Štěpán Kozub: Hranou humoru je pro mě téma smrti

Štěpán Kozub

Štěpán Kozub Zdroj: David Turecký

Štěpán se narodil v roce 1996 v Bohumíně a vyrostl v Jeseníku.
Herectví vystudoval na Janáčkově konzervatoři v Ostravě, působil mimo jiné v Národním divadle moravskoslezském a poté zakotvil v nově vzniklém ostravském Divadle Mír, které v roce 2016 založil jeho kamarád a mentor Albert Čuba.
Štěpán Kozub
3
Fotogalerie

Vycházející hvězda mezi českými komediálními herci, a pro některé přímo novodobý Oldřich Kaiser, je jedním z těch, pro něž lockdown paradoxně znamenal skvěle využitou příležitost. Hovořili jsme s ním o dnes již legendárním představení Tři tygři, hraně humoru, ale i o tom, jaké to je zhubnout polovinu vlastní váhy.

Kdo v dětství ovlivnil váš vztah k humoru?

Bylo více umělců, kteří mě už od dětství ovlivňovali. Určitě to byli Kaiser a Lábus, to je v podstatě moje dětství. Rozhodně to byli Menšík, Sovák, Brodský… Já jsem jako dítě paradoxně koukal na starší věci. Když mi bylo deset let a dávali třeba Vlastu Buriana, tak jsem z toho byl úplně nadšený. Moc jsem neujížděl na animovaných pohádkách nebo amerických komediích. Měl jsem rád spíš ty starší, možná i prvorepublikové, naše věci. A z těch zahraničních to v pozdějším věku kolem puberty byli rozhodně třeba Jim Carrey nebo Robin Williams. Teď, jak jsem starší, jsou to třeba Robert De Niro nebo Al Pacino. A to už jsou jiní herci. 

Shodou okolností pár dní před naším rozhovorem zemřel jeden z největších komiků vůbec, Jean-Paul Belmondo. Vy jste ročník 1996, zasáhl ještě vaši generaci a vás osobně, nebo už ne?

Je pravda, že jako dítě nebo puberťák jsem ho až tak moc nevnímal, byť u nás doma se jeho fi lmy hrály téměř pořád, protože můj tatínek byl milovník Belmonda. Ale že by nějak zásadně ovlivnil moji práci nebo pohled na věc, to bych neřekl. Spíš si myslím, že až teď zpětně v dospělosti, když jsem si pouštěl některé jeho věci, můžu říct, že mi přišel geniální. Zejména v té jeho herecké bezprostřednosti. Protože on to byl vždycky Belmondo, byl to stále jeden člověk, ale vlastně to fungovalo. To charisma, ten osobnostní rozměr, který měl a který přenášel na plátno, obdivuju. Ale že by mě výrazně ovlivnil, to asi ne. 

mínění Jim Carrey i Robin Williams jsou příklady slavných hollywoodských herců, kteří začínali se stand-upem. I některé vaše věci mají prvky stand-upu, myslím zejména improvizační představení Tři tygři. Jaký je podle vás hlavní rozdíl mezi komikem a stand-up komikem?

Myslím si, že určité rozdíly tam jsou. Já i dlouhou dobu přemýšlel, jestli nemám sám udělat v Ostravě nějakou stand-up komedii. Ale pak jsem si uvědomil, že toho parťáka na tom jevišti potřebuju, a to je možná ten hlavní rozdíl. Stand-up komik, tedy aspoň u nás, nemusí být vždycky herec. Ti lidi jsou tam sami za sebe a sami za sebe vyprávějí příběhy nebo prožitky, ať už reálné, nebo smyšlené. Ale jsou tam pod svým jménem. Já jakožto herec jsem Štěpán Kozub, ale hraju různé postavy. A i v těch Třech tygrech je to na tom postavené, že jsou tam ty jednotlivé polohy. Ale naše úvody v představení Tři tygři se dají považovat za stand-up comedy, protože tam minimálně půl hodiny lidi bavíme spatra a povídáme, a to mi taky vyhovuje. Ale spíš se považuju za herce lomeno komika než stand-up komika.

Zmínil jste i Vladimíra Menšíka, s nímž máte společné mimo jiné to, že trpíte astmatem. O Menšíkovi je dobře známo, že kvůli tomu nemohl hrát v divadle. Je to pro vás v herectví nějak limitující? Nemáte někdy problém to na pódiu udýchat?

Myslím, že zrovna tohle problém je. Divadlo je docela prašné prostředí, člověk se pohybuje mezi kulisami a kostýmy a ono to divadlo zezadu, což divák nemá moc šanci vidět, je vlastně továrna. Dokonce jedna z prvních vět, co mi řekl můj dědeček, když jsem mu oznámil, že budu studovat konzervatoř, byla, vždyť si astmatik, budeš se dusit! A je pravda, že když v divadle trávím hodně času, tak to na mě ten dopad má. Člověku se hůř dýchá, oči se mu zalijí krví a je to stavění si vědomých překážek. Ale divadla bych se kvůli tomu nevzdal. 

Zmínil jste ve svých vzorech i De Nira, který několikrát pro svoji roli výrazně zhubl a přibral, podobně taky třeba Christian Bale nebo Tom Hanks. Vy jste taky prošel zásadní tělesnou transformací, kdy jste shodil polovinu svojí váhy. Byl byste ochotný kvůli roli přibrat a zase shodit čtyřicet kilo jako třeba De Niro v Zuřícím býkovi?

Strašně rád. Tam ale hraje roli moc faktorů a u nás v Čechách je to téměř nereálné. Zaprvé, když dostanete nabídku na nějakou fi lmovou roli, tak máte na přípravu strašně krátkou dobu, to se dozvídáte téměř z týdne na týden. Kromě toho je u nás běžné, že herec hraje deset postav v divadle, do toho dělá rozhlas a po nocích natáčí fi lm. Já jsem se toho ale do jisté míry dotkl ve fi lmu režiséra Emila Křižky, který teprve půjde do kin, jmenuje se Hrana zlomu. Tam jsem si na to ten čas udělal, kdy jsme se dohodli, že bych do té role chtěl zhubnout. Nechal jsem si i narůst vlasy, vousy, dal jsem se obarvit a snažil jsem se co nejvíc vzdálit tomu, kdo jsem já. Čili pokouším se o to, ale v rámci možností české kotliny. Kdybych se herectvím živil třeba v Americe, tak jsem přesvědčený, že bych asi takto k té práci přistupoval.

Vy jste už jednou zhubl snad šedesát kilo…

Ze sto patnácti jsem zhubl na šedesát dva kilo. Ten důvod byl jasný, byl jsem v pubertě, vypadal jsem otřesně a prostě se mi líbily ženy. Bylo to z tohoto jednoduchého prostého důvodu.

Jak jste to dokázal?

Docela drasticky, šíleně. Prostě jsem se zakousl, protože okolí mi neustále předhazovalo, že vypadám strašně. A když je vám šestnáct, tak to slyšet nechcete. Tehdy jsem z toho trpěl depresemi. Čili jsem se zakousl, že to dám. Začal jsem si něco zjišťovat o lidském těle, o životosprávě, jak funguje metabolismus, o sportu, který mi do té doby byl úplně cizí. V praxi to vypadalo tak, že jsem pak po dobu asi dvou let nejedl vůbec nic, kde by byla mouka, nesmažil jsem si jídlo a všechno jsem vařil v neosolené vodě. Čili pro člověka, který má rád dobré jídlo, jako jsem já, to bylo naprosté utrpení. Ráno jsem vstal, snědl jsem vločky s odtučněným mlíkem, tedy vlastně obarvenou vodou, šel jsem běhat do našich kopců v Jeseníkách, kde jsem žil, uběhl jsem deset kilometrů, vrátil se domů a šel spát, protože jsem byl úplně vyřízený. Vstal jsem, snědl půlku banánu, pak šel zase běhat deset kilometrů, vrátil jsem se, vyvařil jsem si v neosolené vodě kuřecí prso a dal si ho s rýží, která byla taky neosolená. Navíc to všechno byly mini porce, tak do hrsti jedné dlaně. To jsem snědl, šel jsem zase spát, večer jsem šel na silový trénink do posilovny, vrátil jsem se a k večeři si dal vločky s odtučněným mlékem. A takhle jsem žil dva roky. Pil jsem samozřejmě jenom vodu, nepil jsem kávu, cukr jsem nepřijímal vůbec žádný a hlavně jsem nic nekořenil. Do toho jsem tedy poměrně aktivně sportoval a dostal jsem se na úroveň, kdy jsem denně běhal patnáct dvacet kilometrů. No a dostal jsem se do té fáze, že jsem zhubl na šedesát dva kilo a zjistil jsem, že se pohybuju na hraně anorexie. Tehdy mě rodiče vzali k výživovému poradci, který mi řekl, že už stačí. Změřil mi vodu, tuky a svalstvo a řekl, že mám konstrukci jako dvanáctiletý chlapec. Což jsem samozřejmě taky nechtěl. Takže mi začal radit s výživou a já jsem se pak s pomocí silových tréninků a správné stravy dostal na pětasedmdesát kilo, a to si plus minus držím dodnes. 

Vy jste si v divadle prošel od Shakespeara přes cool dramatiku až po improvizační představení. Co z toho je vám nejbližší?

Nejsem schopen říct, co je mi bližší. Je to situace od situace. Když hraju klasické divadlo, nazkoušené, s pevným textem, pevným aranžmá a pevnou režií, dýl než půl roku v kuse, tak když jsou pak někde Tři tygři a zase vyjdeme s klukama, je to pro mě velmi očistné. Myslím, že potřebuju balanc. Ale teď, když jsme rok a půl divadlo pořádně nedělali, jsem vlastně ve stavu, kdy mě uspokojuje jenom na tom jevišti být a je mi jedno, jaké představení to je. Je pravda, že Tři tygři jsou v projevu svobodnější, člověk nemá tak úplně mantinely a pokud je má, nastavuje si je sám. Zatímco při zkoušení divadelní hry vám ty mantinely nastavuje tvůrčí tým, hlavně tedy režie. Ale i to mi vyhovuje. Když je dobrý režisér, ten dialog mezi režisérem a hercem mi pomáhá. Nedokážu si ale představit, že bych po zbytek života dělal jenom klasické divadlo nebo improvizaci.

Vám vlastně ten lockdown pomohl získat si prostřednictvím streamů a skečů na YouTube nové publikum. Změnilo se zásluhou toho on-line nějak zásadně vaše publikum i v divadle?

Měli jsme možnost to teď vidět, máme za sebou aktuálně dvě představení Tří tygrů, a myslím si, že trošičku se změnilo. Ale je to dvojznačné. Mám pocit, že k nám začali chodit lidi, kteří by za normálních okolností do divadla vůbec nešli, protože to pro ně bylo něco abstraktního, něco nepředstavitelného, nějaká nuda v saku. Možná tedy díky tomu on-line a skečům dostali chuť do toho divadla zavítat a myslím, že právě v těch dvou večerech tam nějací takoví seděli. Mám ale pocit, že ten divák, který tam zrovna včera byl, k tomu humoru, který děláme, byl daleko kritičtější.