Libor Vlasák: Česku chybí vizionáři, proto zde nerostou zajímavé stavby

Statutární ředitel holdingu H2O Group Libor Vlasák.

Statutární ředitel holdingu H2O Group Libor Vlasák. Zdroj: H2O Group

Statutární ředitel holdingu H2O Group Libor Vlasák.
Mezi koníčky Libora Vlasáka patří motocykly.
3
Fotogalerie

Proč v České republice nerostou odvážné a zajímavé stavby, které by nám záviděl celý svět? A jaké jsou dnes podmínky pro stavařinu? „Chybí nám smělé plány, odvaha investorů a systém dusí byrokracie,“ říká v rozhovoru pro E15 Libor Vlasák (55), statutární ředitel holdingové společnosti H2O Group, která se zabývá investiční výstavbou, finančním poradenstvím, realitami a má i svůj závodní motocyklový tým.

Pracujete ve stavebnictví 27 let a máte za sebou projekty za 15 miliard korun. Jak se za tu dobu tento obor změnil?

Přístup ke stavebnictví se zásadně změnil. V 90. letech, kdy se začalo po revoluci svobodně podnikat a kdy byl tady velký boom, se dělaly především rekonstrukce, protože budovy byly ve špatném stavu. Dále se prováděly plynofikace, teplofikace. To trvalo řádově deset let. Prostě přišla nová generace stavebních firem, manažerů i projektantů. Ti řešili především otázku, že se to „musí udělat“. Dnes se řeší hlavně to, že „to chceme udělat“.

Jak konkrétně se to projevuje?

Když se to muselo udělat, tak všichni tahali za jeden provaz. Jinak to vnímaly i stavební úřady, politici, prostě všichni. Byla vidět obrovská chuť udělat krásné nové Česko. Dnes je trendem, že to sice chceme udělat, ale disproporce mezi jednotlivými subjekty je velká. Zejména pokud jde o investory. Podle toho vypadají budovy, které se staví. Navíc stavební úřady už nejsou tak vstřícné jako v 90. letech. Legislativa je složitá, svázanost s evropskými zákony vedla k daleko větší byrokratizaci.

K čemu to vedlo?

K tomu, že mnoho lidí, kterých se to týká, nemají takový tah na branku. Nechtějí riskovat. Všechno se vidí jako problém, nikdo nechce převzít odpovědnost a všechno trvá strašně dlouho. I stavařina je odrazem české společnosti i politiky.

Co nejvíce ve vašem oboru postrádáte?

Chybí tady vizionáři, takzvaně lidi s koulemi. Chybí lidi, kteří chtějí udělat něco nového, něco krásného. Lidi, kteří chtějí zanechat poselství dalším generacím. Kdyby nebyl Karel IV. vizionářem, tak dnes nemáme mnoho úžasných staveb. Jenže vizionářství naprosto vymizelo. To, co se dnes staví, jsou účelově stavěné budovy, jak kancelářské, tak bytové. Nekouká se moc na architekturu. V Praze nevyrostl za poslední léta žádný výrazný projekt. Architekti v uvozovkách umírají, to jsou v podstatě jenom kresliči. Stagnace je zřetelná.



A firmy jsou vůbec připravené naplnit v Česku odvážné vize?

Určitě. Rádi bychom to dělali, snažíme se do projektů pořád vkládat něco nového, hlavně systém a příběh. Z českého stavebnictví se vytratil drive. Dělá se to často jenom proto, že to vydělává peníze, ne proto, že to někoho i baví. A to je chyba. Tomu odpovídá výsledek. Mrzí mě to.

On skutečně není nikdo, kdo by chtěl stavět odvážné, netradiční a krásné věci?

Určitě je jich spousta a znám je osobně, ale systém vše brzdí.

V čem jsou Češi tak specifičtí, že to nedělají?

Jsme připosránci. Potácíme se v určitém balastu. Je to škoda, protože například Praha je středem pozornosti celého světa, jezdí sem miliony turistů, stěhují se sem další lidé. Lidé se ale už nechtějí dívat jen na Pražský hrad, chtějí něco nového.

Co by se muselo stát, aby se to změnilo?

Musí se najít noví vizionáři, kteří se nenechají znechutit úředním šimlem, ani možným odporem odborné či laické veřejnosti.

Vy jste tím vizionářem?

Myslím, že ano, máme v našem portfoliu stavby, na které jsem velmi pyšný. V roce 2001 jsme rekonstruovali zimní stadion v Pardubicích, to nás nesmírně bavilo. A stihli jsme to za pět měsíců, to bylo naprosto úžasné. Hrdý jsem i na koupaliště Flošna v Hradci Králové, které získalo titul „Stavba roku 2010“. A jsou to i další stavby. Tam všichni najdou náš jednoznačný otisk.

Co vlastně za této situace jako holding nabízíte?

Věnujeme se zejména přípravě a řízení staveb. Spolupracujeme s investory od prvopočátku, korigujeme architekty a projektanty, připravujeme cenotvorbu. Investoři podceňují právě tu cenotvorbu, v tom jim dokážeme poradit. Děláme i výběrová řízení na dodavatele a jako projektový manažer realizujeme stavbu. Naše přidaná hodnota je, že tomu celému dáme systém, zpětnou kontrolu a investorovi tím šetříme peníze. Jen upozorňuji, že stavba je vždy práce dvou subjektů – investora a toho, kdo jí realizuje.

Jak se zákazníci vyvíjeli od revoluce v čase?

Kdysi si investoři většinu věcí řídili sami, dnes to předávají svým manažerům a tím někdy ztrácejí kontrolu nad některými procesy.

České stavební firmy jsou konkurenceschopné ve srovnání se světem?

Jsme konkurenceschopní na Východě, od Slovenska přes Balkán a dál. Z hlediska stavařiny a investiční výstavby na Západě konkurenceschopné české firmy tolik nejsou. Ale samozřejmě existují výjimky.



Jak takové problémy, které v Česku panují, překonat? Stavět v zahraničí?

Může to být jedna z možností. Teď se velmi intenzivně věnujeme krásnému projektu v Gruzii, který se jmenuje Green Resort a vyroste na pobřeží Černého moře. Mělo by to vyrůst na ploše 200 hektarů a v první části by se mělo jednat o akci za 30 miliard korun. Jsem ve fázi studií, připravujeme projektovou dokumentaci, příští rok se začne s přípravnými pracemi. Je to pro nás velká výzva. Gruzie má přitom překvapivě mnoho novodobých architektonicky zajímavých staveb. K tomu chceme přispět i my. Je vidět, že ta země jde dopředu, že má vizionáře.

Stavíte i v Saúdské Arábii. Co děláte tam?

Pohybujeme se tam dva roky a je to další výzva, protože jsme začali v neznámém prostředí. Nebylo jednoduché se v tomto regionu prosadit, ale dovolím si tvrdit, že jsme i tam úspěšní.

Sledujete dění kolem možných klimatických změn? Ovlivňuje to i stavebnictví? Myslím tím kladení daleko většího důrazu na ochranu životního prostředí.

Je to někdy komplikované, může to být v něčem i omezující, ale dělat se to musí. Jak jsme hovořili o Gruzii, tam chceme použít hlavně místní materiály a celý projekt bude v souladu s okolní přírodou. Ale když se u nás bavíte rok s úřadem, zda můžete pokácet jeden strom, a mezitím nic nestavíte, tak to může být problém a bohužel je to i vidět.

Hodně dobrých odborníků v České republice ze stavařiny pod vlivem systému odešlo?

Bohužel ano, ale vyrůstají noví, mladí. I v naší firmě je jich hodně, jsou odborně zdatní, perfektně jazykově vybavení, snažíme se je vychovávat a vzdělávat dál. Lidi musíte motivovat, musí získat pocit, že je to baví, že jdou za nějakým cílem. Stavebnictví není jenom o tom, poskládat pár cihel dohromady, ale podle mě je to i určitý druh umění.

Většina lidí si myslí, že to je právě jen taková technická skládačka.

To je častý omyl. Mnoho lidí si myslí, že si sami umí postavit dům, že tomu rozumí. Je to jako s fotbalem a hokejem. To je česká nátura. A když si nevím rady, tak se podívám na internet. Zbytečně pak utratíte peníze i čas. Stavařina je v současnosti podceňovaná, každá budova by ale měla mít svůj příběh, a to se nám v Česku často nedaří.

Vy pro investory hledáte i akviziční příležitosti. O co je dnes největší zájem?

V Praze o výstavbu bytů a administrativních budov.

Pracujete pro soukromé investory, ale také pro města, obce a státní instituce. Je v přístupu veřejných institucí rozdíl?

Zásadní rozdíl je v tom, že se soukromým investorem můžete pracovat, přizpůsobovat se situaci. Ovšem zákon o veřejných zakázkách je tak striktní, že u staveb, které financuje stát či obec, nemůžete někdy ani nalevo ani napravo. Stoprocentně nefunguje tlak na co nejnižší cenu, to k lepším stavbám skutečně nevede. Bohužel.

Máte nějaký sen, stavbu, kterou byste chtěl ještě udělat?

Mám a pracuji na tom, bude to jak říkám odkaz příštím generacím.