Už začátkem srpna se potýkáme se všudypřítomným upozorňováním na to, že se blíží konec prázdnin a děti naklušou do školy. Marketing v mnoha odvětvích s tímto heslem operuje už několik let a nutno podotknout, že na onu pověstnou pilu tlačí čím dál tím víc.
Zatímco s vánoční výzdobou a koledami hranými v obchodech se rok od roku setkáváme čím dál tím dříve, protože je potřeba u lidí navodit tu správnou atmosféru a fanatické nakupování dárků už v říjnu, tak „Zpátky do školy“ nemá zase tak velký akční rádius, na kterém se může pohybovat. Přece jenom červnové nebo květnové slogany a akce „Zpátky do školy“ by zněly už hodně přehnaně, ale ono by se to vlastně dalo omluvit tím, že to jsou akce až na příští rok. Tedy „Zpátky do školy“ s ročním předstihem. Tam je ten prostor hodně veliký a dá se to nasadit klidně už v lednu. No, to jsem odbočil, o tom jsem psát nechtěl. Zatímco „Zpátky do školy“ spěje k tomu, že postupem času plynule přejde v září v obchodech do vánoční výzdoby, rodičům dětí, potažmo dětem samotným, můžou být nějaké marketingové akce ukradené, neboť nejhezčí období v roce končí. Ano, letní prázdniny jsou požehnáním jak pro děti, tak pro rodiče. Pro rodiče tedy za předpokladu, že si ony letní prázdniny dopředu zařídili ve smyslu, že dětem na každý den vymysleli program typu tábory, nebo prázdniny u babičky. Pokud zaváhali a neřešili to, čekají je dva měsíce s dětmi na krku a každodenní starosti typu: „Ne, na koupaliště už nejdeme. Tenhle týden jsme tam byli pětkrát, z langošů u stánku mám už úplně žlutou stolici, žihadel od vos jsem schytal tolik, že se mi začala měnit DNA a pomalu se měním na vosí královnu a ještě jednou zaslechnu – neběhejte kolem bazénu, tak vylezu na zvonici a začnu střílet do lidí. Dneska jdeme jinam. Nemám ponětí kam, ale jdeme.“
Jestliže však rodič zařídil dětem prázdniny ke spokojenosti všech, těžko se s letními prázdninami a nástupem dítěte do školy loučí. Taková ta pohodová letní anarchie totiž přechází do ubíjející každodenní pravidelnosti. Vstávání s dítětem do školy, úkoly, kroužky… Konec pohody začíná už koncem srpna. Prázdniny sice ještě jedou, ale dítě je potřeba připravit na školu. Slogan „Zpátky do školy“ se totiž konečně začíná naplňovat a rodič stojí před očekáváným problémem. To dítě za dva měsíce vyrostlo. Jak je to možný? Jak může za dva měsíce vyrůst z bot? To mu na táboře dávali do jídla růstové hormony? V jakém zlém a krutém světe žijeme, když děti neustále rostou a my jim musíme kupovat nové boty a oblečení?
Ačkoli nebývám fanouškem konspiračních teorií, tak tady bych se přikláněl ke globálnímu spiknutí obuvníků a krejčích, kteří po čas prázdnin (ale de facto i po celý rok) systematicky způsobují neřízený růst dětí, aby jejich rodiče museli kupovat stále nové a nové boty a oblečení. Nevím ještě přesně, jak to ti obuvníci a krejčí dělají, ale určitě to tak je. Díky hamižnému obuvnickému lobby, které se neštítí zvětšovat mi dítě musíme s manželkou a synem před zahájením školní docházky do obuvnictví. Nákupy čehokoli na sebe úplně nesnáším. Nejenže to je nuda, ale pokaždé se to zvrhne.
„Hele na ty lodičky,“ zavětří manželka v obuvnictví boty pro sebe, i když bylo jasně řečeno, že jdeme do obchodu vybrat jen a pouze boty pro syna. Vezmeme první, co zahlédneme a co mu budou a okamžitě z obchodu běžíme do bezpečí. „Jojo, jsou super,“ obrátím oči v sloup, protože tuším, že letošní nakupování bot synovi do školy se začíná opět vymykat kontrole. „A tyhle žabky jsou taky parádní a podívej. Ve slevě. To musíme nějaký najít i tobě,“ začíná to nabírat znepokojivý směr. „Skončilo léto, tak je jasný, že vyprodávají letní obuv,“ povzdechnu si, ale moje moudra nikoho nezajímají, protože manželka právě prodělává akutní předávkování botama. Nejhorší na tom je skutečnost, že jsem proti své vůli obouván a zase zouván ve snaze najít mi ideální velikost obuvi. U žabek to samozřejmě nekončí. To jsou jedny žabky pro mě, jedny pro manželku. Potom pevnou obuv na podzim pro mě, protože „přece nebudeš chodit jako šupák. Ty tvoje boty už se rozpadaj a smrdí ti z nich nohy“. Samozřejmě pevnou obuv pro manželku. Potom hezké lodičky k těm šatům, co má na lepší, které od té doby, co máme dítě, nepoužila, protože jak má člověk dítě, může se s čímkoli co souvisí s „na lepší“ rozloučit a smířit se při nejlepším „docela to ještě jde“. Potom na konci, když máme nakoupeno tři sta kilo bot, možná, pokud na to nezapomene anebo pokud ještě nadále žiju, koupíme teda ty boty pro dítě. „K těm botám by se mi hodily stejně barevný kalhoty. Takový nemám. Musím si nějaký koupit. Skočíme ještě do obchodu s oblečením,“ rozdráždí mě manželka a je tedy dost možné, že to samé si zopakujeme ještě v obchodě s botama. Tam je to padesát na padesát, jestli se mi ji násilím podaří vyvést z obchoďáku, anebo se mi vysmekne a budeme žít v obchodním domě šťastně až do smrti.
No a za tohle všechno může samozřejmě škola. Nebýt školy, nemusíme řešit pro syna nové boty, protože doma chodí bos a venku to doklepe ještě v těch, co měl na začátku léta a co už má tak špinavý, že nejdou vyprat. V těch ale do školy nemůže, protože by vypadal jako nuzák, vůbec by nekorespondoval s naším společenským postavením a ostatní rodiče by nás pomluvili. Tak mi to alespoň vysvětlovala manželka, když jsem se ji snažil přesvědčit, že není potřeba kupovat dítěti nové boty, když má ještě jedny staré, které mu jsou dobře.
Začátek školního roku ale není jen o tom, jít dítěti koupit boty a dožít v nákupním centru. Kdepak. Je to taky o tom, najít odvahu a otevřít jeho školní aktovku. Je velmi pravděpodobné, že se v ní bude nacházet zapomenutá svačina z června, které už narostly nožičky, srst a může vás pokousat. Rovněž je takové nepsané pravidlo, že je v aktovce plesnivý a rozteklý banán (popřípadě broskev), který natekl do penálu, notýsku a na učebnice. Ne na nové koupené učebnice. Ale na ty učebnice, co dítě fasuje na konci školního roku na ten příští. To jsou přesně ty učebnice, které si studenti ročníků předávají a které, když vaše dítě nějak znehodnotí, třídní učitelka si na něho zasedne, bude ho šikanovat a vaše dítě nakonec skončí jako prostitut. Je tedy potřeba aktovku prověřit, vzniknuvší nový život zahubit, popřípadě, pokud je dotyčný život již plně vyvinutý, tento nechat odborně utratit, zkontrolovat učebnice, vyhodit z tašky na deset kilo třicet kilo bordelu typu papírků, polámaných pastelek, obalů od čokolád a podobně a nakonec aktovku vyčistit. Vyčištěná aktovka zbavená života potom už jen volá po tom, aby si do ní dítě dalo učebnice, hodilo si ji přes záda a nakráčelo do školy. Když už jsme u toho kráčení do školy, tak já letos, ostatně jako oba dva předešlé roky, budu opět zápasit s otázkou, zda je vhodné, aby dítě přineslo učitelce kytku. Kytky se nosí na konci roku, to je jasné, to vím i já. Ale na začátku roku se možná rovněž nosí. Internet se na tomhle neshodne a kolikrát jsem začátkem září viděl děti, jak jdou so školy s kytkou. Já se přiznám, že nikdy nevím, jaké je pravidlo kytkování a nerad bych synovi nějak společensky uškodil. Obecně ty kytky učitelkám, to je tenký led. Na konci roku přijmou třídní učitelky i třicet různých kytic, tváří se, že jsou rády, ale co tak vím z doslechu, ve skutečnosti jsou akorát nasrané, protože nevědí, co s tím vším dělat, je jim to blbý vyhodit, a navíc to do tří dnů uvadne a vesměs to je dárek úplně k hovnu.
Jak je vidno, třídní učitelky na konci roku kytky nechtějí, ale běda dítěti, které jim kytku nepřinese. Na něho potom čeká peklo. Učitelka si na něho zasedne a jsme zase u toho prostituta. To je vesměs jasná věc, ale jak to je na začátku roku? Nosí kytky akorát ty děti, co na konci školního roku zapomněly? Nosí je jenom přiznaní šprti? Nebo si losují, kdo kytku přinese? Samé otázky, ale odpovědi nejsou. Ptal jsem se rodičů dětí, co si o tom myslí a většina se domnívá, že na začátku školního roku se kytky nenosí. Je tu však i malá část těch, kteří tvrdí, že se nosí kytky i na začátku školního roku. Tím pádem nenošení kytek není jisté a člověk je akorát tak ve stresu. Stres. Ten k začátku školního roku bezesporu patří. Se stresem jsou spojené nejen nákupy bot a nekonečné přemítání o tom, jestli kytku ano, nebo ne, ale i zařizování mimoškolních aktivit.
Jak jistě všichni víte, pokud dítě bude chodit jenom do školy a ze školy domů a nebude mít žádné mimoškolní aktivity, vyroste z něho… no zase ten prostitut. Z toho důvodu je třeba dítě zahltit kroužky a právě že ty kroužky se zařizují v září. Je to poměrně honička sladit svoje představy, kdy dítě každý den po škole obrazí několik kroužků a vrátí se večer a jde spát s představou dítěte, které to zase vidí tak, že ze školy přijde rovnou domů k počítači. Nejdřív je zásadní udělat seznam možných kroužků, tento dítěti odprezentovat a následně se vydat cestou nejmenšího odporu. Tedy na jakou nabídku kroužku zareaguje dítě nejméně podrážděně a popudlivě, na ten ho přihlásit. Pro mě osobně je ale začátek školního roku nejhorší v tom, že budu muset opět pravidelně brzo vstávat, což přes léto nemusím. Ale to už je na každém z nás. Každý jsme jiný a každého začátek školního roku nasere z jiného důvodu, a v tom je ten začátek školního roku krásný. Tak tedy hurá zpátky do školy a doufejme, že nám je zase nezavřou.
Článek byl poprvé uveřejněn v září 2021 v magazínu Formen.
