Čím se vozili ruští vůdci? Prohlédněte si jejich vozový park od dob cara Nikolaje II. až po Putina
5
/
29
Přehled fotografií
Zavřít
V 19. století éra automobilů teprve startuje. Poslední ruský car Mikuláš II. (civilním jménem Nikolaj Romanov) využil při své inauguraci – 9. května 1896 – pozlacené kočáry vyrobené kolem roku 1850 u Frebeliuse.
|
Zdroj: Autorevue.cz
V roce 1907 byly na příkaz samotného cara zřízeny imperátorské garáže. Mikuláš II. v nich nechal zaparkovat několik francouzských strojů Delaunay-Belleville.
|
Zdroj: Autorevue.cz
Kromě automobilů Delaunay-Belleville si carská rodina pořídila také vozy jiných značek. V garážích přibyly Mercedesy, modely Rolls-Royce, stejně jako několik vozů domácí firmy Russo-Balt (na snímku).
|
Zdroj: Autorevue.cz
Pozdější automobily Delaunay-Belleville pro Mikuláše II. nesly označení SMT, což byla zkratka od „Sa Majesté le Tsar“, v překladu Jeho Veličenstvo Car.
|
Zdroj: Autorevue.cz
Pokud jde o automobily, měl Lenin prakticky stejné preference jako jeho předchůdce car Mikuláš II. Přestože byl vůdcem proletariátu a hlásal rovnost, ve dvacátých letech 20. století jezdil v tomto voze Rolls-Royce Silver Ghost.
|
Zdroj: Autorevue.cz
Na základech stejného britského auta si nechal Lenin postavit rovněž sněžný speciál.
|
Zdroj: Autorevue.cz
Prvním automobilem Josifa Vissarionoviče Stalina se stal v roce 1917 šestiválcový britský Vauxhall z roku 1914. Ten byl původně objednán pro matku Mikuláše II., Marii Fjodorovnu, původem dánskou princeznu.
|
Zdroj: Autorevue.cz
Na žádost Lenina jezdila po roce 1920 celá sovětská vláda ve vozech Rolls-Royce, Stalin však britskou značku neměl v lásce. Miloval dvanáctiválcový Packard Twin Six, který byl před revolucí zakoupen pro carskou armádu. Po smrti Lenina v roce 1927 si pořídil celou flotilu amerických aut zahrnující modely Packard, Lincoln, Cadillac a Buick.
|
Zdroj: Autorevue.cz
Jedním ze Stalinových nejoblíbenějších aut byl Packard Twelve, který dostal v roce 1935 od amerického prezidenta Franklina Roosevelta. Byl to ten samý vůz, kterým sovětský diktátor dorazil na Teheránskou, Jaltskou i Postupimskou konferenci. Proslýchá se, že z okna jednoho z těchto vozů pozoroval v roce 1945 ruiny pokořeného Berlína.
|
Zdroj: Autorevue.cz
Na Stalinův příkaz se Sověti pustili už v první polovině 40. let do vývoje vlastní vládní limuzíny, přičemž vzorem jim byl právě Packard. Konstruktéři v roce 1944 jednoduše rozebrali model Super Eight a v už v srpnu 1945 měli pět prvních prototypů vozu ZIS-110 se šestilitrovým osmiválcem o výkonu 141 koní.
|
Zdroj: Autorevue.cz
Z modelu ZIS-110 byla v roce 1948 odvozená speciální pancéřovaná varianta ZIS-115, také známá jako ZIS-110C. Vůz vážil 4 tuny a každé hydraulicky ovládané okno mělo hmotnost 200 kg. Pod přední kapotou zůstal řadový osmiválec o objemu 6,0 litru, jeho výkon však nepatrně posílil na 164 koní.
|
Zdroj: Autorevue.cz
Podle dobových pramenů vzniklo 32 pancéřových aut a celkový počet vyrobený vozů ZIS-110 skončil v roce 1958 na čísle 2038. Ačkoli od roku 1947 Stalin oficiálně jezdil už jen sovětskou vládní limuzínou, svých milovaných Packardů se nikdy nevzdal.
|
Zdroj: Autorevue.cz
ZIS-110 nebyl první luxusní limuzínou této značky. V první polovině 30. let Sověti okopírovali Buick 32-90 a v roce 1936 díky tomu představili ZIS-101 s osmiválcem o objemu 5,8 litru a výkonu 90 koní. Několik těchto strojů dostal pochopitelně také Stalin, jehož jméno značka nesla (Zavod imeni Stalina).
|
Zdroj: Autorevue.cz
Po odsouzení Stalinových zvěrstev byla automobilka ZIS v roce 1956 přejmenována na ZIL podle dlouholetého ředitele Ivana Alexejeviče Lichačeva (Závod imeni Lichačeva). První novinkou firmy byla limuzína ZIL-111 představená v roce 1958. Vůz byl, stejně jako ekvivalentní luxusní sedany ve Spojených státech, inspirován kosmickým programem a jezdil s ním Nikita Chruščov.
|
Zdroj: Autorevue.cz
Automobilka postavila pro vysoké státní představitele kromě jiného i mohutný čtyřdveřový kabriolet. První otevřené provedení nese označení ZIL-111W, později po rozsáhlé modernizaci auta v roce 1962 dorazí ZIL-111G, přičemž kabrioletu je přiřazen kód ZIL-111D.
|
Zdroj: Autorevue.cz
Ačkoli ZIL-111 připomíná americká auta, karoserie zjevnou kopií žádného amerického modelu není. Šestilitrový vidlicový osmiválec o výkonu 200 koní i dvoustupňová automatická převodovka byly rovněž ovlivněny konstrukcí ze zámoří (zřejmě automatem Chrysler PowerFlite), jejich design je ale opět jiný.
|
Zdroj: Autorevue.cz
Takto vypadá ZIL-111G po velké modernizaci z roku 1962. Jeho masivně chromovaná přední mřížka může někomu připomínat Cadillac Fleetwood 75 z přelomu padesátých a šedesátých let.
|
Zdroj: Autorevue.cz
Zatímco vládu v Kremlu přebírá v roce 1964 Brežněv, na silnicích jen pár let poté (1967) střídá „stojedenáctku“ ZIL-114. Až 6,3 metru dlouhý stroj s rozvorem 3,88 metru má pod přední kapotou sedmilitrový atmosférický osmiválec o výkonu 300 koní a točivém momentu 560 Nm.
|
Zdroj: Autorevue.cz
Typ 114 má zpočátku dvoustupňovou automatickou převodovku předchůdce, kterou později v 70. letech nahradí třístupňový automat. Auto má i bez pancéřování hmotnost přes tři tuny a stává se prvním sovětským vozem s kotoučovými brzdami na všech čtyřech kolech.
|
Zdroj: Autorevue.cz
Z modelu ZIL-114 je v roce 1978 za přísných bezpečnostních opatření odvozen ZIL-115, který nakonec dostal označení ZIL-4104. Odhaduje se, že vzniklo asi 50 aut a opět to byl pořádný kus železa.
|
Zdroj: Autorevue.cz
4104 měla na délku 6,33 metru, hmotnost přes 3,5 tuny a zadní kola poháněl vidlicový osmiválec o objemu 7,7 litru. Pohonná jednotka měla výkon 315 koní při 4400 otáčkách za minutu a maximální točivý moment 608 Nm při 2500 ot./min.
|
Zdroj: Autorevue.cz
Na tento stroj spoléhali postupně Brežněv, Andropov, Černěnko, Gorbačov i Boris Jelcin, i když minimálně o prvním ze zmiňovaných se ví, že měl přes 50 aut z imperialistické ciziny, a to včetně modelů Mercedes a Rolls-Royce.
|
Zdroj: Autorevue.cz
Technické detaily vrcholné obrněné verze ZIL-4105 příliš známé nejsou, ale podle některých zdrojů auto váží 5,25 tuny a má skla o tloušťce od 43 do 47 mm.
|
Zdroj: Autorevue.cz
Součástí vládní flotily ZILů jsou i kabriolety odvozené z model 4104 a některé z těchto aut slouží v ozbrojených složkách dodnes.
|
Zdroj: Autorevue.cz
Říká se, že Mercedes S 600 Pullman v pancéřovaném provedení Guard byl původně postaven pro německého kancléře Helmuta Kohla, který ho později daroval Borisi Jelcinovi. Některé ruské zdroje tyto informace však popírají a tvrdí, že Kreml objednal auto pro svou hlavu v roce 1994 za 570 tisíc dolarů.
|
Zdroj: Autorevue.cz
Automobilka ZIL se pokusila model 4105 recyklovat ještě jednou, když na jeho základech postavila obrněný křižník 4112-R a pokusila se ho zařadit do flotily současného prezidenta Putina. Limuzína s motorem 7.7 V8 a výkonem 400 koní však dostala košem. Vladimír Vladimírovič auto odmítl a nějakou dobu jezdil Mercedes S600 Pullman (W220) s 367 koni.
|
Zdroj: Autorevue.cz
Náhrada za sebe nechala čekat poněkud dlouho a nebyla zrovna levná, po Putinově nedávné inauguraci je však projekt Kortež na světě.
|
Zdroj: Autorevue.cz
Vývoj nové limuzíny, jejíž jméno lze přeložit jako průvod či kolona, stál v přepočtu 4 miliardy korun a za autem stojí kromě jiného i Porsche Engineering, které pomáhalo s návrhem přeplňovaného osmiválce o objemu 4,4 litru a výkonu téměř 650 koní.
|
Zdroj: Autorevue.cz
Limuzína má délku 6,62 metru a později má dorazit i dvanáctiválcová varianta s výkonem přes 850 koní. Zajímavé také je, že ruské limuzíny se mají od konce letošního prodávat pod značkou Aurus.
|
Zdroj: Autorevue.cz
Zavřít