Vývoj mezd má svou krátkodobou dynamiku diktovanou hospodářským cyklem. A také dlouhodobý trend svázaný s vývojem produktivity, cen a struktury ekonomiky. Během hospodářského cyklu se mzdy a firemní zisky chovají odlišně. Mzdy většinou nijak dramaticky nerostou, ale také málokdy (nominálně) klesají.
Ve srovnání s tím jsou firemní zisky podstatně kolísavější. Jednoduše proto, že při zmíněné strnulosti mezd musejí firemní zisky vstřebat výkyvy ve vytvořené přidané hodnotě při kolísání ekonomiky mezi vzestupy a recesemi. Po finanční krizi prošla česká ekonomika dvěma recesemi krátce po sobě. Během nich mzdy příliš nerostly, firemní zisky ovšem klesaly. Tyto ztráty si majitelé firem chtěli vynahradit při oživení růstu. Teprve pak je možné zvyšovat mzdy.
Ten okamžik přišel loni a při dalším poklesu nezaměstnanosti bylo logické, že letos tlak na růst mezd dále zesílí. Dnes je poměr mezi mzdami a firemními zisky podobný jako před krizí.
Neúměrné zvyšování platů není cestou k prosperitě, ale dálnicí k projedené konkurenceschopnosti.
Z dlouhodobého pohledu se postavení práce postupně zlepšuje na úkor firemních zisků. Jednotkové mzdové náklady, tedy podíl mezd na vytvořené hodnotě, loni dosáhly 47 procent. Průměrná hodnota v eurozóně činí 56 procent. Mezinárodní srovnání však mohou být ošidná. Odboráři si vyberou Německo, kde podíl činí 57 procent, nebo rovnou Švýcarsko s 67 procenty. Jenže co potom se Švédskem, kde je podíl 50 procent, či Irskem s 41 procenty? Rozdíly vycházejí z odlišné struktury ekonomiky. Pro českou ekonomiku a mzdy je důležité, že máme nejvyšší podíl průmyslu, který je náročný na fyzický kapitál, sedmé nejvyšší implicitní zdanění práce v EU a zároveň sedmé nejnižší implicitní zdanění kapitálu.
Specifickou záležitostí jsou mzdy ve veřejném sektoru, kde se obtížněji porovnává produktivita práce a její cena. Požadavek na kvalitní veřejnou správu, kterou je třeba patřičně zaplatit, je logický. Nicméně při zvyšování mezd je potřeba vzít do úvahy dopad napříč celým trhem práce; firmy a stát mnohdy soupeří o stejnou pracovní sílu.
A samozřejmě také dopad na rozpočet. Loňský rok byl specifický a čtyřprocentní růst ekonomiky se nejspíš opakovat nebude. Budeme-li předpokládat, že se česká ekonomika bude kvalitativně zlepšovat, potom mohou mzdy růst o něco rychleji než HDP a podíl mezd stoupat a blížit se západoevropským zemím. Na desetiprocentní růst mezd ovšem ekonomika nemá. To by nebyla švédská nebo irská cesta k prosperitě, ale jihoevropská dálnice k projedené konkurenceschopnosti.
Autor je hlavním ekonomem společnosti Deloitte
