Od roku 1945 jsou západoafrické země měnově navázány na francouzský frank, respektive nástupnické euro. K tomu polovinu svých devizových rezerv držely ve francích, dnes v eurech. A co víc - na účetních knihách ve Francii. Letos má nastat velká změna situace. První země přejdou k nové měně nazývané eco. Další africké státy se mají přidat později.
Benin, Togo, Burkinu Faso, Mali, Senegal, Pobřeží slonoviny, Niger a Guineu Bissau čeká nová éra. Měna, na kterou najedou od července 2020, eco, bude sice dál navázána na euro, tyto země ale už nebudou muset 50 procent všech svých devizových rezerv držet ve francouzské správě a zástupce Francie nebude zasedat v bankovní radě západoafrické měnové unie WAEMU.
To, že dosavadní CFA frank nahradí nová měna eco, je podle zahraničních komentátorů konec jednoho z posledních reliktů západoevropského kolonialismu v Africe. Psychologicky jde o velmi významnou událost. Ostatně Francie se v poslední době čím dál častěji stávala terčem kritiky mezinárodního společenství za to, že právě skrze měnovou politiku dál uplatňuje svůj vliv na západě Afriky.
Nová měna ale není po chuti úplně všem. Prezident Pobřeží slonoviny Alassane Ouattara například nedávno uvedl, že: „státy s měnou provázanou s Francií jsou na tom lépe než anglofonní země v Africe - mají vyšší ekonomický růst a nižší inflaci“. I on ale s novým měnovým režimem nakonec souhlasil.
Země, které jsou součástí západoevropské měnové unie, ale koloniální minulost je poutá víc ke Spojenému království než k Francii, s přístupem k eco zatím váhají. Jde o Nigérii, Ghanu, Gambii, Libérii a Sierru Leone. Tyto země si vyjednali, že na eco přejdou postupně, nejspíše v dalších měsících roku 2020 nebo až později.
Ještě později sek k WAEMU chtějí přidat i některé státy ve středu Afriky, konkrétně Kamerun, Rovníková Guinea, Čad, Středoafrická republika, Kongo Brazzaville a Gabon.
Nová měna má ambici lépe reagovat na momentální ekonomickou situaci v Africe bez ohledu na měnovou politiku Evropy. Ti, kteří novým ecem chtějí platit musejí splnit parametry jako deficit rozpočtu nižší než tři procenta HDP, poměr veřejného dluhu k HDP pod 70 procent a roční míru inflace pod 10 procent. Řada analytiků ale upozorňuje na netransparentní statistiky v afrických zemích a především jejich mnohdy až dvouleté zpoždění. Bankéři z Centrální banky západoafrických států tak budou svou měnovou politiku realizovat jen s obtížemi.
