4

fotografií

Rozhovor s Milanem Caisem, mužem z obálky

S

Se skupinou Tata Bojs, která vznikla jako školní kapela, započali čtvrtou dekádu svojí existence a nedávno vydali desáté album. Milan Cais je ale především výtvarný umělec a tvrdí, že hudba – byť je s ní rozhodně mediálně více vidět – u něj vždy byla na úrovni koníčka a zábavy. A jeho snem je spojit světy výtvarna, hudby a módy do podobně komplexního celku, jak to dělával David Bowie.

Když jsme spolu domlouvali tento rozhovor, říkal jsi mi do telefonu, že jsi zrovna na cestě do Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou. Chystáš tam nějakou výstavu?

To ne, ale když v březnu minulého roku začala pandemie, zavolali mi z agentury, která s Alšovkou úzce spolupracuje, že dělají s různými osobnostmi taková videa, aby lidi nezapomínali, že galerie jsou dobrá místa k trávení času. Ten projekt se jmenuje Chodit na umění není umění. A jestli bych nechtěl s nimi takové video natočit přímo na Hluboké. Tehdy se to časově nějak nezdařilo, ale teď se ozvali znovu, že ten projekt pořád běží a že skvěle funguje a na sociálních sítích má tisíce zhlédnutí. Výsledkem má být krátké video, ve kterém procházím prázdnou Alšovkou mezi vystavenými obrazy, které kvůli mně na chvíli vytáhli z jejich depozitu. Ten mají opravdu krásně zastoupený. V podstatě jeden z největších v České republice. Mají silnou gotiku, ale dobře zastoupená je i česká avantgarda dvacátých let, nebo i 60. a 70. léta. Tak jsem si z toho vybral umělecká díla, z nichž některá mi tam pověsili a povídali jsme si o nich.

Co sis tam nechal vystavit?

Zajímalo mě vidět takhle nablízko naši českou klasiku, takže nějaký ty Špály, Filly, Toyen, taky krajináře Mařákovy školy a vůbec věci, které znám hlavně z katalogů a člověk se k nim normálně nedostane. Byl to pro mě fascinující a velmi speciální zážitek. Se Špálovými Třemi gráciemi jsem tam strávil půl hodiny. Nechali mě u toho obrazu samotného a mohl jsem si ho opravdu důkladně prostudovat. Dokonce i vzít do ruky a podívat se na něj i zezadu, jak skrz plátno barvy prosvítají, to se člověku normálně v galerii nepoštěstí. Je to obraz za miliony! Odkrýval jsem tam některé původně zřejmě chybné tahy štětcem a plochy barev, které pak přemaloval a překryl jinou barvou, což z reprodukcí není nikdy dobře viditelné. Tři grácie jsem už kdysi viděl na nějaké výstavě v Národní galerii, ale tam, když k tomu obrazu přijdeš blíž, už je za tebou kustod a žene tě pryč. Tady mě nechali samotného, jak dlouho jsem chtěl, nádhera.

Zůstal jim ten originál? Nebo jsi ho nenápadně vyměnil jako Mr. Bean…

(směje se) To víš, že bych si ho nejradši odnesl… Ale zážitek pokračoval, pak mě vzali ještě přímo do depozitu, kam se většinou smrtelník nedostane. Otevřeli jsme dveře a vyvalil se na nás takový ten speciální antikový odér, kde se mísí zaschlý terpentýn s vůní starého nábytku od babičky. A pak vidíš, jak tam mají za sebou pěkně vyskládanýho třeba Čapka vedle Pištěka s Písaříkem. A já říkám, jak to, že to máte v takovým zvláštním bordelu? A pan správce depozitu na to, no to je schválně. Kdyby náhodou vypukl požár, tak aby nám kupříkladu neshořelo kompletně celé období. Proto to mají řazené takhle časově na přeskáčku, ale jinak je to velmi důkladně očíslované a v jejich systému přehledné. Prostě to má jediný důvod, kdyby se stala nějaká katastrofa, neodejdou jim naráz všechny obrazy od jednoho autora.

Vystudoval jsi grafickou školu a pak AVU. Nikdy jsi neuvažoval třeba nad konzervatoří nebo HAMU?

Ne, člověče, nikdy. Od začátku byla hudba v rovině mého koníčka, zábavy, srandy a uvolnění. Kreslení a výtvarku jsem vždycky bral jako tu svoji seriózní studijní cestu. Měl jsem to takhle vnitřně rozdělený. A vlastně mi i trochu vyhovuje, že jsem hudebně „nevzdělanej“, já se tím nijak netajím, dává mi to víc svobody. Hudbu dělám pocitově, i na bicí jsem se naučil v podstatě sám jen neustálým cvičením. Nechodil jsem do žádné lidušky, nedrtil jsem paradiddle, neučil jsem se noty. Chodil jsem prostě jen hrát na bicí, protože mě to strašně bavilo. Ráno jsem se probudil a měl jsem radost z toho, že si odpoledne půjdu zahrát. Celý den jsem se na to těšil.

Galerie jsou teď zavřené, kluby taky. Jak se tě to dotklo z existenčního hlediska? Musel jsi řešit nějakou náhradní profesi?

Zatím jsem jiné zaměstnání naštěstí řešit nemusel (klepe na dřevo), i když se mě to dotklo silně, asi jako každého umělce. Ale taky nutno říct, že nám to vlastně paradoxně pomohlo k dokončení desky Jedna nula, protože jsme měli daleko víc času se jí věnovat, hlavně zpívání a postprodukci. Měl jsem i nějakou fi nanční rezervu, která se ovšem postupně vyčerpala. Pak někdy na konci prázdnin přišla z Českého rozhlasu, stanice Vltava, nabídka, jestli bych se tam nechtěl po letech vrátit. Já jsem tam totiž kdysi měl pořad o vizuálním umění. Zval jsem si tam jednou měsíčně v rámci pořadu Čajovna své kamarády, kolegy nebo i pány profesory z akády a dělal jsem s nimi půlhodinové rozhovory o jejich práci. Po čase se to trochu vyčerpalo, už jsem moc nevěděl, koho si zvát, tak jsem to ukončil. To je nějakých osm, možná deset let zpátky. A v létě mi zavolala šéfredaktorka Jarka Haladová, že mají nový koncept s názvem Sedmé nebe a že by chtěli, abych se stal součástí toho projektu. Nabídli mi pravidelný hodinový pořad – pouštět moji oblíbenou muziku a něco k tomu povídat – každé úterý od sedmi do osmi. Nejdřív jsem to v kontextu nedostatku času, který jsem v té době plně věnoval desce, dost zvažoval, ale nakonec jsme se dohodli, že to zkusíme pár měsíců a uvidí se. Finanční podmínky jsou spíš v symbolické rovině, ale pořád lepší, než „drátem do voka“, jak se říká. Jako skladník jsem zatím nikde nastoupit nemusel. 

Jsi na obálce módního časopisu. Co se módy týče, u tebe jsem zejména v minulosti zaregistroval jako charakteristický prvek šálu, což se často objevuje i u malířů a výtvarníků. Odsud pochází ta inspirace?

Já už ji nenosím, někdo mi řekl, že to vypadá příšerně. (směje se) Ale teď jsem na Grammy viděl Harryho Stylese, on hodně nosí ta boa, viď?

Zaujalo tě to? Přesedláš na boa?

(směje se) To mi připomnělo ten vtip, jak přijde ženská v divadle k šatnářce a říká – prosím, můžu si zde odložit své boáááá… (předstírá zvracení) Ale k té šále, to bylo hlavně období kolem desky Kluci, kde ste? Ani nevím, kde to vzniklo. Mám pocit, že jsem doma ve skříni objevil nějakou růžovou šálu a ta se barevně hodila k růžovým svítivým brýlím, které jsme měli v té době na některých promo fotkách. Každý jsme měli jinou barvu. Ty brejle jsme si koupili v New Yorku na trhu, když jsme tam byli s Ahn Triem hrát, a už tenkrát jsme si říkali, že s nimi něco jednou uděláme. Po vydání desky Kluci, kde ste? jsme si je brali na pódium jako součást image, a já jsem to doplnil ještě tou šálou, protože to byl stejný barevný odstín. Ale nosil jsem to jenom krátce, bylo to strašně nepraktický. Zaprvé jsem se do toho občas při bubnování i trochu zamotal a hlavně při koncertě se spotím i normálně, natož dávat si ještě hadr okolo krku – to byla strašná blbost. Pak mi někdo napsal, že je to divný, jak jsem upocenej a ještě mám šálu. A já mu musel dát za pravdu.

Takže to s tím výtvarným světem nijak nesouvisí?

Vím, na co narážíš, ale takhle to tenkrát myšlený nebylo. Ovšem je pravda, že v civilním životě šálu dost používám, nosím ji od podzimu do jara. Mám rád, když mám v chladných měsících teplo kolem krku, zvykl jsem si na to nějak už od teenagerských dob. Hlavně když jsem ve čtrnácti patnácti letech nastoupil na Hollarku a vstoupil do toho „uměleckého“ světa. Musím říct, že jsem byl tím prostředím docela uhranutý. Já jsem byl takovej ten kluk z tenisu. Nosil jsem bílé límečky a byl jsem od mamky vyžehlenej. A najednou jsem se dostal do toho rozervaného bohémského prostředí, kde čtvrťáci chodili v sakách a jeden kluk měl dokonce cylindr. A taky nosili dlouhé šály à la 30. léta. Nutno podotknout, že se psal rok 1989. Byl jsem tím absolutně fascinovaný. Naběhl jsem k dědovi do skříně a hned jsem mu zabavil košile, vestičky a saka, které už nenosil. Úplně jsem změnil charakter svého oblékání. To byl asi můj největší módní zlom tenkrát. (směje se) Což mi přijde vtipný hlavně v kontextu toho focení pro váš časopis, kdy na mě stylisti a vizážisti navěsili taky košile a saka, jen o pár desítek tisíc dražší.

Máš tři dcery, jsi tedy doma v obklopení ženami. Mluví ti někdy do toho, co by sis měl obléct nebo co ti sluší?

Ne, to se tady neděje. Někdy třeba okomentují fotku, když mě někde vidí, ale jinak mi do oblékání nemluví. Uvidíme, co řeknou na tohle. (směje se)

Jsi rozkročený mezi výtvarným světem a hudbou, následují tvoje dcery některou z těchto větví?

Já vlastně nevím. Johanka, to je ta prostřední, jedenáctiletá, je teď v páté třídě a ve škole mají od druhého stupně speciální výtvarně zaměřenou třídu. Je to jako přípravka na, dejme tomu, střední školu, jako je třeba ta Hollarka, o které jsem mluvil, nebo Hellichovka. Teď tam bude zkoušet přijímačky a od září by teoreticky mohla nastoupit. Tak jí trochu pomáhám s přípravou. Ona docela hezky obkresluje. To je dobrej začátek. Pamatuju si, že já jsem taky hodně obkresloval. Vždycky jsem si vzal obraz, který jsme měli doma, a učil jsem se tím, že jsem ho přemaloval. Anebo jsem překresloval komixy. Ale furt jsem držel tužku v ruce. U ní to takhle úplně nevidím. Říkám si, že by tomu měla věnovat ještě víc času, ale někdy mám pocit, že podnítit u dětí zájem o cokoli jinýho, než co je uvnitř těch malých krabiček, je těžká disciplína. 

Pokračování článku si můžete přečíst v tištěném vydání FORMEN

Pokračování článku si můžete přečíst v tištěném vydání FORMEN Chci koupit Formen
supervize Si No styling Miroslav Romaniv make-up Dagmar Kršková produkce František Gebr

Související články