Komentář Pavla Sovičky: Kdy začnou české obce bohatnout z průmyslu?

Ilustrační foto

Ilustrační foto Zdroj: profimedia

Ilustrační foto
Ilustrační foto
3
Fotogalerie

Když se zeptáte zahraničních turistů, čím je zajímavé Česko, zmíní Prahu, Český Krumlov, Kutnou Horu a Jaromíra Jágra. Když se na to samé zeptáte zahraničních firem, budou mluvit především o českém průmyslu. Historicky jsme byli průmyslová velmoc a křižovatka Evropy, dnes bychom se měli snažit dohnat 40 let devastace a vrátit se na špičku průmyslové Evropy. Základ máme již dobrý, ale konkurence nespí…


Podíl průmyslu na české HPH je přes 30 %, v sektoru pracuje 40 % zaměstnanců. Průmysl táhne českou ekonomiku a stojí i za současným hospodářským růstem. To jsou známé věci, o kterých se mluví už dlouho. Méně se mluví o základní infrastruktuře, bez které by to vůbec nefungovalo.

Nejde jen o silnice, inženýrské sítě, ale i o prostory, kde se průmysl reálně odehrává – velké průmyslové budovy (výrobní haly a distribuční centra), které rostou na okrajích měst a u sjezdů z rychlostních komunikací. O nich se nemluví, a když už, tak hlavně negativně. A už vůbec se nemluví o tom, že i tyto nemovitosti samy o sobě vytvářejí příležitosti pro další rozvoj obcí i celé země. Generují totiž obrovské množství finančních prostředků pro veřejné rozpočty.

V posledních letech nám politici a ekonomové opakují do omrzení, jak se máme dobře a že líp už to snad ani nejde. Když se ale podíváme do regionů, tak tam ten blahobyt často moc nespatříme. Z mnoha českých obcí se v posledních letech stávají „noclehárny“ pro větší města v okolí, kde lidé vydělávají peníze a zároveň je tam i utrácejí. Kolem Prahy, Brna, Ostravy a dalších měst tak pozvolna vznikají pásy s městečky „duchů“. Městští radní jsou bezradní, protože jim stejně jako jejich předchůdcům často nezbývá nic jiného než investovat jen do toho, do čeho musí – typicky jde o zachraňování přetížené infrastruktury. Město se tak dostává do začarovaného kruhu, ze kterého se těžko uniká. Starostové se většinou soustředí jen na sledování dotačních programů a jiná vlastní iniciativa s udržitelným rozvojem není nijak podporována.

Současně se mění situace i na průmyslovém trhu a tady přináším jako voják z první linie špatnou zprávu: o Česko přestává být zájem. Významné zahraniční společnosti začínají upřednostňovat Polsko, a dokonce i Německo, které má podstatně dražší pracovní sílu. Důvodem jsou komplikované povolovací procesy, nesmyslná odovolání a ubývající množství vhodných prostor pro průmysl v Česku. A to je s ohledem na důležitost českého průmyslu pro českou ekonomiku začátek konce onoho slavného růstu. Nepomáhá tomu ani protiinvestiční rétorika našich politiků. Nikdo v zahraničí neposkytuje zásadní investiční pobídky standardním výrobám, ale politici se snaží pomáhat podnikání, aby bylo co nejjednodušší, a vítají každého zaměstnavatele či investora.

Možná máme tedy teď jednu z posledních příležitostí zastavit se a společně se zamyslet nad tím, jestli mají obce vůbec dostatečnou motivaci k tomu, aby otevíraly své náruče průmyslu a investorům. Jinými slovy jestli to obrovské množství peněz z průmyslu je využito správně a jestli v důsledku stávajícího přerozdělení mají dotčené obce šanci na adekvátní rozvoj.

Osobně se domnívám, že naše společnost potřebuje, aby obce měly větší podíl na daňových příjmech generovaných ve vlastním katastru, a dokázaly si tak samy poradit s negativními dopady průmyslu a ještě k tomu využily část daňových příjmů k dalšímu rozvoji. Nikdo nevolá po dalších stimulech pro průmysl, jen po ekonomické spravedlnosti. A po tom, aby se lidé aktivně zapojili do řízení obcí, ve kterých žijí a vychovávají v nich své děti.

Pokud se něco nezmění, obávám se, že nás čeká nejen další stagnace obcí, ale brzy také přibrzdění výstavby průmyslových nemovitostí. Což možná na první pohled vypadá báječně, ale jen do té chvíle, než se to negativně projeví v peněžence a životním standardu každého z nás.

 Pavel Sovička je generálním ředitelem Panattoni Europe pro Česko a Slovensko