Podílí se na organizaci Mezinárodního pražského maratonu, na který obvykle přijíždějí do metropole závodníci z více než stovky zemí světa. Sašo Belovski pochází z Makedonie, do Prahy se přestěhoval kvůli studiu na vysoké škole, a nakonec tady našel i práci. Sport patřil mezi oblasti nejvíce postižené epidemií koronaviru. Teď se celé odvětví v čele s dříve populárními běžeckými závody dostává znovu do kurzu. Za měsíc 4. dubna se poběží další výjimečný závod celé série Run Czech Pražský půlmaraton.
Pro organizaci RunCzech pracujete už dvanáct let. Jak se za tu dobu změnil vztah Čechů k běhu?
Když jsem začínal, byl každý, kdo běhal v parku, považován za šílence v legračním oblečení. Dnes je divný ten, kdo neběhá. Tehdy jsme den před závodem předávali letáky lidem na ulicích a téměř jsme je prosili, aby se zaregistrovali. Teď se účastnická místa prodávají na druhotném trhu.
Vy sám běháte?
Běhám často, ale nepravidelně. To znamená, že někdy běhám každý den po dobu dvou, tří týdnů, pak ale ani jednou za měsíc. Jde o zrcadlo moderního života: najít čas, motivaci, inspiraci, pak je tu rodina... V každém případě mám naplánovaný roční program, který zahrnuje tři, čtyři půlmaratony a další tucet desetikilometrových závodů. Zaregistrovat se na závod je vždy tou největší motivací k účasti.
Máte v Praze nějakou oblíbenou trasu?
Když běhám, mám tendenci měnit prostředí, abych se nenudil. Praha naštěstí nabízí spoustu parků a městských lesů, takže pokaždé můžete vyrazit někam jinam. Nejčastěji však běhám v parku Malešice a kolem říčky Rokytky.
Vnímáte běh jako fenomén dnešní doby?
Podle mého názoru nejde o fenomén v tom smyslu, že by to byl trend, který přijde a zmizí. Běh a sport obecně je brán jako nedílná součást filozofie zdravého životního stylu. Stejně tak jako lidé chápou, že medicína nebo technologie zlepšují kvalitu jejich života, uvědomují si, že k tomu samému přispívá i sport.
Pokud jde konkrétně o běh řekněme závodní, ve formě našich závodů, je pravděpodobně jediným sportem, kde vyhrává každý. Stačí zúčastnit se a plnit si své osobní výzvy a cíle. Běh je navíc jedinou sportovní disciplínou, kde běžně soutěží profesionální sportovci vedle rekreačních běžců. Například na fotbale 22 tisíc lidí sleduje, jak 22 lidí hraje. Na běžeckých závodech se jich aktivně účastní všech 22 tisíc. Každý fandí stejnému týmu. Neexistují žádné skupiny. A to je právě to krásné.
Vraťme se k vaší práci. Předpokládám, že největším závodem je pro vaši organizaci pražský maraton, který je velmi populární i v zahraničí. Kolik cizinců a kolika národností se ho obvykle účastní?
Je to tak. Pražský maraton je považován za nejvíce mezinárodní na světě, protože ze zahraničí je téměř polovina všech účastníků. Jen pro srovnání, průměrný počet cizinců na závodech v jiných zemích se pohybuje kolem 30 procent. Registrujeme přinejmenším lidi ze 108 zemí. To znamená, že je dokonce více mezinárodní než moje alma mater, Anglo-Americká Univerzita v Praze.
Do České republiky vás zavedlo studium na vysoké škole. Proč jste se rozhodl studovat na AAU v Praze?
Narodil jsem se v zemi, kde mají mladí lidé zájem o studium v zahraničí, které pro ně znamená kvalitnější život a více příležitostí. Na myšlenku studia v Praze mě přivedl můj starší bratr, který ji otestoval o pár let dříve. Praha byla cenově dostupná varianta, ruku v ruce s AAU, která dokonale odpovídala mým ambicím a očekávání. A ještě jsem se mohl chlubit tím, že se moje škola nachází kousek od Karlova mostu.
Co považujete za hlavní přínos studia na mezinárodní univerzitě, jakou je AAU?
Právě to, že je mezinárodní. V současné době se mi zdá, že zapomínáme, jak důležité a krásné je mít možnost setkat se s lidmi z celého světa. Prolomení bariér a stereotypů, to je to, co otevírá obzory a dělá z vás lepšího, významnějšího a bohatějšího člověka. Dříve jsem tuhle příležitost neměl, ale AAU mi to umožnila.
Jak jste se pak dostal ke své současné práci?
Stává se, že lidé zpočátku neví, co chtějí, a zjistí to až později, ale to je také v pořádku. Někdy potřebujete zkrátka víc času a zkušeností, abyste na to přišli. Já jsem ale vždycky věděl, co chci, a šel jsem za tím. U běhání jsem však skončil docela náhodou, původně jsem chtěl být profesionálním fotbalistou, ale nakonec jsem skončil u běhání. Znáte to, posíláte svůj životopis stovce společností a doufáte, že vám někdo zavolá zpět. Přitom o maratonech jsem nevěděl vůbec nic. Jako milovník fotbalu jsem byl jedním z těch, pro které bylo běhání trest od trenéra za to, že hrál špatně.
Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Každému, kdo se u nás uchází o práci, říkám: nemohu toho moc slíbit, ale mohu vám zaručit jednu věc. Nikdy se nebudete nudit. Abych to vysvětlil, během roku zastávám tři, čtyři nebo dokonce pět pracovních pozic. Takže když se mě zeptáte, jak vypadá můj běžný pracovní den, těžko se mi na to odpovídá, protože není nikdy stejný. Můžu být v kanceláři, na hlavním náměstí, v letadle nebo vlaku, na meetingu u partnera, na jiném závodě po celém světě...
Čemu všemu se tedy v rámci svých pracovních povinností věnujete?
V sezoně jsem organizátorem závodu, což znamená, že se musím postarat o spoustu věcí. Například viditelnost partnerů, přivítat hosty na obchodních večeřích a v prostorách, které jsou pro ně určeny, nebo třeba připravit slavnostní předávání cen. K tomu hledám nápady, jak zviditelnit naši značku, takže plánuji různé komerční akce. Také připravuji smlouvy a rozpočet, pracuji s finančními výkazy, ale také výrobními plány nebo se zabývám logistikou.
Sport obecně patřil k odvětvím, které výrazně zasáhla pandemie koronaviru. Co se vám během nejtvrdších restrikcí honilo hlavou?
Víte, během těch smutných dní, kdy byly k vidění prázdné ulice, zoufalé zprávy v médiích, na každém rohu jste slyšeli ne, a když jsme řešili, jestli pokračovat nebo skončit, řekli jsme si: někdo s tím musí přeci něco udělat. A pokud nejsme schopni my jako RunCzech šířit pozitivní vibrace, kdo jiný by to měl být?
Jak jste se ve vaší organizaci vypořádali se všemi překážkami?
Abych řekl pravdu, nebylo to vůbec snadné. Na druhou stranu jsem tohle období před restartem vnímal jako příležitost, drahocenný prostor na přemýšlení, učení a pro zlepšování. Na to nikdo z nás předtím neměl čas. Takže během posledních osmnácti měsíců jsme byli doslova přitlačeni ke zdi, abychom něco vytvořili a zkusili to znovu.
A podařilo se?
Přišli jsme se spoustou krásných nápadů. Nápady, které by pravděpodobně nikdy neviděly světlo světa, kdyby nepřišla pandemie. Běhali jsme například na letištích nebo v pivovaru. Uspořádali jsme virtuální závody, ve kterých lidé běhali izolovaně, ale vlastně společně. Překonali jsme světový rekord v Letenském parku, v místě nepředstavitelném pro závod.
Co bylo nejtěžší?
Bylo výzvou udržet motivaci a čistou hlavu nejen u sebe, ale u celého našeho týmu. Museli jsme přesvědčit partnery, aby se k nám připojili a podpořili nás. Především ale inspirovat běžce, aby se nebáli odbourat určité psychické zábrany. Vlastně změnit celkové veřejné mínění, že běh a sport obecně není součástí problému, nýbrž součástí řešení.
Žijete v České republice, ale jaký máte vztah k rodné Makedonii? Jste autorem knihy s názvem Vítejte v Makedonii. O čem je?
Měl jsem to štěstí, že jsem mohl cestovat po celém světě a potkat spoustu lidí z různých zemí. Pravda je, že mnoho z nich, včetně Čechů, toho o Makedonii moc neví. Proto jsem se rozhodl vytvořit publikaci, kterou si mohou vzít do rukou a číst. Smyslem nebylo vytvořit dalšího turistického průvodce s tipy na muzea. Spíše jsem chtěl ilustrovat rozhovor mezi místním člověkem a turistou, kdy místní obyvatel vypráví a odpovídá na praktické otázky, které by mohly moderního cestovatele zajímat. Kde je Makedonie? Jakým jazykem mluvíte? Jak se tam dostanu? Co uvidím? Kdo je vaše nejznámější osobnost? Jak je na tom ekonomika země? Je to bezpečné? Jsou Makedonci přátelští? Co se u vás jí a pije? Kde mohu ráno běhat? To vše je napsané v pozitivním duchu a seřazené do kapitol, které například popisují, jak se připravit na obchodní jednání s Makedoncem a co od něj očekávat.
Z odpovědí pravděpodobně cítíte, jaký je můj vztah a vazby k mé rodné zemi. Kniha je mým pokorným pokusem přispět k tomu, aby se Makedonie dostala do povědomí světa a nalákat lidi, aby se odvážili Makedonii navštívit. Prakticky deset tisíc domácností už má jednu knihu na stole a další tisíce ji šíří digitálně.
