Přestože to vypadá, že letošní kryptohorečka už skončila, na některých kryptoměnových trzích je teplota ještě pořád zvýšená. Lidé stále prodávají, ale hlavně nakupují NFT, tedy typicky digitální obrázky, ke kterým existuje vlastnický zápis v blockchainu. Je to ale jenom bublina, bohužel.
Zní to jako zázračná inovace. Když se prodá skutečný obraz na plátně a v rámu, někdo ověří jeho autorství a vlastníkem je ten, kdo ho legálně zakoupil a fyzicky vlastní. Může být podepsaný autorem a být k němu certifikát. Autenticitu díla se snažíme ověřovat mnoha způsoby, protože i fyzický obraz se dá kopírovat. Nyní máme možnost totéž dělat s digitálními soubory. Respektive to tak na první pohled alespoň vypadá.
NFT (non-fungible token, tedy nezastupitelný token) se vyznačuje tím, že takový token není jako žádný jiný. Zatímco u žetonů v kasinu je vám jedno, který konkrétní vlastníte a záleží vám jen na jejich nominální hodnotě, u NFT jeden token může reprezentovat slavnou a drahou fotografii a jiný token například originál tohoto mého komentáře.
Máme konečně digitální vlastnictví, které brání kopírování? Jsme konečně schopni určit, kdo je vlastníkem něčeho, co existuje v milionech kopií po celém internetu? Bohužel nikoliv, i když jsou NFT nepochybně zajímavým pokusem.
Tokeny sice nejsou zaměnitelné, ale zaměnitelné je digitální dílo. Tvůrce sociální sítě Twitter prodal za obrovské peníze svůj první příspěvek. V počítači ho mají ale stažený tisíce lidí. Koupili jste si od někoho digitální fotografii? Může ji mít na počítači každý. Vy máte pouze v blockchainu záznam o tom, že jste utratili spoustu peněz za něco, co bylo na určitém odkazu.
Čtete správně. V blockchainu není ani samotné dílo, ale jen odkaz. Obrazy, písně či filmy mají takovou velikost, že by je nebylo do blockchainu, tedy na počítače tisíců lidí po celém světě, jak nahrát. Nahraje se ve většině případů tedy jen odkaz, pod kterým se dílo skrývá. To ale není žádné decentralizované a bezpečné úložiště, přesně naopak.
Představte si, že bych tento komentář v jeho digitální podobě nahrál někam na internet a prodal vám ho. Dostanu vaše peníze a nahraju na tisíce počítačů po celém světě zprávu, že vlastníkem jste vy a nikdo jiný. Vy obdržíte token, který dokazuje, že jste peníze skutečně utratili, a je spojený se záznamem, na kterém je daný odkaz.
V celé řadě případů ale dané dílo pod odkazem nedlouho po prodeji není. Odkaz vypršel, někdo dílo smazal. Koupili jste si tedy jen vlastnictví odkazu, pod kterým kdysi něco bývalo.
To může být fajn, pokud se chcete pochlubit v baru, že máte na to rozhazovat spoustu peněz. „Znáš tenhle obrázek? Tak ten je můj.“ Váš ale není, přesnější by bylo tvrdit: „Tak jeho autorovi jsem kdysi poslal milion a on mi poslal tenhle token.“ Úctyhodné, ale jaký skutečný problém digitálního světa to řeší?
Vše napovídá tomu, že obrovská vlna zájmu o NFT byla zčásti jen odvozená od rostoucího bitcoinu a všeobecné euforie a zčásti je také nepochopením toho, co si člověk ve skutečnosti kupuje. V těchto dvou vlastnostech je to stejné, jako když si lidé kupovali v roce 2017 či 2018 takzvané ICO tokeny, které zase měly představovat spoluvlastnictví rozličných firem a projektů. Investorům ale zůstal jen záznam o tom, že kdysi utratili spoustu peněz. Často ani to. To může být fajn, pokud chce člověk někoho sbalit v baru.
