Šimon Pánek: Na světe je stále méně bezpečno | E15.cz

Dříve jsme v Afghánistánu pili čaj s místními, dnes je to nemyslitelné, říká Šimon Pánek

Šimon Pánek ředitel organizace Člověk v tísniŠimon Pánek ředitel organizace Člověk v tísniAutor: Tomeš Michael

Bezpečnostní situace v Afghánistánu se v posleních měsících opět zhoršuje. Stále větší část země se dostává pod kontrolu hnutí Tálibán. Naposledy v zemi přišel o život zahraniční voják tuto sobotu, jde o sedmou letošní americkou oběť v Afghánistánu. O změnách v zemi jsme loni na podzim mluvili s ředitelem organizace Člověk v tísni Šimonem Pánkem, který při této přiležitosti připomínáme. 

Člověk v tísni působí prakticky po celém světě, často v rizikových oblastech. Jak se podle vašich zkušeností vyvíjí globální bezpečnostní situace?

Když to zjednoduším, bezpečností situace se za posledních deset let významně zhoršuje, zejména bezpečnostní situace pro humanitární organizace. Těch důvodů je několik. Byly to války v Iráku a Afghánistánu, kde došlo k určitému zmatení toho, co jsou vojenské jednotky a co jsou civilisté. V Iráku i Afghánistánu byla část humanitární pomoci realizovaná prostřednictvím armádních jednotek a tím se narušilo oddělení těchto dvou prostředí. Za těch deset let narostl počet incidentů, tím myslím únosy a vraždy humanitárních pracovníků, zhruba o tisíc procent. Bezpečnost je v posledních letech vedle financování a doručení pomoci na místo jednou z hlavních věcí, které řešíme.

Technologie kapitalismus dříve či později zabijí, říká futurolog Leonhard

Kdy se rozhodnete, že je kvůli bezpečnosti nutné z dané země odejít?

Často se nerozhodujeme o celé zemi najednou, jsou to spíše menší rozhodnutí, že už nebudeme v tom konkrétním okrese, v této provincii, už nebudeme do středního Afghánistánu jezdit přes tento průsmyk, protože je příliš blízko Tálibánem kontrolovaných okresů, a budeme jezdit o 200 kilometrů delší severní cestu, která vede přes hazárské a tedy šíitské území…je to spousta drobných rozhodnutí, třeba i to, jestli mohou cizinci do různých čtvrtí v určitém městě, zúží se třeba čas, kdy se pohybují venku.

Když jsme v Afghánistánu začínali, tak jsme ráno v šest vstali a šli jsme na procházku na trh a v deset hodin večer jsme ještě seděli uprostřed města a pili čaj s místními lidmi. Každý druhý víkend jsme jezdili na trek do hor uprostřed Afghánistánu. V roce 2006 jsme sjeli 400 kilometrů divoké řeky. Dnes se naši zaměstnanci smějí pohybovat mimo chráněný komplex mezi devátou a čtvrtou hodinou. Při cestách uplatňujeme „two car policy“, to znamená, že jede jedno auto s našimi místními bezpečnostními lidmi, a teprve tři pět minut za ním jede vozidlo s cizincem. 

Museli jste v poslední době nějakou oblast opustit docela?

Ze severní Sýrie jsme museli zcela odejít v roce 2014 s nástupem Islámského státu. V oblastech ovládaných Islámským státem i jinde došlo doslova k lovu na Evropany a Američany, které potom únosci draze přeprodávali, a část z nich byla spektakulárně zavražděna Islámským státem a videa z poprav byla použita jako nátlakový komunikační prostředek.

Poslední dva roky zase pracujeme v části severní Sýrie, a to v oblastech pod kontrolou kurdských milic, kde je situace stabilizovaná a bezpečná pro cizince. Do okolí Idlibu a Aleppa se ale stále vrátit nemůžeme. Zhoršená bezpečnostní situace je vlastně důvod, proč jsme začali spolupracovat se společností Innovative Business, která pro nás vyvinula elektronický systém pro reporting bezpečnostních incidentů.

Fintech jako bojovník proti chudobě

Jak tato spolupráce vznikla?

Jak se Člověk v tísni rozrůstal, bylo nám jasné, že potřebujeme nějakou standardizaci a elektronizaci procesů. Když se něco stane, hlášení se píše ve spěchu, stresu, standardizace hlášení je v tomto případě strašně důležitá. Přišel s tím náš šéf bezpečnosti, který oslovil firmu Innovative Business v jiné, urgentní záležitosti, a oni nám ochotně pomohli. Do té doby jsme bezpečnostní hlášení posílali e-mailem.

Kolik hlášení z misí obvykle dostáváte?

Chodí v průměru jedno až dvě hlášení týdně, třeba v srpnu jich bylo osm.

Jaké typy incidentů se nejčastěji hlásí?

Obecně to jsou situace spojené s pohybem ozbrojených jednotek poblíž míst, kde pracujeme. Jsou to ale i věci týkající se přímo našich lidí, třeba zadržení našeho člověka jednou z bojujících stran. Pak to může být střelba poblíž našich kanceláří. Jsou to i kriminální věci, třeba přepadení, nebo dopravní nehody. A samozřejmě výhružky. 

Čím bývají výhrůžky motivované?

Může to být vedené tím, že jedna oblast má pocit, že má dostat víc pomoci než druhá. Může to být i z ideologických důvodů, třeba „vy máte v týmu ženy, to my tady nechceme, vypálíme vám kancelář“. V dlouhodobých konfliktech jsou výhrůžky úplně běžnou věcí. 

Reagujete na ně?

Na to se nedá odpovědět jednoznačně. Některé výhrůžky mohou mít i racionální podklad, hodně věcí vzniká také z neporozumění. Dobrým příkladem je východní Ukrajina, kde pracujeme na obou stranách konfliktu. Opakovaně si někdo na jedné či druhé straně předvolá naše lidi a rozčiluje se, že pomáháme i lidem na druhé straně. Někdy je to jenom o vysvětlování, že existuje Kodex chování Červeného kříže, který praví, že pomoc má následovat ty, kteří ji potřebují, ne to, kdo kontroluje jaké území. Když to těm lidem vysvětlíte, tak se výhrůžky často oslabí. Lidé pochopí, že nejsme součástí konfliktu.

Vláda loni zastavila program, který pomáhal chránit životy českých vojáků v Afghánistánu

Provádí aplikace jen sběr dat, nebo je i vyhodnocuje?

Když jde o závažnou záležitost, systém sám rozešle SMS zprávy našim lidem v oblasti. Rychlost je v těchto případech klíčová. 

Digitalizujete i další oblasti provozu Člověka v tísni?

Obecně myslím, že jsme v používání IT technologií poměrně daleko. Začalo to povodněmi v roce 2002, kdy se objevil Microsoft a zeptal se, co pro nás může udělat, abychom mohli dobře rozdělit těch cirka 300 milionů, které nám svěřili lidé. Dělali jsme plošné mapování situace a potřebovali jsme databáze a samozřejmě i vybavení. Nakonec celé naše účetnictví stojí na jednom z modulů Microsoft Office 365, musí ale být upravený tak, aby se dal používat od Filipín po Kostariku. Účtujeme on-line na všech misích. Více a více používáme cloudové řešení Microsoft Azure, která je dostupné lidem odevšad. Pro efektivní využívání času je důležité neposílat dokola stohy e-mailů a víc využívat sdílení. S pomoci technologií nabízíme i výstupy z naší práce. Jak nabízet to, že 200 tisíc lidí v Sýrii dostane pomoc? Lze ale nabízet nejrůznější věci, které jsou s tím spojené, to znamená videa z těch míst, rozhovory, interaktivní mapy. A s tím vším nějak pracujeme, abychom dávali zpětnou vazbu dárcům. Transparentní ukazování toho, co děláme, považujeme za zásadní, proto také zpětně za 15 let najdete na webu všechny naše výroční zprávy, včetně platů zaměstnanců i managementu.

Je na IT provozované často v polních podmínkách spoleh?

I v těch nejzapadlejších místech na světě je dnes elektřina, na mnoha misích máme jako zálohu svoje generátory. Na větších misích máme místního IT člověka, u zásadních věcí vysíláme svého zaměstnance z Prahy, jinak vše spravujeme pomocí vzdálené podpory. Vzhledem k tomu, že na většinu věcí, co děláme, si lidé v Česku nemohou sáhnout a prohlédnout si je, je pro nás reportování dvojnásob důležité. On-line děláme i finanční reportování našim donorům. Loni jsme měli téměř 1,5 milionu účetních položek a každá z nich musí mít svůj kód, podle kterého se zobrazí příslušnému donorovi. Jenom ta účetní komunikace mezi misemi a centrálou je obrovská. Na některých misích se potýkáme s mizerným internetovým připojením. Naše programy proto umí pracovat i off-line a ve chvíli, kdy se spojení obnoví, se pak všechny údaje samy synchronizují.

Jak se podle vás bude v příštích letech vyvíjet humanitární situace v současných krizových oblastech po světě?

Předpokládáme, že Sýrie jako celek se bude uklidňovat, otázka je, jak to dopadne s Idlibem. Irák by se také měl spíše uklidňovat. Co bude v Afghánistánu, je méně jisté. Já osobně si myslím, že budou probíhat spíše lokální konflikty, než že by vypukla velká celoafghánská válka. Prakticky vůbec se nemluví o Jemenu, kde probíhá zdánlivě malá válka. Ale to je jenom zdání, jde to větší a horší válka, než která probíhá v Sýrii. Podle řady lidí je to největší humanitární katastrofa současnosti, a to i kvůli tomu, že do země se nedá dostat, a vlády, mezinárodní i nevládní organizace jsou vyčerpané dalšími konflikty. Dění v Jemenu plyne bez povšimnutí.

Je šance, že se Člověku v tísni podaří vyslat misi do Jemenu?

Zvažujeme, jestli dokážeme dát dohromady dost personálních kapacit, finančních prostředků a také jestli v té extrémně složité situaci dokážeme relevantně pomoct. Ne abychom si jen zapíchli další vlaječku do mapy světa, ale aby naše přítomnost na místě měla smysl.

Šimon Pánek (50)
Studoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK, ale studia nedokončil. V roce 1988 spolu s Jaromírem Štětinou vyhlásili humanitární sbírku na pomoc obětem zemětřesení v Arménii a o rok později se stal jedním ze studenstkých vůdců Sametové revoluce. Byl členem Občanského fóra, patřil do týmu Václava Havla. Spoluzakládal soukromou informační agenturu Epicentrum. Je ředitelem nevládní organizace Člověk v tísni, jež začínala v roce 1992, a kterou spoluzakládal. Je držitelem prezidentské medaile Za zásluhy, v roce 2003 získal cenu Evropan roku. Před sedmi lety mu občanské sdružení Post Bellum udělil Cenu Paměti národa.