Majitel společnosti Lasvit, jednoho z nejslavnějších výrobců luxusního skla na světě, Leon Jakimič je vizionář s globálními zkušenostmi. Teď už ale firmu nevede z Hongkongu, ale z Čech.
Nemůžu nezačít domem, ve kterém sedíme. Kdo přišel s nápadem, že architektonicky unikátní sídlo v Novém Boru bude jednou pro firmu tak dobrá reklama?
Já se vždy držel pravidla, že firemní kultura je důležitější než strategie. A ta kultura má několik elementů, od vize, která říká, kam jdete, přes poslání, které říká, proč existujete, po příběh a hodnoty, ale taky prostředí. A my jsme chtěli, aby naše prostředí reflektovalo naše hodnoty, aby nám pomáhalo inspirovat sama sebe, klienty i lidi, kteří jdou kolem. Takže s tímto zadáním jsme oslovili architekty a udělali výběrové řízení, kde nám Adam Gebrian, známý teoretik, architekt a kritik architektury, vytipoval čtyři ateliéry. Schválně jsme nechtěli nějaké zavedené studio, ale spíš někoho talentovaného, kdo se na to bude dívat úplně jinýma očima a kdo bude mít zkušenost s kombinací starého s novým. My jsme totiž koupili dvě roubenky z roku 1790 a zde se také ten příběh prolíná, protože tady více než sto let sídlila druhá nejstarší sklářská škola na světě. Ta pár let předtím přesídlila do nových prostor a kraj hledal kupce, který by zachránil ty chátrající budovy. Nám se ta historie a propojení líbily, na jedné straně sklářská škola, kde studovala spousta slavných sklářů, a na druhé my, to propojení dávalo smysl.
Ve vaší firemní kultuře byl vždy kladen důraz na globálnost…
Asi to bude ten aspekt naší kultury, kterému říkám aspirace nebo ambice. My nechceme být velká ryba na malém rybníčku, ale radši budeme středně velká ryba v oceánu. Takže od začátku jsme se chtěli prosadit ve světovém měřítku, ukázat něco krásného a smysluplného, co pochází z Česka. Proto jsme si vždy tak patrioticky říkali, proč neproslavit Česko třeba v Asii, Americe, na Středním východě. Takže my máme dnes pokrytý odbyt od Los Angeles po Tokio.
Jak se dobývá svět z malého městečka v severních Čechách?
Je to klišé, ale je to o lidech. Když najdete lidi, kteří umí prodávat, budovat brand, mluvit o něčem s vášní a autenticky a jsou třeba z regionu, kde to vzniká, tak v tu chvíli máte potenciál se prosadit úplně všude. Já nikdy nebyl zastáncem toho, dělat přes x distributorů, pro které je naše značka jen jedním z mnoha produktů. Vždy jsem razil cestu mít svoje lidi ve světě a denně s nimi mluvit. Takže ta velká umělecká díla děláme napřímo, naši lidi v těch klíčových městech, jako jsou Hongkong, New York, Londýn nebo Paříž, chodí přímo za architekty a designéry. U standardní kolekce máme distributory, ale ti jsou opět servisovaní našimi lidmi ve světě.
Pokud zůstaneme u architektury, tak do budoucna se prý plánujete hodně věnovat skleněným fasádám.
Určitě, pro další růst a rozvoj Lasvitu je to zásadní oblast. Je zajímavé, jak jsme na to přišli. Během tvorby tady té fasády, kterou vidíme, jsme zjistili, že umělecké skleněné fasády na světě koncepčně vůbec nikdo nedělá. Jsou takové výkřiky, že sem tam nějaká firma, která dělá kilometry běžných fasád, udělá nějakou uměleckou, ale globálně s architekty na tom nikdo nepracuje. Většinou si to nějaký architekt vymyslí a pak hledá výrobce, který by to uměl dát dohromady. Tak jsme si řekli, pojďme využít koncept, který už máme a využíváme ho pro naše skleněné realizace , které visí ze stropu, a pojďme tímto způsobem zpracovat fasády. Máme dva typy – jednak takzvanou outer skin, česky by se asi řeklo umělecký obal, kdy tam je standardní izolační fasáda, pak mezera a pak ta umělecká. To je příklad naší roubenky tady, kde používáme skleněné tašky, které jsou inspirované tradičními břidlicovými taškami. Druhý typ je izolační skleněná fasáda, kde umíme izolační dvojskla propojit s uměleckým sklem. Oba typy reprezentují naše LAF, Lasvit Art Facades. To je obrovský technologický posun a dnes už máme po světě rozpracovaných třeba dvacet třicet podobných projektů.
Trochu v tom cítím kontinuitu s českým brutalismem, byla vám inspirací třeba pražská Nová scéna?
Ano, to je krásný příklad, to je úžasná fasáda a pro naši divizi Glass for Architecture to určitě byla jedna z inspirací. Ostatně filharmonie či muzea jsou pro tyto fasády jedny z cílových klientů.
Plánovali jste tento segment už dřív, nebo vás k tomu trochu dotlačil covid?
Plánovali jsme to už dřív, ale v každém byznysu je potřeba udělat první jeden nebo dva projekty a pak se to začne nabalovat jako sněhová koule. Nejdříve jsme potřebovali udělat tady tu naši roubenku, protože díky ní jsme v roce 2020 vyhráli cenu za nejhezčí kanceláře světa podle webu Dezeen, což je jeden z největších světových portálů o architektuře a designu. A když člověk ukáže, že ta roubenka je krásná, že je na titulkách designových a architektonických magazínů a dostala spoustu cen, tak v tu chvíli ti klienti dají šanci.
Jak se tedy covid dotkl tvého byznysu?
Já si myslím, že jsou tři typy firem. Jsou ty, kterým velmi pomohl, třeba e-shopy nebo roznáškové služby, jako je Rohlik.cz. Pak jsou ty, kterým to strašně ublížilo, například restaurace. A pak jsou ty, kterým to v něčem ublížilo a v něčem pomohlo, a tam jsme my. Nám to pomohlo jednak rozvinout oblast e-commerce a také posílit náš prodej retailerům, nábytkářským obchodům a obchodům s bytovými doplňky a svítidly, protože v době pandemie lidi seděli doma a chtěli si své prostředí zkrášlovat, takže nakupovali. My jsme některé produkty ani nestíhali vyrábět. Na druhou stranu u věcí na míru, tzv. bespoke, zkrátka ty věci, které jsou víc než luxus a dělají se v jednom jediném kusu pro hotel, kancelářské centrum nebo jachtu, tak tam se ten byznys zpomalil. A protože hotelový segment byl pro nás vždy jeden z těch největších, tak jsme to samozřejmě pocítili, hlavně v roce 2021. Ale loni už se zase dalo potkávat a naši obchodníci mohli jezdit po klientech, ukazovat návrhy a prezentovat nové věci, takže pro letošní rok mám velmi dobrá očekávání.
Neplánuješ do budoucna váš byznys model nějak upravit, abyste byli míň ohroženi třeba výpadkem jednoho segmentu?
Každou firmu to nějak ovlivnilo a musí na to reagovat, na druhou stranu ale není potřeba dělat drakonická opatření, lidská přirozenost se kvůli pandemii nijak nezměnila. Takže určitě chceme dále posílit e-commerce, mnohem víc umožnit zaměstnancům práci z domova a zautomatizovat, co můžeme. Chceme se v procesech víc orientovat na zákazníka. Dřív znali zákazníky jen obchodníci a designér nebo konstruktér seděli jinde. Dnes máme několik poboček ve velkých městech, designérských hubech, v nich už není jen obchodník, ale i konstruktér, projektový manažer, designér a funguje to velmi dobře. Neříkám, že bez covidu bychom to neudělali, ale určitě se to uspíšilo.
Řada výrobních firem má pro letošek dost velké obavy z vývoje cen energií. Sklářství je extrémně energeticky náročné, takže dotkne se vás to zásadně?
Zasáhne to každého, ale do různé míry. Nejvíc to zasáhne sklárny, které nemají vlastní prodejny a vlastní brand, protože ty doteď prodávaly hlavně výhodnou cenou. Jenže nejlevnější může být vždy jen jeden, a když teď ta cena narostla, tak je to pro ně velký problém. Plyn, ze kterého vytápějí pece, tvořil třicet až čtyřicet procent výrobní ceny těchto výrobků, a dnes vidíme, že tvoří až sedmdesát procent. A protože se tyto výrobky obvykle prodávají s malou marží třeba přes pět přeprodejců, tak ti jen koukají, jak cena narostla, a jdou za levnějšími produkty třeba do Polska, do Číny nebo do Rumunska. My ale naštěstí máme silný brand, jsme v kontaktu s obchodníky napřímo, a byť se nám taky kvůli plynu a elektřině zvedly náklady, tak v té fi nální ceně to je zhruba o dvacet procent navrch.
Slyšel jsem, že teď děláte na designu butiku Cartier v Ženevě…
To máš dobré informace, je to úplná novinka a ten projekt se mi strašně líbí. Kromě krásného lustru nad centrální expozicí jejich šperků a hodinek jsme dělali i speciální „ledový koridor“ spojující dvě oddělení tohoto butiku. Stěny i strop jsou ve 3D, z krásných skleněných tavených panelů, které jsou vyskládané do ornamentů, kdy sklo vytváří krystalickou kompozici. Vychází to z filozofie, která se teď prosazuje, že už není potřeba vše zavěšovat, ale ornament se stane součástí samotné struktury. Je to nádherný projekt, a myslím, že až se to nafotí a nafilmuje, tak to bude další věc, o které se bude hodně mluvit.
Je to jednorázový projekt, nebo budete Cartierů dělat víc?
My už jich máme více. Spolupracujeme i s dalšími firmami, děláme třeba projekty pro Tiffany’s, Graff, Mikimoto nebo Rolex. Výhodou těchto velkých luxusních firem je, že když jsou s vámi spokojené, tak jsou hodně loajální.
Ve vztahu k těmto značkám vám nepochybně pomohlo, že jste rozprostřeni od New Yorku přes Dubaj až po Hongkong, ale musí to být velmi drahé.
Je to drahý. Je to hrozně drahý.(smích) Naše hrubá marže je vysoká, ale naše provozní náklady jsou taky vysoké. Vezměte si třeba nějakou fabriku na šrouby, dělají jednoduché věci v obrovských objemech, mají jednoho obchodníka a nakonec dělají hrubou marži třeba podobnou jako my. Ale jim pak chybí ta inspirace a ten krásný pocit, že děláte něco, co posouvá ten svět k něčemu krásnému, že to dodává lidem dobrou náladu a nějaký pocit štěstí. To bych v té šroubárně neměl. Ono to není jen o penězích. Lidé si často myslí, že když někdo dělá luxusní design, tak to jsou nějací boháči, ale ono to není jen o zisku, ale spíš o poslání a pocitu, že děláte něco, co je krásné. My jsme nedávno předělali náš mission statement, poslání, proč existujeme. Dříve jsme říkali, že když se lidé obklopí něčím krásným, tak je to změní k lepšímu. To je stále pravda, ale my jsme to zkrátili na „lift everyone“. Tedy povznes všechny. A to neznamená, že si to musí každý koupit, můžeš třeba jít kolem hotelu, kde visí naše instalace, zadíváš se na ni a hned máš lepší náladu.
Ty ses před časem po jednadvaceti letech přestěhoval z Hongkongu zpátky do Čech, navíc sem, do nevelkého Nového Boru. To musí být trochu šok, ne?
Já jsem z Liberce a jezdil jsem sem šestkrát ročně, takže pro mě to zase tak velká změna nebyla. Větší změna to byla pro děti, které se všechny narodily a vyrůstaly v Hongkongu. Ale ony si zvykly rychle, mají rády sport, fotbal, tenis, běžky, a na to tu mají dobré podmínky, ve srovnání s Hongkongem se tu sport dělá na mnohem lepší úrovni. A vzhledem k tomu, že v Liberci je dobrá soukromá škola, tak to pro ně není taková změna. Kdyby chodily do běžné státní školy, tak možná budou trochu překvapené. Žena už tolik nadšená není, protože ta má ráda teplo a moře, a Liberec z toho nemá ani jedno. Navíc pro ni bylo trochu těžké přestěhovat se do rozestavěného domu, který se kvůli karanténě nestihl dodělat. Takže ta si skutečně tu první zimu trochu sáhla na dno, ale už si taky zvyká.
Co byl ten hlavní důvod odchodu z Hongkongu? Byly to politické nepokoje?
No, dnes vidíme, že to v pozadí asi trochu bylo, ale my jsme ten přesun plánovali už dlouho. Mně se stýskalo po Česku a chtěli jsme, aby děti získaly kořeny. Aby věděly, odkud jsou, a pochopily, kde mají domov. A byl nejvyšší čas, protože nejstarší dceři už bylo patnáct. A třetí důvod byl, že jsem chtěl být blíž firmě.
V Novém Boru působíte jako hodně lokálně patriotická firma…
Já věřím, že jen nepůsobíme, ale opravdu jsme. U nás musí být všechno správně propojené, architektura, design, řemeslo. Nás baví ovlivňovat města, ve kterých žijeme. Proto děláme projekty v Liberci, v Praze i tady, kde máme srdce firmy. Takže jsme se rozhodli, že to město trochu nakopneme. Jako se v Paříži mluví o Eiffelovce a Liberec má Ještěd, tak Nový Bor má naši skleněnou roubenku, kterou se nám podařilo zakomponovat do souboru dalších roubenek z 18. století. Vznikl tak krásný vnitroblok na Palackého náměstí, což bylo centrum města, když se ještě Nový Bor jmenoval německy Haida. Vidíme, že si nás za to město váží, pan starosta nám řekl, že je rád, že jsme tu postavili něco pořádného. Díky tomu se sem už začínají trousit turisti z celého světa a naši zaměstnanci si občas připadají jako v zoologické.
Takže si myslíš, že za sto let se bude psát, že Lasvit udělal pro Nový Bor totéž, co Baťa pro Zlín?
Jednoznačně. Možná i víc.
