Vyhlášení nového nouzového stavu bylo chytrým tahem. Nebo spíš vychytralým. Vláda si po fiasku v Poslanecké sněmovně, kde nedokázala najít podporu pro jeho pokračování, vyzobala z platných zákonů, co se jí hodilo, a jako beranidlo využila hejtmany. Námitkami, že tím obchází parlament a ohýbá ústavní pořádek, se příliš netrápila. Jak se ale ukazuje, tak jednoduché to nebude.
V Senátu se kvůli tomu chystá stížnost k Ústavnímu soudu, občanský podnět přistál už i u Městského soudu v Praze. Místo uklidnění situace a odvrácení nejistoty se tak vládě možná podařil opak. Důvodem k radosti ale nemůže být ani to, kdyby stížnosti u soudů prošly.
Politické škody se už staly. Například zanesení sváru mezi hejtmany a vedení jejich stran nebo již zmíněné nahlodání ústavního pořádku. Ani jedno premiéra Babiše asi netrápí, naopak – jelikož je většina hejtmanů opozičních, znamená pro něj konflikt v jejich stranách vlastně bonus.
Je tu ale ještě jeden důležitý efekt: vládní garnitura vyslala společnosti signál, jak obcházet nařízení v době koronavirové krize. Jistě, bylo tu několik papalášských excesů jako návštěvy zavřených restaurací, oslavy či zabijačky. Tady se ale už dostáváme na jinou úroveň. Navíc v době, kdy trpělivost s restrikcemi ve společnosti klesá a pochyby o jejich smysluplnosti rostou.
Jen pro rychlé upřesnění, jak to vláda s nouzovým stavem udělala. Když neprosadila jeho prodloužení, vyhlásila jej na žádost hejtmanů znovu, k čemuž má oporu v ústavním zákoně o bezpečnosti ČR (110/1998 Sb.). Technicky vzato, je to pravda. Má právo ho vyhlásit na 30 dnů sama (na 24 hodin dokonce i sám premiér), až pak musí žádat sněmovnu o jeho prodloužení.
Nejeden ústavní právník však upozorňuje, že je to proti smyslu zákona. A neobstojí ani řeči o „jiné skutkové situaci“, jak se to pokusila zaonačit ministryně financí Alena Schillerová. Je to pořád stejný koronavirus a téměř stejné restrikce – až na výdejová okénka v knihovnách a provozní hodiny na úřadech.
Pokulhává i hlavní „skutkový“ argument, tedy žádost o vyhlášení nouzového stavu vymámená ze zoufalých hejtmanů. Jistě, i to má technickou oporu v zákoně, konkrétně krizovém (240/2000 Sb.). Ale opět to jde proti jeho smyslu. Hejtmani mají žádat vládu o nouzový stav, když nestačí stav nebezpečí, který vyhlašují ve svých krajích. A k tomu ani nestačilo dojít.
Vláda se také ohání tím, že opět rostou počty nakažených, a výjimečná situace si tedy žádá výjimečná opatření. Jenže koronavirová krize je tu už rok, na vyjednání sněmovní podpory pro nouzový stav bylo několik týdnů. A teprve včera se na program vlády dostal takzvaný pandemický zákon, a to ještě jen recyklovaný z loňska.
Navíc není pravda, že by bez nouzového stavu nešlo dál využívat armádu či hasiče, jak vláda tvrdila. Pro ni je to samozřejmě jednodušší. Stejně tak jako držet v platnosti plošné zákazy místo vymýšlení nějakých chytrých opatření, jak ekonomický i společenský život více uvolnit. Rozumně a bezpečně.
Celá věc s nouzovým stavem je tak jen dalším názorným příkladem chování současné politické garnitury, koronavirová krize ho jen umocnila. Přezíravost vůči ostatním politickým silám, pokud vládě zrovna neteče do bot. Svádění své neschopnosti na odpůrce. A když už ne přímo obcházení zákonů, tak alespoň další pokřivování nepsaných politických pravidel.
Nebylo by tedy divu, pokud by teď poslanci nový nouzový stav vládě zrušili, jak jim to výše zmíněný ústavní zákon umožňuje.
