Po úspěchu své první vzpomínkové knihy fotografií z roku 2017 dostal Robert Vano, rodák ze slovenských Nových Zámků, který v roce 1968 emigroval před vojenskou službou a okupací, nabídku na druhou publikaci. Zaměří ji na období před návratem do ještě bývalého Československa v roce 1990. „Bohužel nemám žádné snímky před emigrací, takže začnu rokem 1968,“ říká v rozhovoru pro E15 & Byznys Vano, který nafotil již podruhé kampaň módní značky Blažek specializující se na pánskou módu.
Dokončil jste druhé focení pro Blažka. Proč se konalo právě v Nizozemsku a Amsterdamu?
Lokaci vybrali lidé od Blažka. Pro mě to bylo fajn, protože jsem nikdy nebyl v Nizozemsku, tedy kromě letiště. A vždy mě baví nové lokace, nové věci. Nerad se vracím zpátky, mám strach, že to nebude vypadat jako předtím. Nizozemsko a Amsterdam byly super.
Vy si zakládáte na přírodním světle a málo barvách. Splnily se vaše představy?
Když jsem začínal, tak mně pan učitel tloukl do hlavy, že v kompozici snímku musejí být jen tři barvy. Když už je jich pět šest, tak je to „guláš“. Proto jsem rád, že se některé věci stovky let nemění. Třeba Leonardo da Vinci řekl, že krásná hlava je oválná. Ale… Ne každý ji takovou má. Když přijde někdo, kdo má s prominutím hlavu jako televizi, tak s tím přece musíte něco udělat.
Jste tedy při focení přísný a když je tam více barev, tak …
… tak řeknu, ať vymění kostým, aby to k sobě dál pasovalo. Proto při vybírání lokace „požaduji“ nějakou neutrální, protože když je tam něco hezkého, tak to odebírá pozornost od toho oblečení, které jsem pro Blažka fotil. Proto raději vždy fotím jen jednoho člověka. Když jsem měl na jednom snímku holku a kluka, tak se mě vždy ptali: a kdo byla ta holka?
Co by byla ideální neurčitá lokace?
Šedé pozadí. Tedy papír. Takže bych nemusel ani nikam jezdit, ale když si to klient žádá a já tu práci chci… Já totiž svoje fotky fotím v posteli.
Jak bude pokračovat vaše spolupráce s Blažkem?
Už nijak, protože jsme se před prvním focením na Lanzarote domluvili, že mě použijí na tzv. dvě sezony, tedy dva katalogy, a pak mě vymění.
Jaké to je, když vám jako respektovanému fotografovi někdo řekne: „My vás vyměníme“, není to negativní?
Ne. Možná kdyby to bylo hned po první zakázce, tak ano, ale když tuto práci děláte padesát let, tak už víte, jak to chodí. „You win some, you lose some“, jednou člověk vyhraje, jednou prohraje. Když by člověk pořád jen vyhrával, tak už by vlastně ani nevěděl, že vyhrává. Je to jako ve vztahu, když někdo odejde, máte místo na další vztahy. Vždy něco bude.
Čemu se tedy budete věnovat dál? Připravujete nějaký vlastní projekt?
Dostal jsem nabídku udělat novou knihu, která by navázala na tu poslední před dvěma roky. Takové další memories. Vzpomínky, paměti. Takže se teď hrabu ve starých fotkách, co nikdy nikdo neviděl. Občas dám některou z nich na Instagram a lidé mi píšou, že jsou super. Tak to snad bude dobré, protože lidé tady znají mé fotky jen z doby po návratu před skoro třiceti roky. Ne to, co jsem dělal předtím.
Takže tam budou fotky ještě před emigrací?
To bohužel ne. Z té doby žádné nemám. Maminka se toho tehdy zbavila, protože si nemyslela, že se někdy vrátím. Takže začnu až rokem 1968, kdy jsem utekl. Tedy New York a to, co jsem fotil jen já sám pro sebe, kluky, holky, zátiší, krajinu.
Kolik snímků by tam mělo být a jak dlouho zabere vybírání?
V poslední knížce jich bylo 200. Počítám, že teď to bude podobné. Jak dlouho budu vybírat, se ještě uvidí. Měl jsem začít už v létě, ale prostě mi to nějak nevyšlo, radši jsem nic nedělal. Po sedmdesátce už nemůžete, aspoň já ne, moc plánovat. Já nikdy neměl moc plánů. Jen jsem chtěl být fotograf. A to se povedlo. Nikdy jsem nechtěl mít manželku, děti, porsche, studio v Monaku. Dokonce se to povedlo tak, že jsem se tím i uživil.
Fotíte 50 let a pokud je v knížce 200 fotek, tak to jich můžete vydat ještě hodně…
To ano, materiálu mám hodně. Ale já se nenarodil s talentem, musel jsem hodně cvičit. Pan učitel mi řekl, ať každý den nafotím dva kinofilmy po 36 snímcích. Takže každý den udělám minimálně 72 fotek. I kdyby to byly fotky jen nohou, jen tak pod stolem. To byl a pořád stále ještě je závazek mému stvořiteli a mám strach to neudělat.
Všichni kolem vás si myslí, že jste talent od pánaboha. Ale vy říkáte opak, že to máte tzv. vydřené.
To říkají ti, kteří necvičí. Každý musí cvičit. Ti, co dostanou michelinskou hvězdu, taky pořád vaří.
Máte tedy stále dost sil na to, abyste byl v pracovním zápřahu?
Protože fotím v posteli, tedy všichni mí modelové jsou v posteli, tak je to jednodušší. Myslím, že mám ještě energii.
Neuvažujete nad tím, že byste si užíval důchodu?
Ne, to ne. Já rád čtu životopisy, a lidi co si brzy lehli, tak brzy umřeli nudou. Pokud člověk jede, tak to jde. Musím tedy jet dál.
Zůstanete už navždy v Praze, nebo si najdete nové útočiště, nový domov?
Nikam se nechystám, sousedka mi už věnovala hrobku na Olšanech, tak přece nemohu odejít. Kdo by tam ležel? Cestuji kvůli práci, jeden den do Ostravy, pak do Portugalska, ale že bych si sám letěl lehnout do Egypta na pláž, to ne. Já mám domov tady, na Jiřího z Poděbrad.
Sice říkáte, že jste spokojený tam, kde právě jste. Ale přece jen, kde se vám skutečně líbí? Které místo považujete ideální pro žití?
Tady. Od revoluce bydlím tady v Praze. Napadlo mě, že bych koupil byt v Holešovicích, ale tam mi to přišlo jako konec světa. Říkali mi, ať ho neprodávám, že za 50 let to tam bude jako v New Yorku, jako Soho. Ale já tu za 50 let nebudu, já potřebuju Soho dnes. A tohle je to místo, kde se mi líbí.
A které místo je ideální pro práci?
To, co dělám čistě pro sebe, můžu dělat kdykoli a kdekoli. Když jsem začínal, tak mi můj pan učitel říkal, že u jakékoli kariéry je nejtěžší se rozhodnout, co chce člověk dělat. A když už to ví, tak potřebuje recept, jak to dělat, a když už to dělá, tak to potřebuje dělat lépe než všichni ostatní. A pak nebude mít žádný problém. Ani s místem. Proto jsem neměl problém pracovat v New Yorku, v Miláně a ani tady v Praze.
Sledujete moderní trendy ve fotografii a díváte se na weby s vybavením, že byste si koupil něco nového?
Ne, já si koupil foťák v roce 1963 a na ten fotím. Nepotřebuju baterky, jenom ho natahuji. Když má klient potřebu, abych fotil na něco jiného, tak si to půjčím.
Jaký fotoaparát jste si to v tom roce 1963 koupil?
Konicu, velikost záběru 10x12,5 centimetrů.
Pro Blažka jste fotil na Canon, měl jste někdy v ruce i konkurenční Nikon?
Ano, ale protože Nikon odstěhoval servis daleko z města, tak jsem všechny jejich fotoaparáty prodal. Canon mám hned za rohem a když potřebuji něco opravit, řeknou mi, ať si dám kávu a za dvacet minut to je hotové. Když už mě jednou někdo odvezl do Nikonu a oni mi řekli, že to bude za dva týdny, tak co bych ty dva týdny dělal?
Máte poněkud zvláštní držení kamery a spoušť mačkáte místo ukazováčkem pravé ruky prostředníčkem. Má to svůj důvod?
Vidíte, toho jsem si ani nikdy nevšiml. Vlastně ano. Ani nevím, že to všichni dělají ukazováčkem. Třeba mám malou ruku, tak je mi to tak pohodlnější.
Tváří módní značky Blažek je basketbalista Tomáš Satoranský. Setkali jste se spolu, sledoval jste jeho zápasy na nedávném mistrovství světa?
Bohužel ani jedno. Ale slyšel jsem, že byl skvělý. Snad i on promine, ale já jsem sportem nepolíbený. Žiju podle receptu pana Churchilla. Pil a kouřil, přežil dvě světové války. A když se ho ptali, jak to udělal, tak říkal: „Kde jsem měl stát, tam jsem seděl, a kde jsem měl sedět, tam jsem ležel.“ A tak to mám i já.
