Peking se 4. února stane historicky prvním městem, které přivítá letní i zimní olympijské hry. Navíc i mezera mezi jednotlivými svátky je pouhých 14 let, což je také bezprecedentní olympijský zápis. Jak je to možné? A jaké Hry lze vlastně v době covidové v Číně očekávat?
Možná si to pamatujete. V roce 2008 hleděl sportovní svět k Pekingu s pootevřenými ústy, protože organizátoři slibovali největší sportovní akci moderních dějin. Do jisté míry své sliby splnili. Výstavba moderních sportovišť a další infrastruktury tehdy podle oficiálních zdrojů spolykala 42 miliard dolarů (Athény v roce 2004 uváděly miliard 15 a i to už bylo bráno jako dost divoká párty). Architektonické skvosty jako Národní stadion, obecně přezdívaný Ptačí hnízdo, nebo plavecké centrum Vodní kostka se staly ikonickými sportovními stavbami a svou roli budou mít i během zimní olympiády. Do jisté míry se dá tvrdit, že právě již existující olympijské zázemí Pekingu dost významně pomohlo při volbě v roce 2015. Letošní rozpočet se díky tomu pohybuje kolem 4 miliard dolarů.
Na druhou stranu to pro Mezinárodní olympijský výbor byla tehdy v roce 2015 spíš volba Sophiina. Proč? Ve finále totiž proti sobě stály jen dvě kandidatury – Peking a kazašské Almaty. Ano, to je město, kde začátkem ledna probíhaly takové trochu divočejší nepokoje. Teď si představte, že by Kazachstán uspěl a sportovci by se tam teď místo slalomových branek vyhýbali také ostrým projektilům, kterými do obyvatel nařídil pálit prezident Tokajev. Ona to nikdy není úplně ideální volba svěřit největší sportovní svátek do země, kde vládne autokratický režim. Jenže zrovna při volbě hostitelského města pro rok 2022 se ukázalo, že zimní olympijské hry nejsou v demokratické Evropě úplně chtěnou kratochvílí.
Své kandidatury postupně odřekly polské Zakopané, ukrajinský Lvov i švédský Stockholm. Jako poslední byla ve hře metropole Norska Oslo. Tam zimní sporty přece milují. Navíc vzpomeňte na Lillehammer 1994. Tisícové davy, báječná atmosféra, pohádková sportovní zima. No jo, jenže i Oslo to nakonec vzdalo. Přestože vládnoucí konzervativní strana Hry zpočátku podporovala, nakonec je kvůli rostoucím požadavkům (místy až vysloveně nenažraným, dalo by se napsat) ze strany Mezinárodního olympijského výboru stejně skrečovala. Už v samém zárodku pak odmítli olympijské myšlenky v referendu například obyvatelé Mnichova, své ne řekl i švýcarský Svatý Mořic. „Pokud potřebujete nové sportovní areály, silnice a železnice, pak je v pořádku o pořádání olympiády usilovat. Pokud ale tuhle infrastrukturu už máte, tak není důvod Hry chtít. Olympiáda není výdělečná. Pokud chcete vydělat, investujte spíš do stavby ropné plošiny,“ prohlásil k volbě olympijského města profesor sportovního managementu na Gutenbergově univerzitě v Mohuči Holger Preuss.
Peking už zmíněnou infrastrukturou disponuje, ale olympijský statut je pro čínské soudruhy velmi prestižní a lákavou záležitostí. A že kolem Pekingu skoro nevědí, co sníh je? Pche! Zkusme si nasimulovat rozhovor dvou členů čínského politbyra:
„Chtělo by to opět něco, čím bychom se před světem ukázali. Co olympiáda?“
„Tu už jsme měli v roce 2008, pane.“
„Letní možná, ale taková zimní, tu jsme tu ještě neměli.“
„Žádné město nikdy nepořádalo zimní i letní olympiádu, pane.“
„Challenge accepted!“
„Ale nemáme tu přece žádný sníh.“
„V roce 2014 se olympiáda konala u Černého moře, kde sníh taky není, a to jen proto, že má v Soči Voloďa Putin svou letní daču. S tím už si budou muset holt poradit jiní, posíláme přihlášku.“
Po exkurzu do světa „není to pravda, ale mohla by být“ si reálně řekněme, že ve dvou horských střediscích, která leží ve vyprahlé oblasti, se zběsile a uměle zasněžuje. To ohrožuje zdroje pitné vody pro celou oblast, a potažmo i Peking. Studie publikovaná ve vědeckém časopisu Nature uvádí, že vyčerpání zásob podzemních vod je v severní Číně na kritickém bodu. I tohle museli pracovníci MOV nějakým způsobem vnímat, když se svými bločky na inspekčních cestách při vyhodnocování kandidatury popisovali, že „nedostatek sněhu v oblasti je evidentní, bude použit pouze sníh umělý a záběry na holé kopce nebudou estetické“. Ale nakonec to zřejmě nebylo tak zásadní negativum.
Když odhlédneme od environmentálních témat, která budou „maximálně“ trápit čínské obyvatelstvo jako daň za zasněžené kopce v příštích letech, tak globální kritika olympiády v Číně se věnuje oblasti lidských práv. Ale asi ani to nemůže nikoho překvapit. V roce 2008 byl v popředí zájmu Tibet a znečištění ovzduší, v současnosti se pozornost věnuje utlačované ujgurské menšině a také potlačování demokratických protestů v Hongkongu. Země jako USA, Austrálie nebo Velká Británie už vyhlásily diplomatický bojkot Her. Ačkoli je jasné, že od celého světa nelze v této otázce čekat úplně jednotný postoj, je to alespoň nějaký způsob hlasitého vyjádření nesouhlasu s režimem prezidenta Si Ťin-pchinga. Celkové atmosféře navíc neprospěla ani nedávná kauza se zmizením tenistky Pcheng Šuaj. Ale znovu, svět si o tom může myslet vlastně cokoli, rozhodující je postoj Mezinárodního olympijského výboru. A ten poměrně zřetelně vyjádřil pro Deutschlandfunk Sport dlouholetý člen MOV. „Naše role nespočívá v tom, abychom přinesli politickou změnu. A když někomu Hry udělíme, nebereme to jako indikaci, že podporujeme jeho politické cíle.“ No, tak já si tu jen odložím rok 2014 v Soči a následnou anexi Krymu. Ale pojďme radši dál.
Autor Jiří Kalemba je šéfeditor webu a sociálních sítí ČT Sport.
