Letos na jaře se britský plynárenský gigant BG Group rozhodl, že prodá projekt závodu na zkapalňování zemního plynu a jeho vývoz v australském Queenslandu. Očekávalo se, že zájemců bude spousta. Třeba z řad plynárenských společností z Japonska, jehož závislost na dovozu plynu výrazně vzrostla po havárii ve Fukušimě a odstavení jaderných elektráren. Jenže ani půl roku po oznámení plánu BG Group kupce na projekt nemá. Svým způsobem jde o jednu z ukázek, jak rychle se mění světový trh s plynem a jak snadno se z ještě nedávno jasných ziskových příležitostí stávají projekty, o jejichž životaschopnosti se začíná pochybovat.
Austrálie měla a stále má našlápnuto stát se jedním z velkých hráčů na poli vývozu zkapalněného zemního plynu (LNG). Cílem plynových tankerů má být Asie, kde spotřeba plynu v příštích desetiletích raketově poroste. Jen Čína bude v roce 2035 spotřebovávat ročně pětkrát více plynu než dnes, odhaduje Mezinárodní agentura pro energii (IEA) v posledním vydání Světového energetického výhledu. Jenže Australanům rostou noví soupeři. Ve východní Africe byla objevena nová ložiska plynu, který by se měl do světa dostávat především ve formě LNG. Přes Indický oceán bude mířit právě do Asie.
Spojené státy zase zažívají boom těžby zemního plynu z břidlic a dalších nekonvenčních ložisek. Cena plynu se v USA za poslední čtyři roky díky rostoucí domácí produkci zřítila ze zhruba devíti dolarů za milion britských termálních jednotek (Btu) na dva dolary letos v létě. Spojené státy by se podle odhadů IEA měly už za osm let stát čistým exportérem plynu. I když se nestanou objemově významným vývozcem, mohou nabourat kalkulace návratnosti řady projektů v jiných částech světa, třeba jako toho v Queenslandu.
Zkapalnit a odvézt
Zkapalněný zemní plyn LNG v dohledné době úplně nenahradí dopravu plynu klasickými plynovody. Může však výrazně promluvit do způsobu, jak se stanovují ceny této suroviny. Tankery s plynem totiž mohou plout kamkoli, kde bude aktuální cena nejlepší, podobně jako na trhu s ropou. To povede ke zmenšení regionálních cenových rozdílů. Dnes se například v USA platí na spotovém trhu za jeden milion Btu 3,60 dolaru, v Evropě dovozní cena šplhá nad 11,60 dolaru a v Japonsku stejné množství stojí 16,60 dolaru.
Velké rozdíly v cenách jsou odrazem různých způsobů, jak se cena plynu počítá. V USA se po liberalizaci značná část plynu obchoduje na spotovém trhu. V Evropě a Asii přetrvávají dlouhodobé kontrakty na 15 až 20 let, v nichž je navíc cena plynu navázána na cenu ropy. K této kalkulaci se přistoupilo v sedmdesátých letech minulého století, kdy plyn a ropa byly považovány za přímé konkurenty v energetice.
Jenže tato zaměnitelnost při výrobě elektřiny či tepla je dnes minulostí. I proto se dovozci plynu zkoušejí dohodnout s dodavateli na změně způsobu výpočtu cen. V Evropě se takto domluvil například německý E. ON s ruským Gazpromem. K přehodnocení dlouhodobých smluv tlačí dovozci dodavatele i kvůli tomu, že vidí způsob, jak se mohou dostat k plynu odjinud za nižší ceny právě prostřednictvím technologie LNG. Zkapalněný plyn se sice také prodává především v rámci dlouhodobých kontraktů, nicméně jeho část obchodovaná na spotových trzích rychle roste. V roce 2010 rostla o 40 procent a loni o 50 procent na celkovou čtvrtinu světového trhu s LNG.
Sázka na nekonvenční plyn
Rozvoj trhu s LNG je do značné míry závislý na tom, jak se nakonec potvrdí očekávání těžby z takzvaných nekonvečních ložisek plynu, ať už jde o břidlicový plyn či uhelný metan. Nekonvenční plyn by měl pokrýt růst spotřeby plynu ve světě do roku 2035 zhruba z poloviny, odhaduje IEA.
Nejvíce na něj sázejí Spojné státy, ale také Čína, kde chce tamní vláda produkci nekonvenčního plynu v příštích 24 letech zdvacetinásobit. Pokud se očekávání od nekonvečního plynu nenaplní, bude závislost na dovozu v případě Číny vyšší a z USA se nestane vývozce, ale pořád bude plyn dovážet. To vše se projeví i na ceně plynu, která oproti původnímu předpokladu poroste.
Přesné odhady budoucí těžby nekonvenčního plynu komplikuje řada neznámých. Není třeba úplně jasné, jak vydatná dosud objevená ložiska jsou a kolik plynu z nich dostupná technologie skutečně vysaje. Dalším faktorem je odpor veřejnosti k otevírání nových vrtů kvůli obavám z poškození životního prostředí. Komplikací může být i nedostatečný přístup k vodě nebo její zdražení, protože bez vody nelze využít technologie hydraulického frakování. Proto sama IEA připouští, že rozdíl v těžbě z nekonvečních ložisek v případě pesimistického a optimistického scénáře může být až pětinásobný.
Nižší těžbu může způsobit i ztrátovost jednotlivých nalezišť kvůli nízké ceně plynu na trhu. Cena, za niž se ještě vyplatí těžit nekonvenční plyn, se pro Spojené státy odhaduje od tří do šesti dolarů za milion Btu, v Evropě je to osm až 12 dolarů. To by znamenalo, že při nynějších cenách plynu v USA by většina tamních ložisek byla prodělečná. Přesto americká produkce roste.
Studie evropského výzkumného centra JRC tvrdí, že tento paradox je možný díky rychle klesajícím nákladům na průzkum a rozvoj ložiska. A také to, že těžaři se přesunuli k místům, kde mohou spolu s plynem těžit i tekuté uhlovodíky. Jejich cena se odvíjí od cen ropy, která v posledních letech rychle rostla. Zisk tak těžařům nesou hlavně tyto tekuté uhlovodíky a plyn pak mohou prodávat dlouhodobě levněji. IEA odhaduje, že při scénáři s vysokou výtěžností nekonvenčních ložisek bude v roce 2035 stát americký plyn 5,35 dolaru za milion Btu, zatímco v případě nízké těžby může vyrůst na 9,26 dolaru.
Evropská naděje na nižší cenu
Pro Evropu jsou všechny tyto počty důležité. IEA odhaduje, že do roku 2035 bude starý kontinent v čistém vyjádření dovážet skoro dvakrát více plynu než loni. Dovážený plyn bude spotřebu v Evropské unii krýt z 85 procent, dnes je to 65 procent. Hlavním dodavatelem plynu do Evropy je Rusko. Jenže této závislosti by se Evropa ráda co USA nejvíce zbavila. Rozvoj evropských nekonvečních ložisek LA ovšem bude pomalý USA a pokles v konvenční těžbě nenahradí. Cestou k větší nezávislosti na Rusku je dovoz zkapalněného zemního plynu LNG.
Od roku 2006 do konce roku 2010 vzrostl dovoz LNG do Evropy dvaapůlkrát díky stavbě nových terminálů pro příjem a opětovné zplynování LNG. Nyní má EU kapacitu na opětovnou přeměnu LNG na plyn přes 150 miliard kubických metrů. Do roku 2020 by se tato kapacita měla zdvojnásobit. Mezi hlavní dovozce LNG zatím patří Španělsko, Velká Británie, Francie, Itálie a Belgie.
Pokud se potvrdí trend, že stále větší část LNG bude obchodována na spotových trzích, i boom nekonvečních ložisek, které udrží cenu plynu nízko, může Evropa navzdory vyšší dovozní závislosti nakonec na plynu ušetřit. Plynárenské společnosti budou mít více na výběr, kde a za kolik plyn koupit. Větší konkurence levnějšího dováženého LNG může pomoci dál tlačit na ruský Gazprom, aby snížil nasmlouvané ceny u dlouhodobých kontraktů.
I proto IEA s každým dalším energetickým výhledem snižuje budoucí dovozní cenu plynu do Evropy. JRC nicméně upozorňuje, že z této výhody budou v Evropě profitovat jen ty země, které budou mít k LNG terminálům přístup. Státy, zejména ve střední a východní Evropě, kam plyn proudí pouze trubkami z Ruska, si výhod plynové revoluce moc neužijí.
