Vojta Dyk: Rád stírám hranice mezi žánry

Vojta Dyk

Vojta Dyk Zdroj: Vratko Barcík

Vojta se ke zpěvu  dostal přes chlapecký sbor Pueri gaudentes.
Zpíval v kapelách Davidoff , T.O.P. Dream Company či Nightwork
Spolupracuje i s brněnským swingovým B-Side Bandem, před dvěma lety pak vydal první album svého sólového projektu, který pojmenoval D.Y.K.
Na letošním turné kapelu doplnil i Ondřej Pivec, klávesista a varhaník žijící v New Yorku.
Vyhledávaný je i coby herec, výrazné role ztvárnil ve snímcích Ženy v pokušení, Tři bratři či v aktuálně dokončovaných snímcích Il Boemo  a Zpráva.
5
Fotogalerie

Vyhledávaný herec a jeden z nejvýraznějších hudebních talentů své generace má navzdory pandemii napilno. Dotočil dva filmy, točí seriál pro Novu a do toho koncertuje se svojí skupinou D.Y.K., s níž předloni na podzim vydal svoji první sólovou desku. Do toho spřádá plány na nové album s big bandem a současně má čas hrát fotbal za šumavské béčko. O tom všem jsme si s Vojtou Dykem povídali u malého dopoledního pivka v jedné vinohradské pivnici.

Máš poměrně hodně aktivit. Která z nich tě momentálně nejvíc vytěžuje?

Momentálně jsem uprostřed turné kapely D.Y.K., a tím pádem se snažím, abychom ještě někdy hráli. Vymyslel jsem si totiž trošičku těžší cestu, protože jsem si do kapely pozval Ondru Pivce, který dlouhodobě žije v New Yorku. To znamená, že musíme vždycky počítat s tím, aby mohl přijet. Ale doufám, že ho ta muzika, kterou jsme udělali, natolik nadchla, že do toho bude chtít jít a že si nějakej čas udělá. A do toho furt natáčím seriál Pan profesor. Takže je to trošičku náročnější.

Vím, že původně nemělo jít jen o Ondru Pivce a turné s D.Y.K. jste plánovali tak, aby tam bylo víc hudebníků z Ameriky. Za ty ale vzhledem ke covidu zaskakují členové brněnského B-Side Bandu.

Je tam pět kluků z B-Side Bandu a ostatní jsou tak různě poskládaní. Někoho jsem znal já, někoho znal Ondra, někoho jsme neznali dokonce ani jeden. Ale musím říct, že před sebou máme poslední dva koncerty a je to teda mazec, jak to hraje. 

Ta deska vyšla skoro před dvěma lety a kvůli covidu jste museli celé turné odložit. Nezestárl vám ten materiál za ty dva roky? Protože i to se může stát.

To se může stát. Ale jelikož jsme to nikdy nehráli naživo a vlastně jsme ani nestačili to před tím rokem a půl nazkoušet, tak se nám to nestalo. Naopak vzniklo něco jedinečnýho. Nemyslím ani tak pro ostatní, to ať si posoudí sami. Ale cítím, že k tomu všichni přistupujeme dost zodpovědně. Když tě něco nebetyčně baví, tak se snažíš lehce našlapovat, abys to nezakřiknul, aby to mohlo pokračovat. Já cejtím takovou křehkost a zároveň totální nasazení spoluhráčů, což je vlastně skvělý. 

Další album po těch přibližně dvou letech nepřipravuješ?

Momentálně opravdu jenom natáčím, ale je pravda, že mám v zásobě mraky nápadů. A díky tomu, že to turné jede tak, jak jede, už jsme si s Ondrou říkali, že zase musíme pokročit a poskládat dohromady nějaký písničky, protože nás to fakt baví. A do toho ještě vymejšlím desku s B-Side Bandem. Takže všechno si jede. Život se mi vlastně moc nezměnil.

Tvoje spolupráce s B-Side Bandem tedy pokračuje?

Já doufám, že budeme spolupracovat dlouhodobě. Zatím není proč přestávat. Problém byl v tom, že byla situace, jaká byla, a všechna hraní se zrušila. A teď, když jsme mohli hrát třeba ve Vyškově, tak tam přišla taková bouřka, že poškodila areál. Ale budeme spolu hrát a doufám, že dlouho. Akorát je pravda, že teď jsem se víc koncentroval na D.Y.K. Ale vlastně čím víc hraju s nimi, tím víc mi chybí ten big band. Je to upřímně něco trošičku jinýho. Jinej druh kapely i přemýšlení. Vlastně ani nedokážu přesně říct v čem, spíš to tak cítím, když teď mám za sebou zase zkušenost s tou menší kapelou. I když – menší – taky je nás tam třináct, furt tomu ale říkám menší kapela, protože jsou tam jenom čtyři dechy. Je to zkrátka jiný druh přemýšlení, co se týče skládání hudby.

Když jste hráli s Nightwork, to byla obsazením vlastně klasická kapela, bicí, basa, kytara, klávesy. Do tohoto tradičního tvaru už tě to dnes netáhne?

Ono je to jednoduchý, třeba D.Y.K., a vlastně jakákoli jiná muzika, jde udělat i v triu. Ten prvopočátek, kdy mě napadlo udělat si vlastní kapelu, byl paradoxně před patnácti lety v jazz klubu AghaRTA, kde jsem byl na Borisi Urbánkovi a Michalu Žáčkovi. Tam jsme se s Michalem potkali na záchodě, a zatímco jsme vedle sebe chcali, tak jsme si řekli, že bysme chtěli něco udělat společně, že na sebe slyšíme. A vlastně k tomu došlo až teď, po těch patnácti letech. Ten původní záměr byl, aby ta kapela mohla hrát jak v jazz klubu nebo třeba v Lucerna Music Baru, tak i na stadionu. A to se zatím plní. Zvolili jsme zlatou střední cestu v podobě dejme tomu tisícihlavých koncertů, ale myslím si, že je ta kapela lehce přenositelná i do malýho klubu. I kdyby se měly ubrat nějak dechy nebo i jedny klávesy. Hráli jsme ostatně ty písničky i v duu, takže to jde.

Když jsem vzpomněl ty Nightwork, co to s tebou dělá, když to dnes slyšíš? Přepadá tě nostaglie a dojímáš se nad vlastní juvenilií?

Když to občas zaslechnu z rádia – někdy se to stane, málokdy teda – tak to se mnou dělá to, co jakákoli jiná moje písnička.

Říkám si super, hrajou to rádia! (směje se) Ale mě rádia zas tak moc nehrajou. Teda Nightwork jo. Aspoň si to myslím, já rádio moc neposlouchám a nekoukám ani na televizi. Ale co to se mnou dělá? Je to radost. Samozřejmě to není žádná známka kvality, že někoho hrajou rádia, ale člověk něco vytvoří a pravděpodobně se to někomu líbí, takže to rádio hraje. Ale třeba osmdesát, možná i devadesát procent toho, co hrajou český rádia, neposlouchám. A když, tak jsou to spíš starší věci, třeba ze šedesátých až sedmdesátých let. Tomu, co se v hudbě děje momentálně, tolik nerozumím.

Před covidem jste ale v karlínském divadle rozjížděli i muzikál Legenda jménem Holmes, který napsal Ondřej Gregor Brzobohatý. Chystá se i jeho restart?

Měl by. Ale jelikož jsem třeba neviděl ani jeden předvolební billboard, tak se obávám, že už ti páni vědí, že už ani žádné volby nebudou a že se to zase zastaví. Takže bůhví. Všechna divadla by se snad měla rozeběhnout, ale jak říkám, je zvláštní, že máme v říjnu volby, je dejme tomu začátek srpna – a nic. A ještě ten náš šášula na Hradě vyhlásil volby už devět měsíců předem, aby měl jeho kamarád Andrej čas se podle toho nějakým způsobem zachovat. Takže si říkám, kde je vlastně ten outdoor? Kde jsou ty billboardy? Jestli oni něco už netušej? Jestli se vůbec otevřou školy a divadla a jestli se jim nehodí, aby ty volby vůbec nebyly. Nevím. Ale je to zvláštní, protože outdoorová kampaň jakýchkoli politických stran byla vždycky minimálně půl roku dopředu.

Ještě k Holmesovi. Vím, že máš rád klasické broadwayské muzikály typu Boba Fosseho a nejsi úplně fanda těch českých. Máš pocit, že jste se s Holmesem přiblížili tomu, co tě na téhle disciplíně baví?

V rámci možností a textu, který Ondra napsal, si myslím, že ano. Ale je pravda, že ono to není napsaný jako typický broadwayský muzikál. U těch jsou to vyloženě čísla poskládaný do sebe, my tady máme i celkem dost textu. Řekl bych, že se to tomu hodně blíží, ale není to úplně takový. I podmínky v Čechách, co si budeme povídat, aby se daly udělat obrovský efektní čísla, jsou trošku okleštěnější. Ale troufám si říct, že je to v Čechách vysoce nadprůměrný muzikálový představení.

Natočil jsi teď i dva filmy, z toho jeden o skladateli Myslivečkovi, kde jsi měl hodně textu i v italštině. Jak to probíhalo?

Docela dobře, já tomu říkám, že jsem teď měl dva fi lmy za odměnu. I vzhledem k tomu, že to bylo v době, kdy spousta lidí nic dělat nemohla. A já jsem měl to štěstí, že jsem ještě k tomu dělal fi lmy, které podle mě mají smysl. Na rozdíl od mnoha dalších, které podle mě smysl nemají, a přesto jsou v kinech. Jsou hlubší, k zamyšlení a obohacující, řekl bych. A navíc s režiséry, se kterými jsem nikdy nedělal. Oba jsou svým způsobem géniové, protože mají jasnou představu o tom, jak má dílo vypadat, zároveň ale člověku dávají v rámci možností svobodu vnést do toho něco ze sebe, takže si nepřipadá jako loutka. Točí stylem režie, řekl bych, skoro almódovarské fi lmy, kdy z toho cítíš silný rukopis režiséra. Jak Vašek Kadrnka, tak Petr Václav. A to je potom samozřejmě radost.

Máš sám jako filmový divák i nějaké guilty pleasure?

Já jsem vyrůstal v devadesátých letech a tehdy nic jiného než televize nebylo. Takže jsem odpoledne trávil u Beverly Hills, Pobřežní hlídky a tak dále. A ono se to všechno zase vrací, devadesátky, jak v módě, tak v kinematografi i. Tak to jsou možná takový moje guilty pleasure. Kdyby v televizi dávali Pobřežní hlídku, tak bych se na patnáct minut možná kouknul. A nijak se za to nestydím, je to prostě součást mého dětství.

A v hudbě?

Je to podobný. Akorát že tam byla nějaká moje úchylka, že nerozlišuju mezi žánrama. Je mi úplně jedno, jestli je to heavy metal, nebo barokní hudba, pokud to má něco navíc, co mně v tu chvíli dokáže něco dát. To znamená, že ve svých dvanácti letech jsem poslouchal jak Nirvanu, desku Nevermind, kterou jsem hltal – pamatuju si, že jsem dostal walkmana a mohl jsem si ji pustit cestou do Slovinska naší Škodou 105 L – a zároveň jsem poslouchal Twenty 4 Seven. To teď když slyším, tak je to nostalgie, poslechnu si dvacet sekund, ale neposlechnu si to celý. Tu Nirvanu furt jo, takže se ten můj vkus trošičku někam posunul. Ale do toho jsem poslouchal třeba Carmen nebo jsem si dirigoval celou Carminu Buranu, protože jsem ji znal zpaměti. Baví mě smazávat hranice mezi žánry, ale znám od spousty hudebních kritiků, že přijdou a okamžitě mají předsudky. Nakonec ale zjistíš, že ti největší muzikanti vůbec žádné předsudky nemají a že největší hvězdy mají velký přehled i v žánrech, které vůbec nedělají. Nevím, jestli je to typicky čeká záležitost, ale myslím si, že ne, že je to všude po světě. Lidi se bojej nepoznaného a stydí se, aby se náhodou třeba neshodili před ostatníma. A tak raději říkají, že poslouchají spíš, nevím, WWW, ale já už jsem pro ně moc komerční. Ale já tohle nerozlišuju.

Máme za sebou ale i několik významných sportovních událostí, Euro, olympiádu… Vím, že to sleduješ. Prožíval jsi to?

Já jsem přímo aktivní hltač. Zaprvé jsem aktivní v tom, že to hraju. Miluju pohyb, jakýkoli, ať už umělecký, to znamená třeba tanec, anebo sportovní. Musím říct, že někdy mám takový pohybový přetlaky, že se musím zničehonic rozeběhnout. Takovej „forrestogumpovskej“ syndrom. Navíc hraju za SK Vacov B u nás na Šumavě fotbal, a tam když jsem na tréninku, to jsou jedny z nejšťastnějších chvil v mém životě. Společně s tím, když můžu být s rodinou anebo na rybách. V tomhle jsem dost aktivní. Nebo se aspoň snažím být.

Na co koukáš nejraději?

Na tom Euru jsem viděl všechno, co se vidět dalo, to mě prostě baví, ta hra. Baví mě pozorovat tu hru, baví mě zkoumat tu hru, baví mě hrát tu hru, nebaví mě ty věci okolo. Protože jakmile do toho vteče víc prachů než talentu, tak je to špatně. Myslím si, že u těch témat, jako je ten var, přeplácení hráčů nebo Black Lives Matter před zápasy, už to jako by odešlo od tý hry. Vždycky si říkám, kde to vzniklo. Přece fotbal nevznikl kvůli tomu, aby měly televize co vysílat. Vznikl tak, že parta nějakejch jeskynních lidí vyběhla ven, vymysleli si merunu – pravděpodobně někde v Anglii – tam si to kopali a zjistili, že je to začalo bavit. Ta radost mezi těmi hráči stoprocentně pořád je, to vidíš. Ale kolem toho už se nabalilo tolik hajzlíků, kteří se z toho snaží jenom vytřískat prachy, že už ti to leckdy přes to přehodí takovej závoj neutrálna až negativna.

Komu jsi fandil ve finále?

Fandil jsem Itálii. Jednak kvůli tomu, že jsem ji teď kvůli tomu Myslivečkovi procestoval a protočil odshora až dolů, jednak mě nebavilo, jak se Angláni do toho fi nále dostali. Myslím si, že to bylo jednostranný mistrovství, vůbec nechápu, jak je možný, že hráli všechny zápasy doma, i když to vlastně nebylo jejich mistrovství. Takže jsem v tuhle chvíli fandil tomu sympatickému týmu. A ještě když máš jako stopery Chielliniho a Bonucciho, kteří spěj s pohárem v posteli, tak mě to baví.

Článek byl poprvé uveřejněn v září 2021 v magazínu Formen.