Větší ochotu stěhovat se do nájmu a také za prací by u Čechů ráda viděla ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová (za ANO). Uvedla to v rozhovoru pro Blesk Zprávy, kde připomněla, že sedmdesát procent vlastnického bydlení v Česku je v Evropské unii unikátem. Ministryně ale uznává, že zájemci o nájem se nemají kam přestěhovat, což by měl změnit připravovaný zákon o dostupném bydlení. Dostálová zároveň upozornila na roztříštěnost systému, ve kterém se velmi často střídají starostové obcí, kteří za dostupné bydlení zodpovídají.
Jak vidíte současnou situaci s bydlením?
Teď už ji nevidím tak kriticky, protože za poslední roky vnímáme nárůst bytů o osmnáct procent. Hlavní problém spatřuji v tom, že se byty v minulosti předaly obcím a ty je prodaly. Více jak 600 tisíc bytů tak zmizelo v privatizaci. Teď se dostáváme do stejného problému. Chybí hlavně obecní a nájemní byty.
Je řešením „naučit“ lidi bydlet v nájemním bydlení?
Česko má obrovský fenomén. V rámci EU máme jeden z největších podílů vlastnického bydlení, skoro sedmdesát procent, což je skutečně velké číslo. Na druhou stranu levné hypotéky posilují právě vlastnické bydlení, a to potřebujeme změnit.
Nestěhujeme se rádi. Přitom je běžné, že lidé migrují za prací, ale Češi by nejraději přešli v „bačkůrkách“ ulici a byli v práci. Ve velkých městech není správnou cestou rozprodat byty do soukromých rukou.
A co chcete tedy dělat?
Řešení vidím v nájemním bydlení. Tím, jak se zprivatizovaly bytové fondy, se znovu snažíme zahájit výstavbu. Otevřeli jsme program Výstavba, tedy program i k dostupnému a sociálnímu bydlení. Pojem sociální bydlení však nemám moc ráda, protože jde i o seniory nebo maminky samoživitelky, kteří pouze nestačí na tržní ceny bydlení.
Jak máte v plánu Čechy přesvědčit, aby změnili svůj styl života?
Takovou věc nezměníte za dva až tři roky. Měli bychom myslet na to, že jsme malou zemí, kde je dojíždění téměř nulové.
U nás lidé často řeší, jak daleko to mají do práce, kolik času stráví na cestě do a ze zaměstnání. Pak samozřejmě řeší, kde tam budou bydlet. Vše se musí budovat postupně, aby nájemní bydlení bylo a stalo se významnou formou bydlení, což bude trvat v horizontu několika let. Spíše se budeme snažit vyvíjet nátlak na to, aby mobilita a cesta do práce byla jednoduší. Určitě se bude investovat do infrastruktury.
Chtěla bych také upozornit, že došlo k útlumu výstavby. Musíme proto zrychlit stavební řízení, aby i investoři byli schopni bydlení postavit. Dneska totiž není nic zvláštního, když stavební povolení dostanete za pět až osm let.
Mluvila jste o novém zákonu, co klíčového podle vás přinese?
Jedná se o zákon o dostupném bydlení, což bude určitá forma legislativního věšáku, protože jsou určité věci, které nikde nejsou právně upraveny. Zákon bude sloužit k tomu, aby se zakotvily a pojmenovaly věci, které v systému nejsou. Třeba definice sociálně vyloučených lokalit, družstevního bydleni nebo sociální nájemné v legislativě nejsou, a to se musí změnit. Zákon bychom chtěli do legislativního procesu poslat koncem roku 2020, účinnosti by měl pak nabývat postupně během na přelomu let 2021 a 2022.
Nemohu ale vykopnout zákon, když nemám aktualizované podklady, nastavenou koncepci a pojmenované všechny problémy. Potřebuji mít zmapovaná bílá místa, což očekávám od připravované Koncepce bydlení 2030. Také obce musí být připraveny se svými projekty, aby mohly stavět a čerpat dotace.
Komu by zákon nejvíce pomohl? Respektive kdo hlásí největší problém ohledně bydlení?
Problém většinou nehlásí menší města, velké problémy hlásí naopak velká města, tam je to několik spojených nádob. Zrovna Praha a Brno nemají schválený nový územní plán – i kdybychom měli hodně peněz, tak není kde stavět – nejsou pozemky. Problém vidíme i u vysokoškolských kampusů a kolejí - jen Praha má 120 tisíc studentů, takže potom žije i pět studentů v jednom bytě, přitom by měli mít svůj kampus. Studenti tvoří velkou část zájemců o nájemní byty.
A mají města kde stavět, nebo jim jen chybí ty plány?
Opakuji, že je to systém spojených nádob, nelze tahat kočičku za jeden ocas. A těch kočiček nám tu běhá víc. Nemají opravdu kde stavět, takže se musí uvolnit pozemky pro bytovou výstavbu. Třeba Praha se musí opravdu zamyslet nad zónami, kde půjde nová výstavba či kde půjde tzv. „do vzduchu“. Tyto věci si musí vyřešit velká města sama a my musíme začít řešit a především zrychlit stavební řízení.
Řešíme proto rekodifikaci stavebního práva. Vezměte si, že jenom Praha má 22 stavebních úřadů. V tomto směru nám Praha může jít naproti a vytvořit jeden úřad. Musí být pro nás partner a musíme dokázat to, aby každý investor – včetně obyčejného člověka – měl jistotu, že nejdéle do roka získá stavební povolení, pokud bude projekt v pořádku.
Nebylo by levnější domy rekonstruovat?
Samozřejmě, že by bylo levnější, ale tím nerozšíříte počet bytů. Při rekonstrukci se bavíme o kvalitě v bydlení. Máme dotační programy na výtahy i veřejná prostranství, ale u rozšíření musí mít města pozemky nebo, jak jsem se již zmínila, jít tzv. „do vzduchu“. K tomu je potřeba zrychlit legislativu.
