Ve svého času zcela strnulém Bělorusku se věci daly do pohybu. K čemu země směřuje? Situace je nejasná, protože není zřejmé, co sami Bělorusové chtějí. Zdá se být nepochybné, že nechtějí pokračování 26 let trvající vlády Alexandra Lukašenka. Ale co dál?
Nevíme, ale z nepřeberného množství možností si dovolíme vybrat tři, které připadají v úvahu. Není přitom podstatné, co bychom Bělorusům (ne)přáli, ani jak moc silné asociace s listopadem 1989 v nás vyvolává to, co se v běloruských továrnách a na námětích děje, nebo že se v kalendáři blíží 21. srpen.
Společným jmenovatelem všech tří možností bude, že do situace promluví Rusko, neboť pravděpodobnost, že by Moskva nechala Bělorusy, aby si svůj problém sami vyřešili, je mizivá.
Jakmile vyšlo najevo, že státní moc zfalšovala výsledky prezidentských voleb tak nestoudným způsobem, že si to lidé nenechají líbit, začalo se uvažovat o možnosti krymského scénáře. Rusko už fyzickou sílu v postsovětském prostoru použilo mnohokrát, tak proč ne v Bělorusku?
Zatím k tomu nejsou vhodné podmínky. Země není rozpolcena na soupeřící tábory proruských a proevropských sil. Ruskojazyční nejsou utlačováni, neexistuje etnická či náboženská minorita, která by od Moskvy žádala ochranu. To všechno sice je možné vytvořit – ruská propaganda během několika málo měsíců zvládla Rusy přesvědčit, že se Ukrajina hemží „fašisty“, ale zatím tomu nic nenasvědčuje.
Navíc je třeba vzít v úvahu i fakt, že „vítězství“ na Krymu přišlo Moskvu velice draze a to jak z hlediska reputace – anexi uznaly jen státy, případně nikým neuznané entity závislé na Moskvě – tak i finančně.
Druhou možností je „Sýrie“. Vyčkat, až v Bělorusku dojde k násilí, a pak, na žádost „legitimní“ vlády, poskytnout vojenskou pomoc. Tady má Moskva pozitivní zkušenost, že bez ohledu na to, jak moc a komu se to nelíbí, je situace z hlediska mezinárodního společenství podstatně lépe udržitelná.
Lukašenkova prohlášení, že se na západních hranicích Běloruska chystají velké manévry NATO a že jsou protesty organizovány ze zahraničí, naznačují, že by o něco takového stál. Kreml je však zatím překvapivě zdrženlivý.
Místo toho zaznělo, že Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti označovaná za takzvané postsovětské NATO splní vůči svým členským zemím závazky. Násilí se Moskva nebojí, ale zisk z takovéto operace by byl minimální.
Třetí možností je „Venezuela“. Pokud nějaká významná část mezinárodního společenství nadále odmítne Lukašenka uznávat jako legitimního a legálního představitele Běloruska, což už například Velká Británie a Kanada učinily, otevře se prostor pro uznání někoho jiného, nejspíš jeho vyzývatelky Světlany Cichanovské. Moskva se postaví za dosavadního vládce a nějakou dobu ho bude držet u moci. Opozice získá finanční a diplomatickou podporu ze Západu. Rozhoří se boj „o duše a srdce Bělorusů“. Zhorší se sociální a ekonomická situace, což bude nakonec voda na mlýn všem, kteří vzývají stabilitu dosud ztělesňovanou Lukašenkem.
Pokud Moskva v takový okamžik dokáže najít někoho vhodnějšího, může s minimálními náklady dosáhnout maximálního úspěchu. Situace se uklidní, nedojde k velkému krveprolití a do očí bijícím způsobem nebude porušeno mezinárodní právo. A z Putina se stane partner, s nímž se je možné dohodnout.
Autor je politický geograf
