O svém projektu soukromých škol zásadně nechce mluvit jako o byznysu. Tvrdí, že zájem je takový, že by vedle pěti současných pražských škol mohl naplnit dalších deset. „Můj sen je změnit svět, nejen vydělávat peníze,“ říká Ondřej Šteffl, majitel společnosti Scio, kam patří devět základních a jedna střední ScioŠkola.
Mění se očekávání rodičů od školy?
Ano, z několika příčin. Jedna je, že lidé jsou celkově vzdělanější a více se orientují ve světě. Hlavní důvodem ale je, že zestárly matky školních dětí. Dříve matky rodily, jen co dokončily školu. Dnes je průměrný věk rodiček 30 let a jsou to ženy, které mají za sebou také pět šest let kariéry. Jsou schopnése podívat na svou školu s odstupem. Nechtějí, aby jejich děti zažívaly totéž. Je jich pořád výrazná menšina, není to masový jev. Většinou jsou to vysokoškolsky vzdělaní rodiče s vysokým sociálním kapitálem.
Další faktor, proč přibývá soukromých škol, jsou soukromé mateřské školy. Když byl nedostatek míst ve veřejných mateřských školách, zvykli si rodiče platit za ty soukromé. Díky tomu jim nepřijde zvláštní platit za základní školu. Velká část dětí do našich škol přichází právě z různých soukromých školek a jejich rodiče se diví, že je základka levnější. V Praze totiž dnes za soukromou mateřskou školu zaplatíte i více než deset tisíc korun měsíčně. U nás 8500.
A mění se i situace v regionech? Před pěti lety by vypadal váš plán otevřít soukromou základní školu ve Zlíně nebo Brandýse nad Labem nereálně…
Poptávka v regionech je a roste, je ale nesrovnatelně menší než v Praze. Velký rozdíl je v bonitě možných klientů, platy v regionech jsou menší. V Praze máme v současnosti pět škol, ale zájem je takový, že bychom jich naplnili deset. A příští rok možná dalších deset.
Opravdu?
Když škola vzniká, otevíráme v prvním roce první až šestou třídu. V září většinou škola není plná, ale během podzimu tam přejdou děti z jiných škol. Tak to bude jistě i letos v Praze 13 i na první střední ScioŠkole. I když jsou ScioŠkoly zavedený pojem, stejně rodiče nejdřív potřebují na vlastní oči vidět, že to funguje, kdo školu řídí, kdo tam pracuje.
Naše školy jsou relativně malé, každý rok přijímáme 16 žáků. V Praze máme školu, kde se na šestnáct volných míst přihlásí 11 sourozenců stávajících žáků, ti mají přednost. Na zbývajících pět míst pak losujeme ze dvou set přihlášených.
Co vás brzdí v růstu počtu škol tam, kde poptávka je?
Podmínkou je mít vhodnou budovu. Pokud možno školní budovu s nízkým nájemným. Na Praze 6 máme školu v komerčním nájmu, který nás stojí 3,5 milionu ročně a vybíráme tam proto o 2500 vyšší školné. Na Praze 6 nám to rodiče zaplatí, ale v Olomouci nebo Brně to tak udělat nejde.
Kromě toho je potřeba získat souhlas ministerstva školství, které nám teď hází klacky pod nohy. Vymýšlí bizarní důvody, proč žádost odmítnout. Jsme zvědaví, jaký bude vývoj za nového ministra školství. U soudu leží už několik kauz kvůli nezapsání soukromých škol do rejstříku, jedna z nich je naše. Kromě toho musíte mít lidi, kteří budou v té škole pracovat. Ve Zlíně se nám na jedno místo ve vedení školy přihlásilo 43 lidí. V Praze teď 29. Pořád si můžeme vybírat, ale třeba jednoho z deseti. S průvodci je to horší, bereme každého čtvrtého.
To je pořád výrazně lepší, než když shání učitele obyčejná veřejná škola. Nabízíte výrazně vyšší platy?
Plat mají u nás skoro stejný, jen v Praze dostávají naši zaměstnanci příplatek, aby tu mohli zaplatit nájem. Co lidi na práci u nás láká, nejsou peníze.
Co hledají rodiče na soukromé škole?
Jsou dva hlavní proudy. Jedna skupina jsou výkonoví rodiče. Ti hledají školu, která jejich děti opravdu hodně naučí. Očekávají, že jejich dítě půjde na víceleté gymnázium, složí místo maturity International Baccalaureate, půjde studovat univerzitu v zahraničí a bude pracovat v manažerské pozici v nadnárodní korporaci.
Ta druhá a spíš menší skupina chce zjednodušeně řečeno osobnostní rozvoj. To je to, co nabízejí i ScioŠkoly. Aby jejich děti zůstaly své, uměly se učit, dovedly se rozhodovat, nebály se změny. Už míň jim záleží na tom, zda umějí všechny lišejníky nebo Přemyslovce.
Trochu se divím, že se tak málo podnikatelů věnuje té první skupině rodičů. Kdybych chtěl fakt dělat byznys a vydělávat peníze, je to zdaleka nejlukrativnější skupina. Poptávka by byla trojnásobná proti tomu, jakou máme o naše školy.
Říkal jste, že školné je u vás 8500 korun. Mění se?
Museli jsme teď zvýšit školné, abychom reagovali na sliby, které padaly ve veřejném školství. Bylo to nepříjemné. Musíme ale být ekonomicky udržitelní. Nechci dělat výlučnou školu pro horních deset tisíc. Nejraději bych neměl žádné školné, ale to zatím neumím. Školné je proto nastavené tak, aby byl projekt v černých číslech. Nemáme z čeho provoz škol dotovat. Proto je u nás měsíční školné 8500 korun.
Proč nechcete mít exkluzivní školu jen pro ty nejbohatší?
Mým cílem je změnit svět, dát příklad, inspirovat ostatní školy. Když založíte školu pro dvě stě lidí z bohatších rodin, změníte svět pro těchto dvě stě dětí, nic víc. Kdyby nějaký sponzor na deset let zaplatil školné za děti v Chanově, každý rok 8,5 milionů korun pro sto dětí, rád otevřu školu v Chanově a hrozně by mě to bavilo. To by pak byl důkaz, že to jde i tam. Za státní dotace to ale nejde.
Měříte si nějak výsledky svých žáků, jestli někde nezaostávají?
Kdybychom byli výkonová škola, měřili bychom si akademické výsledky žáků a chlubili se jimi na webu. To ale není naším cílem. Pro nás je zajímavější vymýšlet dětem různé úkoly. Když vezmete z naší školy dvacet dětí a řeknete jim, ať se rozdělí na třetiny, ony se do deseti minut rozdělí. Zkuste to udělat ve veřejné škole. Nebo další příklad. Dejte třem deváťákům za úkol zorganizovat na náměstí jarmark. Podle mě se na běžné škole nedočkáte výsledku. Deváťáci ze ScioŠkoly ho zorganizují.
Jak víte, že to zvládnou? Jak si hlídáte kvalitu?
Bereme si formou dotazníků zpětnou vazbu od rodičů, ptáme se dětí i průvodců. Průvodci a vedení škol se scházejí a navštěvují. Je to letos už přes sto lidí, kteří jsou neustále v kontaktu. Na některé dovednosti jako třeba kritické myšlení nebo sebevědomí vůbec nejsou k dispozici spolehlivé měřicí nástroje. Radost mi dělají příklady toho, jak se děti rozvíjejí v oblastech, které se těžko zachytí nějakým testem. Například naše koučka, která jezdí po jednotlivých školách, našla v Olomouci na schodech k ředitelně sedět tři děti. Protože už byla výuka, ptala se jich, co tam dělají. Ony na to: A co ty tady děláš? Musela jim to vysvětlit a ony pak řekly jí, proč tam jsou.
Správná volba vzdělání je čím dál složitější. S touto hádankou pomůže magazín E15 Premium >>>
