K přijetí eura jsme se zavázali, jenže tehdy to byla jiná EU. Bez Lisabonské smlouvy a fondu pro krachující státy (ESM) Do toho bychom přitom při vstupu do eurozóny mohli dle ČMKOS platit až 400 mld. korun. Dalších přes 100 mld. korun by musely vynaložit banky. Přínosy by byly řádově nižší a jen pro někoho.
Zapomeňte na sladké řeči o euru, respektive o jeho zavedení v naší zemi. Není to zrovna růžové, ale jak se říká, když ptáčka lapají... Střízlivý a objektivní pohled podložený čísly zatím příliš k mání nebyl, snad krom analýzy Ministerstva financí z roku 2013. Náklady na vstup do eurozóny vyčíslili odboráři z ČMKOS na stovky miliard, přínosy jsou řádově nižší.
- Prezentaci ČMKOS mapující náklady vstupu ČR do eurozóny najdete zde
Náklady přijetí eura by dle odborářů byly doslova astronomické. Na vrub nás všech daňových poplatníků by šel příspěvek do Evropského stabilizačního mechanismu (ESM), což není nic jiného než fond, ze kterého jsou sanovány státy, které se dostanou do finančních potíží.
Proč se české ekonomice teď tak daří? Díky euru. Vážně. Řada zemí EU si na euru vylámala zuby. Ztratily konkurenceschopnst. Tu naopak díky tomu získal náš průmysl. Třeba ve Španělsku je průmyslová výroba stále o 25 % níž než roku 2008, kdy tam praskla obří bublina nafouklá eurem. pic.twitter.com/q60Fs3dUYm
— Lukáš Kovanda (@LukasKovanda) 11. března 2018
Vstup do eurozóny automaticky znamená podíl, pro ČR by to byl vklad v hotovosti ve výši 49 mld. korun a závazek na požádání doplatit dalších 365 mld. korun. Z těchto peněz se následně „půjčuje“ státům jako je Řecko, do stejných potíží ale směřují i další země, i když to v časech prosperity nemusí být na první pohled vidět.
Například Itálie se svým dluhem přes 130 procent HDP může být během několika málo let tam, kde bylo Řecko v roce 2010, kdy začalo jeho zachraňování.
Podniky a banky
Přijetí eura by znamenalo povinnou účast v Bankovní unii, náklady pro tuzemské banky odboráři vyčíslili na 120 mld. korun ve zvýšení základního kapitálu. Stát, tedy nás všechny, by to stálo dalších zhruba 20 mld. korun. Bankám by dále vypadl příjem z konverzních a zajišťovacích operací ve výši 29 až 39 mld. korun ročně.
Náklady pro podniky vyčíslili odboráři na 0,86 procenta HDP, tedy zhruba 40 mld. korun. Podnikový sektor by byl schopen náklady rychle srovnat, snížení nákladů na kurzové zajištění a transakčních nákladů by znamenalo plus 31 až 41 mld. korun ročně.
Neznámé proměnné
Odbory poukazují na to, že relevantní analýzy komplexních dopadů zatím chybí. Záleží na více proměnných, proto ekonomové ČMKOS nebyli s to kvantifikovat pohyby úrokových sazeb, riziko měnových krizí a další proměnné jako například vliv na ekonomický růst. Stanovisko ČMKOS je přesto jasné:
„V současné situaci České republiky není dobré a ani vhodné s přijetím eura spěchat. Proces reálné konvergence je neuspokojivý.“
Tím je zjednodušeně řečeno, že naše mzdy zaostávají za Západem a sousední Německo či Rakousko budeme dohánět desítky let, když to půjde dobře. Předseda ČMKOS Josef Středula k výše uvdenému dodává:
„Neumím a nechci si představit vstup do eurozóny s tak poškozujícím kurzem pro zaměstnance a jejich rodiny, jako je tomu nyní.“
Analýza odborů na závěr uvádí, že dopady případného zavedení eura v Česku by byly protichůdné. Na nebankovní podnikatelský sektor jednoznačně pozitivní, na bankovní sektor výrazně negativní.
Výrazně negativní dopad by euro mělo na státní rozpočet související s povinným vstupem ČR do ESM. Kdybychom například přijali euro spolu se Slovenskem, museli bychom se už v minulosti stejně jako Slováci podílet na záchraně Řecka. Slováky to stálo 660 milionů eur, při současném kurzu 16,7 miliard korun, tuto částku si museli sami půjčit.
Pokud byste snad nabyli dojmu, že tomu všemu nerozumíte, nejste sami. Zatímco u nás se vedou debaty o přijetí eura, v Německu se diskutuje o tom, že by bylo vhodné připravit scénář pro vystoupení z eura.
Ne pro Německo, ale pro ty země, kterým mírně řečeno nevyhovuje společná měna s Německem. Výsledek je totiž takový, že při nemožnosti mít vlastní měnovou politiku, euro škodí, což je i případ Itálie.
Ifo's Fuest calls for a Euro Exit Clause as part of a #Euro disaster plan amidst rising Eurozone risk for #Germany . Target2 claims of the Bundesbank on the rest oft the Eurosystem have hit an all-time high at €914bn. https://t.co/dfmmSAXnff via @weltpic.twitter.com/PfXD7gXZaw
— Holger Zschaepitz (@Schuldensuehner) 15. března 2018
Na obrázku výše vidíte zůstatky Itálie a Německa v platebním systému eurozóny v miliardách eur. Nemusíte tomu rozumět, abyste pochopili, jak skončí země, jejichž ekonomický výkon je nižší, než ekonomický výkon jiných zemí, se kterými měnu sdílí. Společná měna pak nezpůsobuje sbližování, nýbrž prohlubuje rozdíly.
Tím se dostáváme k něčemu, co nejde v penězích dost dobře vyčíslit – další ztráta suverenity, kterou bychom s přijetím eura odevzdali do Bruselu a místo rozhodování ČNB bychom museli akceptovat rozhodování ECB.
