Rozdíl mezi vojákem a civilistou se stírá, doplácejí na to humanitární pracovníci, říká Šimon Pánek | E15.cz

Rozdíl mezi vojákem a civilistou se stírá, doplácejí na to humanitární pracovníci, říká Šimon Pánek

Šimon Pánek ředitel organizace Člověk v tísniŠimon Pánek ředitel organizace Člověk v tísniAutor: Tomeš Michael

Globální bezpečnostní situace se za posledních deset let dramaticky zhoršila. Počet únosů a vražd humanitárních pracovníků stoupl o stovky procent, říká ředitel organizace Člověk v tísni Šimon Pánek. „Když jsme začínali v Afghánistánu, chodili jsme na trh a večer popíjeli čaj s místními: to je dnes nemyslitelné,“ popisuje. Aby organizace zvládla uřídit své celosvětové působení, spoléhá se na moderní technologie. Za svůj elektronický systém pro hlášení mimořádných událostí získala dokonce ocenění Microsoft Awards.

Položím možná banální, ale v dnešní době, kdy působení neziskových organizací kritizují přední čeští politici, zřejmě potřebnou otázku: Proč stát potřebuje neziskovky?

Mnoho lidí má představu, že stát dá neziskovým organizacím peníze a ty si s nimi pak dělají, co uznají za vhodné. Tak to ale není. Stát poptává různé služby, na něco má příspěvkové organizace, na něco si najme firmy a další služby mu poskytují neziskové organizace. Zkušenosti z vyspělých zemí ukazují, že v řadě oblastí je spolupráce s neziskovými organizacemi tím nejlepším řešením – ty organizace jsou více zaměřené na službu než na zisk a kromě toho jsou dost často schopné si dofundraisovat nějaké privátní zdroje.

Třeba sociální práci v sociálně vyloučených lokalitách financuje stát prostřednictvím krajů. Je to mimo jiné daleko lepší investice, než pak platit vícenáklady spojené s kriminalitou, větší nezaměstnaností a podobně. Kdyby to stát chtěl zařídit jinak, než prostřednictvím neziskových organizací, tak to klidně může dělat nějaká firma, ale stálo by to nejméně o 50 procent víc. Pokud tohle znamená být dobrým hospodářem, tak prosím.

Ale jsou to i mezinárodní věci. Většinou se jedná o humanitární pomoc a pomoc na místě v zemích, ze kterých přicházejí uprchlíci - to je mantra, kterou čeští politici opakují tři roky. Kdo tu pomoc poskytuje? Specializované nevládní organizace. A samozřejmě jim na to stát dává nějaké peníze, pokud jeho slova o pomoci na místě nemají být jen rétorika.

Je to zkrátka stát, kdo pro prostřednictvím svých organizací poptává nějakou službu, neziskové organizace se hlásí do soutěží, a vítěz na svůj projekt dostane peníze a realizuje ho. Objevil se tu pocit, že je nějaký měšec, na kterém je napsáno „neziskové organizace, a z něho se rozděluje těm dobrodějcům, kteří volají, „také nám přidejte, my jsme také neziskovka“. Takhle to není, ta konstrukce je opačná. Ministerstva a další instituce vědí, co potřebují zajistit, a poptávají služby. A to i od neziskových organizací, pokud mají pocit, že tu službu dokážou zajistit lépe než firmy nebo státní zaměstnanci.

Neziskové organizace jsou přesto často terčem kritiky nejrůznějších lidí včetně politiků. Proč to tak je?

Nechci interpretovat něčí myšlenkové pochody, ale v politice se objevuje spousta prohlášení, která bývají mixem neznalosti věci, tendencí vyjít vstříc náladě části voličů, najít někoho, na koho se může ukázat prstem a říct „ten může za mizérii ve vašem životě, ne my politici a špatná správa země“. Od 90. let byli v této roli podnikatelé, Romové, migranti, Evropa, intelektuálové, také novináři a neziskovky.

Neziskovky by neměly mít od státu ani korunu, tvrdí Bellu. Pro Česko jsou požehnáním, oponuje Šimáček

Pokud by stát přestal ze dne na den vypisovat projekty pro neziskový sektor, co by to znamenalo pro Člověka v tísni?

Člověk v tísni jako organizace by se bez českých státních peněz obešel. Museli bychom některé programy omezit a financovat je primárně z privátních nebo mezinárodních zdrojů. Program práce v českých sociálně vyloučených lokalitách bychom pravděpodobně museli zastavit. Tento projekt s rozpočtem kolem sta milionů dnes financují kraje a jsem přesvědčen o tom, že kraje budou hodně bojovat o to, aby tyto služby mohly financovat dál.

Člověk v tísni je ale výjimka, pracujeme hodně venku. A protože jsme velcí a jsme tu dlouho, jsme v jiné pozici. Z českého státního rozpočtu máme do deseti procent financi, zhruba stejně máme z privátních zdrojů a celých 80 procent jsou mezinárodní zdroje. Pokud by se ve velké míře škrtaly peníze na sociální služby poskytované neziskovými organizacemi, tak to zásadně ohrozí práci s drogově závislými, práci se sociálně vyloučenými v těch nejtěžších lokalitách, část zdravotních odlehčovacích služeb a podobně. Já si nedovedu představit, že tohle někdo udělá. To se každému politikovi velmi rychle vrátí, protože ty služby budou zkrátka ve státě chybět. Anebo je stát bude muset poptat u firem a zaplatí o 30, 50 procent víc, než zaplatí teď.

Člověk v tísni působí prakticky po celém světě, často v rizikových oblastech. Jak se podle vašich zkušeností vyvíjí globální bezpečnostní situace?

Když to zjednoduším, bezpečností situace se za posledních deset let významně zhoršuje, zejména bezpečnostní situace pro humanitární organizace. Těch důvodů je několik. Byly to války v Iráku a Afghánistánu, kde došlo k určitému zmatení toho, co jsou vojenské jednotky a co jsou civilisté. V Iráku i Afghánistánu byla část humanitární pomoci realizovaná prostřednictvím armádních jednotek a tím se narušilo oddělení těchto dvou prostředí. Za těch deset let narostl počet incidentů, tím myslím únosy a vraždy humanitárních pracovníků, zhruba o tisíc procent. Bezpečnost je v posledních letech vedle financování a doručení pomoci na místo jednou z hlavních věcí, které řešíme.

Technologie kapitalismus dříve či později zabijí, říká futurolog Leonhard

Kdy se rozhodnete, že je kvůli bezpečnosti nutné z dané země odejít?

Často se nerozhodujeme o celé zemi najednou, jsou to spíše menší rozhodnutí, že už nebudeme v tom konkrétním okrese, v této provincii, už nebudeme do středního Afghánistánu jezdit přes tento průsmyk, protože je příliš blízko Tálibánem kontrolovaných okresů, a budeme jezdit o 200 kilometrů delší severní cestu, která vede přes hazárské a tedy šíitské území…je to spousta drobných rozhodnutí, třeba i to, jestli mohou cizinci do různých čtvrtí v určitém městě, zúží se třeba čas, kdy se pohybují venku.

Když jsme v Afghánistánu začínali, tak jsme ráno v šest vstali a šli jsme na procházku na trh a v deset hodin večer jsme ještě seděli uprostřed města a pili čaj s místními lidmi. Každý druhý víkend jsme jezdili na trek do hor uprostřed Afghánistánu. V roce 2006 jsme sjeli 400 kilometrů divoké řeky. Dnes se naši zaměstnanci smějí pohybovat mimo chráněný komplex mezi devátou a čtvrtou hodinou. Při cestách uplatňujeme „two car policy“, to znamená, že jede jedno auto s našimi místními bezpečnostními lidmi, a teprve tři pět minut za ním jede vozidlo s cizincem. 

Museli jste v poslední době nějakou oblast opustit docela?

Ze severní Sýrie jsme museli zcela odejít v roce 2014 s nástupem Islámského státu. V oblastech ovládaných Islámským státem i jinde došlo doslova k lovu na Evropany a Američany, které potom únosci draze přeprodávali, a část z nich byla spektakulárně zavražděna Islámským státem a videa z poprav byla použita jako nátlakový komunikační prostředek.

Poslední dva roky zase pracujeme v části severní Sýrie, a to v oblastech pod kontrolou kurdských milic, kde je situace stabilizovaná a bezpečná pro cizince. Do okolí Idlibu a Aleppa se ale stále vrátit nemůžeme. Zhoršená bezpečnostní situace je vlastně důvod, proč jsme začali spolupracovat se společností Innovative Business, která pro nás vyvinula elektronický systém pro reporting bezpečnostních incidentů.

Fintech jako bojovník proti chudobě

Jak tato spolupráce vznikla?

Jak se Člověk v tísni rozrůstal, bylo nám jasné, že potřebujeme nějakou standardizaci a elektronizaci procesů. Když se něco stane, hlášení se píše ve spěchu, stresu, standardizace hlášení je v tomto případě strašně důležitá. Přišel s tím náš šéf bezpečnosti, který oslovil firmu Innovative Business v jiné, urgentní záležitosti, a oni nám ochotně pomohli. Do té doby jsme bezpečnostní hlášení posílali e-mailem.

Kolik hlášení z misí obvykle dostáváte?

Chodí v průměru jedno až dvě hlášení týdně, třeba v srpnu jich bylo osm.

Jaké typy incidentů se nejčastěji hlásí?

Obecně to jsou situace spojené s pohybem ozbrojených jednotek poblíž míst, kde pracujeme. Jsou to ale i věci týkající se přímo našich lidí, třeba zadržení našeho člověka jednou z bojujících stran. Pak to může být střelba poblíž našich kanceláří. Jsou to i kriminální věci, třeba přepadení, nebo dopravní nehody. A samozřejmě výhružky. 

Čím bývají výhrůžky motivované?

Může to být vedené tím, že jedna oblast má pocit, že má dostat víc pomoci než druhá. Může to být i z ideologických důvodů, třeba „vy máte v týmu ženy, to my tady nechceme, vypálíme vám kancelář“. V dlouhodobých konfliktech jsou výhrůžky úplně běžnou věcí. 

Reagujete na ně?

Na to se nedá odpovědět jednoznačně. Některé výhrůžky mohou mít i racionální podklad, hodně věcí vzniká také z neporozumění. Dobrým příkladem je východní Ukrajina, kde pracujeme na obou stranách konfliktu. Opakovaně si někdo na jedné či druhé straně předvolá naše lidi a rozčiluje se, že pomáháme i lidem na druhé straně. Někdy je to jenom o vysvětlování, že existuje Kodex chování Červeného kříže, který praví, že pomoc má následovat ty, kteří ji potřebují, ne to, kdo kontroluje jaké území. Když to těm lidem vysvětlíte, tak se výhrůžky často oslabí. Lidé pochopí, že nejsme součástí konfliktu.

Vláda loni zastavila program, který pomáhal chránit životy českých vojáků v Afghánistánu

Provádí aplikace jen sběr dat, nebo je i vyhodnocuje?

Když jde o závažnou záležitost, systém sám rozešle SMS zprávy našim lidem v oblasti. Rychlost je v těchto případech klíčová. 

Digitalizujete i další oblasti provozu Člověka v tísni?

Obecně myslím, že jsme v používání IT technologií poměrně daleko. Začalo to povodněmi v roce 2002, kdy se objevil Microsoft a zeptal se, co pro nás může udělat, abychom mohli dobře rozdělit těch cirka 300 milionů, které nám svěřili lidé. Dělali jsme plošné mapování situace a potřebovali jsme databáze a samozřejmě i vybavení. Nakonec celé naše účetnictví stojí na jednom z modulů Microsoft Office 365, musí ale být upravený tak, aby se dal používat od Filipín po Kostariku. Účtujeme on-line na všech misích. Více a více používáme cloudové řešení Microsoft Azure, která je dostupné lidem odevšad. Pro efektivní využívání času je důležité neposílat dokola stohy e-mailů a víc využívat sdílení. S pomoci technologií nabízíme i výstupy z naší práce. Jak nabízet to, že 200 tisíc lidí v Sýrii dostane pomoc? Lze ale nabízet nejrůznější věci, které jsou s tím spojené, to znamená videa z těch míst, rozhovory, interaktivní mapy. A s tím vším nějak pracujeme, abychom dávali zpětnou vazbu dárcům. Transparentní ukazování toho, co děláme, považujeme za zásadní, proto také zpětně za 15 let najdete na webu všechny naše výroční zprávy, včetně platů zaměstnanců i managementu.

Je na IT provozované často v polních podmínkách spoleh?

I v těch nejzapadlejších místech na světě je dnes elektřina, na mnoha misích máme jako zálohu svoje generátory. Na větších misích máme místního IT člověka, u zásadních věcí vysíláme svého zaměstnance z Prahy, jinak vše spravujeme pomocí vzdálené podpory. Vzhledem k tomu, že na většinu věcí, co děláme, si lidé v Česku nemohou sáhnout a prohlédnout si je, je pro nás reportování dvojnásob důležité. On-line děláme i finanční reportování našim donorům. Loni jsme měli téměř 1,5 milionu účetních položek a každá z nich musí mít svůj kód, podle kterého se zobrazí příslušnému donorovi. Jenom ta účetní komunikace mezi misemi a centrálou je obrovská. Na některých misích se potýkáme s mizerným internetovým připojením. Naše programy proto umí pracovat i off-line a ve chvíli, kdy se spojení obnoví, se pak všechny údaje samy synchronizují.

Jak se podle vás bude v příštích letech vyvíjet humanitární situace v současných krizových oblastech po světě?

Předpokládáme, že Sýrie jako celek se bude uklidňovat, otázka je, jak to dopadne s Idlibem. Irák by se také měl spíše uklidňovat. Co bude v Afghánistánu, je méně jisté. Já osobně si myslím, že budou probíhat spíše lokální konflikty, než že by vypukla velká celoafghánská válka. Prakticky vůbec se nemluví o Jemenu, kde probíhá zdánlivě malá válka. Ale to je jenom zdání, jde to větší a horší válka, než která probíhá v Sýrii. Podle řady lidí je to největší humanitární katastrofa současnosti, a to i kvůli tomu, že do země se nedá dostat, a vlády, mezinárodní i nevládní organizace jsou vyčerpané dalšími konflikty. Dění v Jemenu plyne bez povšimnutí.

Je šance, že se Člověku v tísni podaří vyslat misi do Jemenu?

Zvažujeme, jestli dokážeme dát dohromady dost personálních kapacit, finančních prostředků a také jestli v té extrémně složité situaci dokážeme relevantně pomoct. Ne abychom si jen zapíchli další vlaječku do mapy světa, ale aby naše přítomnost na místě měla smysl.

Šimon Pánek (50)
Studoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK, ale studia nedokončil. V roce 1988 spolu s Jaromírem Štětinou vyhlásili humanitární sbírku na pomoc obětem zemětřesení v Arménii a o rok později se stal jedním ze studenstkých vůdců Sametové revoluce. Byl členem Občanského fóra, patřil do týmu Václava Havla. Spoluzakládal soukromou informační agenturu Epicentrum. Je ředitelem nevládní organizace Člověk v tísni, jež začínala v roce 1992, a kterou spoluzakládal. Je držitelem prezidentské medaile Za zásluhy, v roce 2003 získal cenu Evropan roku. Před sedmi lety mu občanské sdružení Post Bellum udělil Cenu Paměti národa.