A somu zeni zeni, zlatíčko. Když jedna láska mluví dvěma jazyky | E15.cz

Vše o designu

Vše o designu Vstoupit do speciálu

A somu zeni zeni, zlatíčko. Když jedna láska mluví dvěma jazyky

Když přijdou do obchodu se svými partnery, prodavačky je mají za cizince. Když uslyší perfektní češtinu, jsou zmatené. Příběhy národnostně smíšených párů.

Adama Zizien má problémy se svým křestním jménem. Úřady ho totiž považují za ženu. Přestože je už devatenáct let ženatý s Liberečankou. Rozpaky občas budí, i když někam vejde. Je černoch, jeho rodištěm je vesnice v západoafrickém státě Burkina Faso.
„Lidé nás automaticky oba považují za cizince. O to víc je překvapí, když jim odpovíme česky,“ směje se Adama Zizien. On a jeho žena Marta jsou jedním z desítek libereckých párů, které mají babičky a dědečky tisíce kilometrů a někdy i přes půl zeměkoule daleko.

Marta a Adama Zizienovi: Lovil mě na lež

Zizienovi se seznámili přes lež a malý podvůdek. Ona si i přes zákaz zjistila jeho osobní údaje, on se jí snažil namluvit nesmysly. Výsledkem je dlouholeté manželství, společná práce v knihovně liberecké Technické univerzity a dvě děti.
„Studovala jsem střední knihovnickou v Praze a chodila na brigádu do knihovny. On byl na Karlovce a do knihovny chodil dohánět to, co nestíhal ve škole. Oslovil mě a já si našla v kartotéce, odkud je. To se ale nesmí, takže jsem tím porušila interní pravidla. A protože mi Burkina Faso nic neříkalo, poučila jsem se na internetu. Pak přišel a začal vykládat, že u nich sněží a že tam mají hory jako v Česku. No a já ho oslnila znalostmi o jeho zemi. Asi ho to ohromilo, protože pak už mi nedal pokoj,“ začíná vyprávění Marta Zizienová.
Na Vánoce Adamu pozvala k rodičům do Liberce. Doma ho přijali bez problémů. „Nevím, co si maminka myslela, ale nedala na sobě nic znát a chovala se k němu už od začátku přátelsky,“ popisuje.
S manželovými rodiči byla trochu potíž. „Nežil jsem s nimi. Otec bojoval ve Vietnamu za války v Indočíně a já vyrostl u strýce na Pobřeží slonoviny. U rodičů jsme byli se synem jen jednou,“ říká Zizien.
Jeho ženě se líbila tchyně. „Je přátelská, ale povídaly jsme si rukama nohama, já neumím její jazyk a ona žádný, který umím já. Fascinoval mě tamní polygamní systém. Tchán má pět žen. Velí ta nejstarší. A ještě, že jich nemá víc, jinak by to při podmínkách, které mají, nezvládly. Daleko pro vodu, žádná elektřina, žádné domácí vymoženosti,“ líčí Zizienová.
S rasistickými útoky se v Liberci nesetkal. Jen v době mistrovství světa v lyžování ho napadli opilí mladíci na Šaldově náměstí. „Musel jsem před nimi utéct do tramvaje. Cizinec je jako ve válce. Musí každý den bojovat o svoje místo na slunci,“ míní Zizien.
S manželkou budou mít letos na svatou Kateřinu už devatenácté výročí svatby. „Adama si datum nepamatuje, ale už od podzimu se kouká do kalendáře. Občas přijde s kytkou o pár dnů dřív, ale je to příjemné,“ dodává Zizienová.

Ludmila a Stanislav Masákovi: Útěk z Moskvy

Kdyby český student moskevské kinematografie Stanislav Masák nešel na Silvestra 1974 na mejdan ke známým, jeho život by se vyvíjel úplně jinak. Měl sbalené kufry, chtěl se školou seknout a vrátit se do Československa. Na oslavě ale potkal plavovlasou dívku z Irkutska a zamilovali se do sebe.
„Nechtěl jsem čekat ani na konec semestru. Jenže ona mě přemluvila, ať počkám, že mi ukáže Moskvu. Semestr jsem dokončil, domů odjel jen na prázdniny a vracel se s tím, že v Rusku zůstanu,“ vypráví Stanislav Masák.
Jeho dívka Ludmila měla ve vesnici asi pětačtyřicet kilometrů od Moskvy byt, a tak se k ní Stanislav po čase nastěhoval.
Každý den dojížděl sto kilometrů do školy, ale když si chtěl po svatbě zařídit trvalé bydliště u ženy, tvrdě narazil. „Řekli mi, že je to pro cizince uzavřená oblast a že tam ani nesmím vystoupit z vlaku. Tak jsem jim honem řekl, že tedy budu žít v Moskvě, a bydlel dál na černo. Chodil kolem atomových sil, sedával v hospodě s milicionáři a nikomu to nevadilo. Jen v papírech jsem to mít nesměl,“ poznamenává Masák.
Zatímco on problémy s tím, že si vzal Rusku, neměl, měla je ona. „Na Dálném východě se totiž české legie za první světové války chovaly dost nevybraně, a tak na mě maminka křičela, že mi radši najde nějakého komunistu, jen ať si toho Čecha neberu,“ vypráví Masáková. Přitom maminka byla v gulagu a manžela jí za Stalina zastřelili.
Po studiích se Masák rozhodl vrátit do vlasti. „To už jsme měli syna. Odjel i s ním. V Chomutově dostal byt a místo v propagaci v Poldovce a já pak přijela za ním,“ upřesňuje Masáková.
Začátky byly těžké. „Pracovala jsem jako konstruktérka ve stejném podniku, ale manžel se dlouho léčil na chronickou nemoc střev, kterou si přivezl z Ruska. Koukali na mě přes prsty a předhazovali mi okupaci Československa v osmašedesátém. Já jim říkala, že tehdy jsem chodila za klukama a o nějaké invazi neměla potuchy,“ vzpomíná.
Rodina nakonec zakotvila v Liberci. Ona dostala místo technologa v Československých autoopravnách, pak v Jablonexu, on v propagaci v Bytexu. Až do listopadu 1989. Dnes už jsou v důchodu, ale Ludmila Masáková se pustila v devadesátých letech do podnikání. Zúročila svoje kontakty a začala vyvážet do Ruska českou bižuterii. Otevřela obchod v Moskvě.

Irena a Peter Bovijn: Uhnal mě po internetu

Žijí v Liberci a mají dvouletého syna Sebastiana. Ten ještě moc mluvit neumí, ale to, co umí, říká česky, vlámsky a anglicky. Je totiž dítě z česko-vlámského páru. Irena a Peter Bovijn se seznámili na internetu. Ona potřebovala najít svého kamaráda, který bydlel v belgickém městě Genk.
„Myslela jsem, že je to nějaká vesnice a že stačí, když najdu někoho z Genku, bude ho znát. Náhodou jsem si klikla na Petera, ale ten mě vyvedl z omylu. Genk má sedmdesát tisíc obyvatel, takže se všichni znát nemohou,“ říká Irena Bovijn. Myslela, že tím to skončilo, ale Peter jí začal psát, pak přijel na dovolenou a začali spolu žít.
Nějakou dobu bydleli u Peterovy rodiny. „Chtěla jsem se naučit vlámsky, ale byla to bída. Dodnes neřeknu ,dobrý den‘ nebo ,jsem ráda, že jsme se poznali‘. Přes to jejich chrčivé ch se prostě nedostanu,“ přiznává Irena.
Pak ale neměli práci a rozhodli se pro Liberec. A problémy začal mít pro změnu Peter. „Jsme tu čtyři roky a pořád mi čeština dělá potíže,“ říká. Ač původem zahradní architekt a krajinář, učil francouzštinu, francouzské dějiny a literaturu. Pak odešel na rodičovskou dovolenou s malým Sebastianem.
„Tedy dovolená je to jen podle názvu, ve skutečnosti je to spousta práce,“ míní. Jeho žena pracuje ve Všeobecné zdravotní pojišťovně. Oba se těší, až syn povyroste a půjde do školky.
„Hledali jsme pro něj státní jesle, ale řekli nám, že dítě, které mluví třemi jazyky, nevezmou. Nemají prý čas mu něco vysvětlovat. Ani zkoumat, jestli pa pa znamená táta, nebo pozdrav na rozloučenou,“ podotýká Irena.
Kromě péče o syna převzal Peter z části i starost o vaření. Na knedlíky si dlouho zvykal. Tak poctivě, že pořádně přibral. „Umí vynikajícího kohouta na víně, zapékanou čekanku a růžičkovou kapustu,“ pochvaluje si manželka.
Zatímco jídlo kombinují, zvyky dodržují české. „Belgie je multikulturní stát a svoje obyčeje nemá. Zase tam ale každý umí víc jazyků. Například Peterova babička je po mrtvici, je jí hodně přes osmdesát a kromě vlámštiny ovládá perfektně i němčinu,“ dodala.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!