S divadelníkem, hercem a v poslední době i filmovým režisérem se známe dvacet let, přesně od dob co jsme se potkali při vzniku TV Óčko. U příležitosti uvedení jeho nového filmu Mimořádná událost, ale i vzhledem k faktu, že byl osloven pro moderování letošních Českých lvů, jsme se potkali u kafe a čaje a spíš neformálně si popovídali o věcech, které ho formovaly a jimiž se dnes baví.
Čím jsi chtěl být, když jsi byl malý?
Spoustou věcí, ale už si to moc nepamatuju. Chtěl jsem být doktor. A třeba i dneska bych chtěl být neurolog. Ale taky jsem si přál být architekt, pořád jsem si kreslil domy a stavěl ze stavebnic SEVA a CHEVA. Měl jsem i Merkur, z toho jsem taky pořád něco stavěl. A když se třeba babičce něco rozbilo, byl jsem nadšenej. Mohl jsem to rozebrat a zase spravit. Což teda vždycky úplně nevyšlo…
Zůstalo ti tohle kutění?
Dlouho jsem to nedělal. Ale když začala pandemie a opravoval jsem byt, zase mě to chytlo. Třeba na našem hausbótu pořád něco dodělávám. Takže myslím, že to po tátovi trochu mám. Baví mě dělat si věci sám.
Ty máš hausbót?
Mám, už léta. Chvíli jsme tam i bydleli, ale už tam nebydlíme. Je to v takové lehce utajené marině, která vznikla kousek od Smíchovského nádraží. Došlo k tomu tak, že jsem hledal nějaký detašovaný pracoviště a každá garsonka byla dražší, než tohle.
Takže čistě praktické důvody, ne ty romantické?
Spíš praktický. Ale je pravda, že vodu a vodní sporty mám rád. A přišlo mi to skvělý. Měl jsem to nejdřív jenom pro sebe, ale pak jsem si začal říkat, že bychom se tam mohli odstěhovat s rodinou nadobro. Ale v zimě je to samozřejmě trochu složitější. Bydleli jsme tam nakonec asi jenom rok. Třeba Honza Hřebejk, který je v další marině o kousek dál proti proudu, je tam i s dětmi celoročně. Ale oblíbil jsem si to, to víš že jo. Mám tam saunu s výhledem na Vyšehrad a z ní skáčeš rovnou do Vltavy. I ráno je to tam geniální, vždycky, když tam něco piješ nebo žereš, okamžitě připlujou všechny labutě a kachny.
Nemusíš tam mít strach o děti, že ti spadnou do vody?
To právě trochu jo. Ale Anežku, která chodí na Vyšehrad do školky, jsem tam vozil člunem. Za minutu jsme byli na Výtoni, tam jsem to přivázal, vyběhli jsme schody nahoru… To bylo nejlepší ježdění do školky. Přitom to byl obyčejný nafukovací člun asi za osm tisíc. Taková trochu sračka s elektromotorem pro pět lidí, ale sloužil parádně. Vydržel bohužel jen asi rok, ale bylo to skvělý.
Vyrostl jsi v Jihlavě. Jak vzpomínáš na svoje dospívání v devadesátkách v tomhle městě? Co jsi tam dělal?
Já to víc registruju až když se dala dohromady parta Honza Šprincl, Marek Dobrovolný, Marek Hovorka a Matěj Kolář. Chodil jsem na gympl a s těmahle klukama jsme založili Jihlavský spolek amatérských filmařů, zkráceně JSAF. Dělali jsme Festival amatérských filmů Hliníkový Vilém, JSAF pak udělal i první ročník jihlavského festivalu filmových dokumentů. Vzpomínám na to rád, gympl ve mně zanechal hodně intenzivní pocity.
Byl napřed tvůj zájem o film, nebo o divadlo?
Co bylo dřív, to nevím, ale celoživotně se věnuju divadlu. U mě to bylo v začátcích spojené se středoškolským spolkem Hobit, který u nás na gymplu založil češtinář Zdeněk Krásenský. Jedna studentka v hodinách četla Gluma z Tolkienova Hobita tak skvěle, že se rozhodl udělat celou tu knihu Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky jako divadelní představení. Vyvěsil to na nástěnku a udělali jsme to. Vytvořil se divadelní soubor od primánů po čtvrťáky, byl to dobrej kolektiv. Já jsem hrál Bilbo Pytlíka, to byl můj začátek. Kvůli tomu jsem pak začal i ubírat sportovní kroužky, protože mě divadlo hrozně bavilo. Zároveň jsme dělali filmové festivaly a chodili jsme na filmový klub. Ten byl v kulturáku, kde nás bylo třeba dvanáct v sále pro patnáct set lidí. Ale viděl jsem tam super věci.
Zrovna dnes, kdy se potkáváme, zemřel Ivan Reitman. Režisér řady filmových hitů dětství naší generace, za všechny třeba Krotitelů duchů. Máš z tohoto období nějaký oblíbený film? Třeba i nějaké guilty pleasure?
Pamatuju si, že jsem v dětství miloval, když se slavil silvestr u babičky a v televizi šli Bud Spencer a Terrence Hill. A kdykoli dávali Sedm statečných, tak mě máma nechala dívat se i večer. Vybavuju si, jak jsem na to koukal přilepený k obrazovce naší malý televize. A pak přišla éra videí na VHS. My měli dlouho jen jednu kazetu, kde byl Dirty Dancing, takže jsem to viděl tak šestsetkrát. Pak začaly ty ninjovské filmy. To už jsme měli víc VHS, kde byl třeba Americký ninja 4, nebo kolikátej díl to byl. Jeden čas jsem Dudikoffovi hodně propadl. (Smích) A pak už byl ten filmový klub na gymplu. Docela stěžejní totiž bylo to, že když byly v Uherském Hradišti v roce 1997 povodně, tak se Letní filmová škola přesunula do Jihlavy. Z toho jsme byli úplně hotoví. Najednou Jihlava žila úplně jinak, než jsme to do té doby znali. Vlastně i na to konto jsme pak založili ten festival dokumentů. Od té doby jsem do Hradiště jezdil každý rok a miloval jsem to.
Ty ses dlouho věnoval divadlu, pořád relativně nový je tvůj úspěch na poli filmové režie. Vlastníci před dvěma lety získali několik Českých lvů, teď máš v kinech nový film Mimořádná událost. Čekal jsi u Vlastníků ten úspěch, kdy se o tom mluvilo jako o novodobém Kulovém blesku?
Já jsem především vůbec nečekal, že z toho vznikne film. Protože těch námluv s filmovýma produkcema bylo za můj život víc a nijak jsem na to netlačil. A vlastně mě překvapilo, že k tomu natáčení v tomto případě došlo. Ale ta nálepka „úspěšný film u kritiky i diváků“ je trochu nadsazená. Ono cokoli, co je nový – a já jsem byl v kinematografi i s tím filmem novej – mají kritici tendenci napálit a přecenit to. Ale jsem za to samozřejmě rád, on je to jednoduchej film a v tom má sílu, dobře se do něj projektuješ. Ale zároveň myslím, že to mělo částečně vliv na to hodně negativní kritický přijetí Mimořádné události. To je vlastně tak negativní, že buď je to úplně blbej film anebo bude kultovní. Anebo voboje. Fakt je, že je to pro mě silná zkušenost v tom, jak už s tím filmem nic neuděláš, i kdybys tisíckrát chtěl. U divadla jsem vždycky měl tendence ještě něco po premiéře měnit, protože s divákama teprve vidíš, co dává smysl a co ne, ale film je provždy hotovej. Ale zase výhoda je, že film ještě může v budoucnu překvapit.
