Kde se vzal nápad na Antonínovo pekařství? Na pouti do Compostely

Antonín Kokeš

Antonín Kokeš Zdroj: Martin Tiso

Antonín Kokeš stojí za podnikatelskými projekty, které na první pohled mnoho nespojuje. Pekařství, hry, oblečení… Co má chleba společného s poutnictvím a proč silní nejsou vždy ve výhodě? A co Kokeš zamýšlí se svou novou značkou na cvičení a jógu?

„LIDÉ SE MĚ PTAJÍ, kde beru nápady,“ odpovídá Antonín Kokeš na dotaz, jak by vysvětlil různorodost svého podnikání. Přece jen jeho firmy vypadají na první pohled dost odlišně. S firmou Albi, která vyrábí přání, hry a další předměty, se naučil podnikat. Antonínovo pekařství nese jeho jméno. A nový projekt Kinoko se soustřeďuje na sportovní oblečení. Jak to tedy je s jeho podnikatelskými projekty? „Nápadů je milion. Kdybych je měl všechny sepsat, tak to bude na knížku,“ vysvětluje.

„Mně jde o to, který z nápadů má šanci na přežití a bude mě kromě toho ještě bavit,“ líčí dva požadavky, které si dal, aby projekt zkusil rozjet. Jako právě nápad založit síť pekáren. „Tento byznys mě opravdu baví, je hezký a funkční. Kromě toho profi tabilní a oblíbený u lidí,“ říká o jednom ze svých dětí. Přitom k samotnému chlebu žádný zvláštní vztah neměl. „Když jsem začínal, tak jsem chleba ani neuměl péct, doma jsem si ho nedělal ani jsem neznal recept,“ přiznává Antonín Kokeš. Spíš se mu zalíbila podnikatelská myšlenka. „Byl to nápad, o kterém jsem si říkal, že bych ho uměl realizovat.“ Nápad, na který přišel na cestách. „Můj koníček je putování po krajině, poutnictví. S kamarádem jsme se před mnoha lety vydali na pouť do Santiaga de Compostela, jednu ze tří slavných poutí,“ vypráví Antonín Kokeš.

V Německu a Švýcarsku viděl spoustu takzvaných artisanálních čili řemeslných pekáren, tedy míst, kde se chleba peče od základu na místě. „Jsou to takové kavárny-pekárny a právě tento koncept mě zaujal a chtěl jsem ho replikovat u nás,“ říká. Načasování měl dobré a se svým nápadem se trefil do jakési renesance pekáren. „My jsme měli výhodu i nevýhodu, že jsme byli první. S konceptem, který tady v tu dobu neexistoval,“ vzpomíná. Původní myšlenka, která Antonínovo pekařství od samého začátku provázela, byl koncept, že nemá být luxusním podnikem, ale naopak i místem pro setkávání. „Vždycky tam měl být komunitní stůl, nějaké posezení, kde si lidé mohou pokecat. Kdyby to bylo luxusní pekařství, kam nemohou chodit všichni zákazníci, tak by se tomu tak nedařilo,“ vysvětluje. Úspěch, který jeho chleba v prvních měsících sklízel, nečekal. Třeba to, že si lidé telefonicky zpočátku rezervovali chleba, aby pak nebyl vyprodaný.

„Když rozjíždím byznys, nemám velké oči, jak úspěšné to jednou bude. Sice jsem nezaložil pekárnu s tím, že už žádnou další neotevřu, ale nebyly plány, kde a kdy budou další pobočky.“ První den podle Antonína ani netušili, zda mají napéct chlebů padesát, nebo dvě stě. „Absolutně jsme to netušili,“ vzpomíná s úsměvem Antonín Kokeš. Zpočátku neměli ani otevřeno všechny dny. Až ohlas zákazníků mu otevřel oči, že koncept uspěl. Dnes každá z jeho pekáren upeče stovky chlebů denně. A Antonín Kokeš si už chleba upekl i sám. V profi peci v pekařství, ne doma.

I PŘES RŮZNORODOST JEHO FIREM podle Antonína Kokeše přece jen existuje jedna spojnice. „Když jsme zakládali Albi, prvními produkty byly pohlednice, pak přání a kalendáře. Tam byly určitým pojítkem papír, pak zábava a komunikace,“ vysvětluje. S chlebem to ale nemá nic společného. Spojnici ale zpětně našel. „Já potřebuji vidět zákazníka,“ prozrazuje. Když začal před několika lety boom s mobilními hrami na mobilech a tabletech, říkali mu přátelé, že když umí vyrábět hry, tak by měl naskočit i na tento vlak. „Podnikl jsem několik kroků a přemýšlel, jaké hry by to mohly být,“ vzpomíná. Pak si ale řekl, že pokud do toho půjde, nebude vůbec vědět, kdo jsou zákazníci. „A uvědomil jsem si, že nejsem vůbec počítačový hráč. Hraju off-line hry, šachy a mariáš. Ale počítačové se mnou nic nedělají,“ dodává. 

PRÁVĚ TATO SPOJNICE – TEDY ZÁKAZNÍK – byla také hlavním tématem loňského roku a patrně též přinejmenším první části letošního roku. Zavřené prodejny, restaurace a bary změnily chování zákazníků a firem. „Lockdowny ovlivnily prodeje Albi, když byly uzavřené prodejny,“ reaguje Antonín Kokeš na dopady pandemie covidu-19. „Na druhou stranu ale už máme zkušenosti s fi nanční krizí z roku 2009,“ pokračuje. Už tehdy věděl, že krize prodeje jeho výrobků příliš neovlivní. „Produkty Albi jsou zboží, které lidé dávají k Vánocům, ke svatbě, a lidé si hrají pořád, krize nekrize. Ale lockdown nás ovlivnil v logistice, museli jsme zorganizovat práci ve skladu jinak, posílit logistiku kolem e-shopu, oddělit směny a přísně vyžadovat nošení roušek,“ popisuje novou realitu. Na tomto místě je třeba přiznat, že jsme rozhovor s Antonínem Kokešem vedli koncem roku 2020. A tušili jsme, že téma dopadu pandemie na byznys v novém roce bohužel neskončí. „Myslím, že to lidi bude zajímat pořád, protože nepřijde jednoduché řešení, že dorazí vakcína a bude to za námi,“ říká Antonín Kokeš. „Po první vlně se mluvilo o tom, že přijde na podzim ta druhá,“ vzpomíná. „Ale už v srpnu mi lidé říkali, že to odezní. Já si říkal, kde berou tu jistotu?“ ptá se. Málokdo chtěl podle něj věřit, že budou zavřené obchody před Vánocemi. Společnost a podnikatelé, nejen v Česku, ale celosvětově, si podle Antonína Kokeše velice rychle zvykli na období stability. Jak ale připomíná, zmíněná stabilita tu zas tak dlouho není.

„Albi příští rok oslaví třicet let na trhu. Na začátku našeho podnikání byly úroky v bance dvacet procent a my jsme tehdy naše tržby nosili každý den osobně v hotovosti do banky, abychom nepřišli o peníze na úrocích,“ vypráví o období nejistot, špatných dodavatelských vztahů a neuhrazených faktur. „Hodně podnikatelů poslední dobou zažívalo ráj ve smyslu stabilních kurzů a dalších podmínek. A teď jsme strašně vyděšeni.“ Podle něj je nyní okamžik na to, najít ve firmách místa, která nefungovala, a nastavit procesy, které mohou pomoct na změnu reagovat. „I když to bude třeba v oblastech jako gastronomie nebo cestovní ruch trvat léta, tak firmy, které to přežijí, z téhle krize opravdu vyjdou silnější,“ dodává Antonín Kokeš a připomíná důležitou lekci o přežití. „Všichni si myslí, že Darwin řekl, že přežijí ti nejsilnější. Ale oni přežijí ti nejpřizpůsobivější.“

V ekonomice to znamená firmy i lidi, kteří budou schopni se rychle adaptovat na tu novou situaci, new normal. „Musíme se k tomu postavit tak, že něco nového určitě přijde a přinese to něco pozitivního a něco negativního. A pokud to budeme takto vnímat, pak se lidé té změny nebudou tak bát,“ říká. Je třeba se dívat na pozitiva, jako u vzdálené výuky. Ta má samozřejmě i podle Antonína Kokeše spoustu nevýhod. „Děti se nevidí, je to další práce pro rodiče, ale má to i výhody,“ tvrdí. Děti se podle něj učí pracovat samostatně on-line a rodiče se do výuky mohou více zapojit. „Když děti teď něco řeší, mají šanci se mě zeptat, jak na to, a já mám příležitost jim to vysvětlit,“ popisuje jednu z výhod. 

BYLO TO UPROSTŘED PRVNÍHO LOCKDOWNU, když Antonín Kokeš naplno rozjel svou poslední podnikatelskou činnost, značku sportovních oděvů Kinoko. „Od prvního nápadu to trvalo dva roky k otevření prvního obchodu,“ vzpomíná. Jak říká, byla to idea z jeho knihy podnikatelských nápadů. „Chtěl jsem začít něco s textilem a řekl jsem si, že sportovní móda by v Česku mohla mít šanci,“ vysvětluje. Inspiraci mu dodaly i příběhy mezinárodních značek jako SuperDry, které potvrzují, že i takový byznys je možné postavit z nuly. Skoro rok uvažoval, kterou cestou se vydá, než skončil u nápadu sportovního oblečení do města a na jógu. Název Kinoko se podle něj rodil dlouho, než skončili u přesmyčky jeho přezdívky. „Dlouho jsme hledali, jestli máme vyrábět v Číně, nebo Vietnamu, ale nakonec jsme se rozhodli co možná největší část výroby směrovat do Česka,“ dodává. „Teď hledáme nové střihy, modely a barvy. Za dva až tři roky budeme vědět, co vyrábět,“ věří Antonín Kokeš.

Samotný start úplně hladký nebyl. „Hůř než otevírat prodejnu v totálním lockdownu, kdy není povoleno si oblečení zkoušet, to nešlo. Jestli tohle přežijeme, už nás čeká jen zářná budoucnost,“ směje se. Aby se mohl módní značce věnovat, předal nedávno pekařství. „Neumím rozjíždět víc věcí najednou, a když něco rozjedu, tak zas něco jiného předám,“ vysvětluje. Kinoko bude podle něj vyžadovat hodně času a v podnikání je důležité mít rezervy. „Ještě na začátku roku 2020 jsem měl nutkání rozjet deset nových pekáren a zadlužit se. Zkušenost z posledního roku mi ukázala, že opatrnost je teď namístě.“ Jeho osobní plán spočívá v tom, být flexibilnější. „Dřív jsem měl diář na dva měsíce dopředu plný. Dnes když někdo řekne, že chce schůzku, tak se sejdeme, pokud to jde. Plánuju mnohem méně než dřív,“ říká.

Když má den volna, chodí z Blaníku na Říp. Pouť teď nepřipadá v úvahu. A kromě toho tu do Santiaga má již hotovou, došel tam v roce 2019. „Několik let jsme s kamarádem šli každý rok tři až čtyři sta kilometrů, celkově jsme ušli tři tisíce,“ vzpomíná. Poznal při tom, jaká jsou v Evropě krásná místa, a také třeba, jak podobní jsou Češi a Bavoři. „Nejen smyslem pro humor, ale i pohostinností. Lidé nás zvali na snídani a v hospodách objednávali pivo,“ vzpomíná na dobu, kdy cestování bylo ještě jednodušší.

Čláenk byl poprvé uveřejněn v únoru 2021 magazínu Formen.