Sametová revoluce vzbuzovala u svých účastníků očekávání, že se děti budou mít i po materiální stránce lépe než jejich rodiče. Zatímco dorostla první „polistopadová“ generace, představu o jejím bohatnutí komplikuje nedostupné bydlení.
Až stovky tisíc mladých lidí v brzké době narazí na realitu procitnutím, že si na pořízení vlastní nemovitosti nebudou moci dovolit ani pomýšlet.
Podle průzkumu NMS Market Research pro Hypoteční banku se bude během následujícího roku ucházet o hypotéku téměř 300 tisíc příšlušníků mladší generace, většině ale překazí plány nízké úspory, takže na ni nedosáhnou. Polovina mladých má naspořeno méně než 100 tisíc korun.
„Ze socioekonomického hlediska nejzávažnější dopad cen bytů je rozevírání nůžek mezi bohatými a těmi chudšími, respektive mezi vlastníky a nevlastníky. Posílí se mezigenerační reprodukce nerovností, tedy ,dědění' sociálního statusu v rodinách,“ popisuje širší dopady nedostupných realit Johana Chylíková ze sociologického ústavu Akademie věd České republiky.
Posedlost bydlení ve vlastním V České republice přetrvává neobyčejně silná touha bydlet ve vlastní nemovitosti, nikoliv v nájmu. Podle sociologa Martina Luxe je situace částečně odrazem i fungováním trhu s pronájmy. „Je důležité říci, že nájemní bydlení u nás není tak jisté a bezpečné, jako je to v Německu nebo ve Švýcarsku. Tam se můžou uzavírat jen smlouvy na dobu neurčitou, u nás se uzavírají stále převážně na dobu určitou. Někteří majitelé se chovají nevhodně, navštěvují nájemníka obden a neustále kontrolují,“ popsal Lux v interview pro deník E15. |
Situace se v tomto kontextu může výrazně projevit i do vnímání rovnosti šancí. „Lidé, kteří dostanou nemovitost od svých rodičů, rázem získávají vyšší socioekonomický status než ti, jejichž rodiče jim s bydlením nepomůžou. Nevlastníci a jejich potomci, kteří vydávají většinu svých příjmů na nájem, mají navíc jen malou možnost spořit, respektive ji nemají vůbec,“ doplňuje Chylíková.
Vážnosti situaci jsou si vědomi i realitní investoři napříč Evropskou unií. Z letošního průzkumu PwC vyplývá, že téma bydlení podle nich bude stále výrazněji určovat politickou agendu v celé Evropě. A to zřejmě postupně i v Česku, byť podle některých developerů tomu zatím situace neodpovídá.
„Je překvapivé, že bydlení řeší 21 procent voličů, ale nikoho to nezajímá,” podivil se na nedávné konferenci Disrupce bydlení pod hlavičkou E15 Premium Tomáš Pardubický, šéf developera Finep.
„České elity vlastnictví fetišizují a všechny regulace trhu s bydlením považují za ‚komunismus‘. Na rozdíl od vedení některých západoevropských měst, kde již situace došla do stádia závažného sociálního problému,“ doplňuje svůj pohled Chylíková s tím, že situace se může projevit i na vnímání demokracie jako takové.
Argumentuje, že spokojenost s tímto politickým uspořádáním souvisí se životní úrovní, přičemž lidé s nižší životní úrovní jsou k němu skeptičtější. Paradoxně pak ale působí politické preference Pražanů, kde je bytová krize nejvypjatější.
„V hlavním městě je i relativně vysoká spokojenost s fungováním demokracie. Je otázkou, zda v postoji ke stavu demokracie v naší zemi do budoucna budou dál převažovat hodnotové vlivy a politické přesvědčení Pražanů - to je z dlouhodobé perspektivy spíš liberální, proevropské a prodemokratické - nebo je ‚převálcují‘ špatná zkušenost se získáváním bydlení a celkově zhoršující se podmínky k životu v hlavním městě,“ doplňuje socioložka.
I přes tyto skutečnost ale podle ní ve střední a východní Evropě zůstává v porovnání se západem a jihem Evropy relativně vyšší podíl lidí, kteří se domnívají, že se jejich děti budou mít lépe než oni, doplňuje Chylíková.
Trochu jiný pohled na politická řešení i životní podmínky po roku 1989 přidávají developeři.
Podle Pardubického stojí za více než polovinou nárůstu cen v posledních letech právě regulace a počínání veřejného sektoru. Mluvčí Central Groupu Michal Hron navíc říká, že komfort bydlení v Česku se za 30 let od revoluce v průměru zvýšil. 
„Zatímco v roce 1991, kdy proběhlo první polistopadové sčítání lidu, žili Češi v bytech o průměrné velikosti 45,9 metru čtverečního, podle posledních dat z roku 2011 to bylo už 65,3 metru. Snížil se navíc i průměrný počet členů domácnosti z 2,76 na 2,47,“ argumentuje Hron. Přiznává však, že hlavní město se trendu kvůli vysokým cenám vymyká.
Ceny bydlení zároveň ukazují, že generace takzvaných miléniálů (jinak označovaná jako generace Y), tedy lidí narozených na přelomu 80. a 90. let minulého století, se svými životními aspiracemi a touhami liší od generací předchozích méně, než některé studie naznačují.
Zejména na Západě mají průzkumy tendenci vyzdvihovat postmateriální zaměření miléniálů, v jehož rámci není důležitý majetek, ale zážitky.
V České republice jako by ale takové závěry příliš nekorespondovaly se skutečností: většina respondentů výše uvedeného šetření NMS Market Research plánuje v dalších deseti letech pořídit vlastní nemovitost.
Výzkumná data zároveň stavějí do trochu jiného světla radu, která se všem miléniálům dostala v roce 2017 od australského developera Tima Gurnera.
Internetem tehdy proběhlo jeho doporučení, aby mladí místo stěžování si na nedostatek prostředků vynechali módní předražené jídlo a šetřili na hypotéku. Jako symbol rozhazovačnosti mileniálů zmínil Gurner toast s rozmačkaným avokádem.
Skutečností je, že v Praze od té doby nemálo podniků s avokádovými toasty přibylo. Výskyt a obliba trendy kaváren či bister je ale podle sociologů kvůli takzvané gentrifikaci, tedy stěhovaní bohatších skupin obyvatelstva do dosud chudších čtvrtí, spíše symptomem zvyšujících se cen bydlení. Ne příčinou.
Podívejte se na videorozhovor se sociologem Martinem Luxem:
