Sedláček z nakladatelství Paseka: Kniha za deset piv. To platí pořád

Šéfredaktor nakladatelství Paseka Jakub Sedláček

Šéfredaktor nakladatelství Paseka Jakub Sedláček Zdroj: Archiv Jakuba Sedláčka

O starých i nových knihách, vášni pro předávání poselství, objevování témat i oprašování mistrovství klasiků s šéfredaktorem nakladatelství Paseka Jakubem Sedláčkem.

Studoval jste obor, který se nějak úzce vázal k oblasti nakladatelských činností, nebo jste se k této práci dostal později? A byly knihy vaší láskou už od dětství?

Na filozofické fakultě v Praze jsem vystudoval bohemistiku, byla to výborná škola, setkal jsem se tam s řadou vynikajících osobností. Nastupoval jsem na začátku 90. let, kdy byly obě mé katedry, tedy katedra českého jazyka a katedra literární vědy, plné skvělých a inspirativních lidí, kteří mohli na škole začít působit až po uvolnění poměrů po roce 1989. Snažil jsem se od nich naučit, jak přemýšlet a psát o literatuře. A také, jak o ní mluvit, což není vůbec jednoduché, neboť skutečným prubířským kamenem stylu je veřejný projev. A ten vyžaduje nejen erudici a formulační schopnosti, ale i nadhled, schopnost nebrat se za každou cenu moc vážně.

Tehdy ještě veřejná sféra literaturou dokázala žít, vydání knihy se mohlo stát událostí, o které se debatovalo nejen mezi nadšenci po hospodách a v literárních časopisech, ale i v mainstreamových novinách, a když napsal kritik recenzi třeba na nového Viewegha, mohl si vykoledovat i pár facek. Jako studenti, kteří si se svými pedagogy nezřídka protahovali semináře do restauračních zařízení a sem a tam psali literární kritiky, jsme měli opojný pocit, že škola i životní a profesní praxe spolu pevně souvisí a že to, co děláme, má jistý společenský dosah. Žili jsme ve sladkém polospánku, zatímco doba hořela divokým kapitalismem zlatokopů v růžových sakách.

Kdy poprvé jste zaznamenal, že existuje nakladatelství Paseka?

Vidím to dodnes. Je studené jaro 1990 a paprsky čerstvého slunce ve vestibulu metra na Kačerově, kde jsem tehdy bydlel, dopadají na hromádku černých knih s ďábelsky rudým nápisem Krvavý román. Nevěděl jsem, co si mám o tom myslet, zvlášť matoucí mi připadal podtitul: Studie kulturně a literárně historická. Nevzpomenu si, kolik ten zvláštní svazek s podivnou sazbou, dryáčnickými ilustracemi a s portrétem autora s hřívou vlasů a staromódními brýlemi stál, ale vím, že tehdy mi, gymnazistovi, připadal drahý. To bylo mé první setkání s Pasekou.

Pak přišlo Klímovo Utrpení knížete Sternenhocha s ilustracemi od Karla Nepraše, tentokrát v bílé barvě, jako by v nakladatelství chtěli ty dvě knihy od sebe co nejvíce vzdálit. Pomalu jsem začal chápat, že velká literatura může být zábavná a že smysl pro humor a sebeironie jsou kvalitami, které v ní odlišují mistry od řemeslníků.

Díky Pasece jsem pak odmaturoval, protože jsem se učil, tak jako většina tehdejších středoškoláků, z jejích dvousvazkových Dějin zemí Koruny české. A taky jsem se naučil pít pivo, protože jsem chodil do nakladatelského kvelbu v Ibsenově ulici u Vinohradského divadla.

Jak se povedlo, že jste se stal jejím hlavním členem?

Po vysoké škole jsem několik let pracoval jako redaktor v jednom velkém nakladatelství a pak jsem byl editorem v Hospodářských novinách. To byla další velká škola, ve které jsem pochopil, že o všem se dá psát zajímavě. Následně mě milosrdný osud v podobě nového vedení, jemuž jsem se znelíbil, popadl za flígr a vykopl na ulici. Ocitl jsem se na cestě, kterou kráčím dodnes. Sháněl jsem práci, a když jsem se dozvěděl, že v Pasece hledají redaktora, zavolal jsem tehdejšímu šéfredaktorovi Stanislavu Škodovi a nabídl mu své zkušenosti. On si mě pozval na pohovor a pak jsem absolvoval pohovorů ještě několik, přičemž ten nejzajímavější byl s Ládislavem Horáčkem v hostinci U Parlamentu. Tam mi konečně došlo, že v Pasece jsem doma.

Jaký byl Ladislav Horáček, zakladatel a duchovní otec Paseky?

Hned ty první dvě knihy, které vydal, tedy Váchalův Krvák a Klímův Sternenhoch, se takřka vzápětí dočkaly filmových zpracování. A postmoderní styl a bizarní obraznost obou těchto snímků – jen připomenu, že Klímu natočil režisér Jan Němec pod názvem V žáru královské lásky – se staly pro polovinu 90. let emblematickými. Určitě do sebe nasály dobu žíznivěji než všechny ty Playgirls, Hotýlky v srdci Evropy a Války barev. V tom je vidět, že Láďa Horáček měl citlivý nakladatelský čich na příběhy, jimiž se tehdy žilo. V Litomyšli, což je díky jím zachráněnému Portmoneu – a nejen díky němu – takové jeho město, se k Horáčkovu odkazu dodnes vděčně hlásí radnice i měšťané. Láďa si dokázal nakladatelskou práci skutečně užívat a spojoval v sobě bibliofilství s podnikavostí a měl matematickou mysl. Jeho maxima, že kniha stojí deset piv, platí dodnes a stále se jí v Pasece při výrobních kalkulacích řídíme.

Co je vaší hlavní pracovní náplní na pozici šéfredaktora?

Ručím za ediční plán a společně s kolegy skládám jeho podobu. Jsem přesvědčený, že posláním nakladatelství je kultivace společenských hodnot a jazyka. Zní to pateticky a možná příliš vznešeně, ale teprve v každodenní praxi si vyzkoušíte, jak nelehké bývá takovému krédu dostát. Práce na knize je plná nástrah. Nechci tisknout zbytečnosti, knížky jsou pro nás odpovědí na otázky, které si klademe. Někdy vás napadne téma na knihu a teprve pak hledáte autora, který ji napíše. Podporuji kolegy, aby tuhle tvůrčí energii v sobě nosili a zúročovali ji ve svých projektech. Dbám na to, aby se v redakci cítili dobře a práce je bavila. A plním si své sny.

Na jaké knihy, které Paseka vydala, jste opravdu velice hrdý, co považujete za svůj největší dosavadní úspěch v rámci nakladatelské práce?

Nakladatelé úspěch zpravidla poměřují výší prodaného nákladu nebo vydáním knihy, která je nějakým způsobem záslužná, třeba tím, že pomáhá čtenářům orientovat se v dnešním složitém světě a povzbuzuje je k ušlechtilosti. Myslím, že obě hlediska dokonale propojuje knižní esej Erika Taberyho Opuštěná společnost, kterou porotci Magnesie Litery zvolili před třemi lety Knihou roku.

Velkou radost mám z toho, že jsme v Česku ambasadory komiksové Hildy, neboť na ni vůbec nebylo jednoduché vyjednat práva a přesvědčit britské vydavatele, že jsme nakladatelským domem, který jí dá tu nejlepší výtvarnou péči.

Pět let vznikala dětská kniha o pražském metru To je metro, čéče, takže když byla nakonec mezinárodní porotou v italské Boloni vybrána z dvou a půl tisíce přihlášených titulů do prestižní přehlídky ilustrátorů, hřálo mě to hlavně kvůli jejím skvělým autorům.

Ediční plán si představuji jako šachovnici a jednotlivé tituly jako figurky, které si navzájem pomáhají, posilují se, jejich síla je v souhře. Proto si velmi cením královského triumvirátu v podobě nobelistky Alice Munroové, Amose Oze a Vladimira Nabokova, stejně jako českých hvězd – historika Petra Čorneje, lékaře a filantropa Tomáše Šebka, terapeuta Honzy Vojtka, spisovatelky a japanistky Anny Cimy. A samozřejmě tvůrců úžasné Prašiny, Vojty Matochy a Karla Osohy.

Předpokládám, že máte jako čtenář celou řadu oblíbených autorů, ke kterým se vracíte, mohl byste nějaké zmínit?

To by bylo na esej, tak alespoň telegraficky. George Orwell, pro poctivost úvah i stylu. Comte de Lautréamont, pro odvahu k imaginaci. Umberto Eco, pro mistrovství dát literární vědě tvar románu. Zbyněk Havlíček, pro závratnost metafor i lásky. Také rád objevuji klasiky a s nadšením sleduji, jak mnohé bylo v jejich textech už dávno vysloveno. Přečtěte si Čapkovu Skandální aféru Josefa Holouška a pochopíte, že už před sto lety čelila společnost dezinformacím a fake news stejně jako dnes.

Co chystáte v edičním plánu do konce tohoto roku, na co se mohou čtenáři těšit?

Naše podzimní knížky už najdete v knihkupectvích, a ty, co tam ještě nejsou, se brzy připojí. Třeba nádherně ilustrovaná kniha Tma od umělkyně Toy_Box, která učí děti zacházet se strachem, neboť ukazuje, že nejvíc se bojíme neznámého. V novém roce nás čeká velké dobrodružství s Prašinou, tentokrát v dosud netušených konturách. Svět téhle tajemné pražské čtvrti se totiž rozroste o komiksový projekt ve světovém stylu. Každý měsíc vyjde v sešitovém zpracování epizoda zcela nového příběhu, přičemž slova zcela nového podtrhuji červenou redaktorskou tužkou, protože nepůjde o žádné pokračování úspěšné knižní trilogie. Půjde o svébytné dílo, jímž se začíná psát další kronika Prašiny.