Akcent na služby a jejich kvalitu

Poptávka po zdraví roste úměrně s civilizačním pokrokem. Výzkumy ukazují, že osmdesát dva procent dotázaných řadí zdraví na nejvyšší příčku žebříčku hodnot, ještě před harmonický rodinný život a osobní úspěch. „Řečeno slovy významného filozofa 19. století Arthura Schopenhauera - zdraví není všechno, ale bez zdraví není nic,“ říká ředitel centra pro volný čas Balance Club Brumlovka Jan Vrabec.

[file:2880:small:left]

Téměř 25 let jste působil v zahraničí, v oboru, v němž jste profesionál i v České republice. Existují rozdíly ve vnímání fitness?

Měl jsem možnost pracovat na různých kontinentech, v odlišných jazykových destinacích. Působil jsem přes dvacet let v Rakousku, skoro šest let v Moskvě a dost často jsem jezdil na konference a semináře do USA. Když to hodně zjednoduším, dají se definovat rozdíly zejména mezi Amerikou, Evropou a Ruskem. Mám srovnání s běžným nakupováním. V Americe se k vám prodavačka chová mile, ptá se, jak se máte, vyzařuje „americký úsměv“. Jako Evropan jste šokován, protože přemýšlíte, odkud se znáte. Je to součást její práce, musí se tak chovat, jinak by o tu práci přišla. Úsměv je naučený, ale je. Když budu mluvit o zkušenosti evropské, a myslím ponejvíce tu rakouskou, a budu se ptát prodavačky, zda má příjemný den, tak se překvapeně podívá, ale s určitou zdvořilostí odpoví. Kdybych takovouhle konverzaci začal v Moskvě, tak na mě zavolá ochranku a stěžuje si, že jsem jí dělal sexuální návrhy. A tyhle rozdíly mezi Amerikou, Evropou a Ruskem se částečně odrážejí i v prostředí fitness.

Je to výchovou, nebo mentalitou?

Mezinárodní rozdíly se stírají, národní specifika se vyrovnávají a myslím si, že rozdíly jsou spíše v různých úrovních fitness nežli ve specifických vlastnostech. Česká republika má zpoždění zhruba deset až patnáct let za špičkovým vývojem západní Evropy a Evropa má desetileté opoždění za Amerikou. Rozdíl je však v tom, jak velkou sociální strukturu mohou fitness centra pojmout. V Moskvě je to horních deset tisíc, určeno výhradně pro elitu. Když jsem v Moskvě začínal v roce 1996, otevíral jsem tam třetí největší klub. Když jsem v roce 2001 odjížděl, bylo těch klubů na 150. V Americe jsou fitness centra dostupná pro všechny, kluby jsou čisté, stroje kvalitní, ale personál na redukované úrovni. Síť je rozšířená maximálně, cenově přístupná, zasahuje daleko větší procento populace. V USA se, nejsou to ale poslední čísla, fitnessem, wellnessem nebo sportem ve volném čase zabývá v průměru 15 procent lidí. V Evropě je na tom nejlépe Švédsko a Anglie se zhruba 11 procenty, v Německu se jedná o pět procent. Česká republika poněkud zaostává, podobným aktivitám se u nás věnují jen dvě procenta lidí. V Praze je to trochu více.

Asi to není jen samotným fitnessem, ale souvisí to s životním stylem.

V západní Evropě se poslední dvě desetiletí neustále hovoří o správném životním stylu. Po fyzické stránce se neměníme statisíce let, ale v posledních třiceti letech se brutálně změnil životní styl. Na konci 19. století lidé umírali v 60 či 70 letech a byli nuceni vykonávat fyzickou práci. Pohyb byl integrální součástí života, a ten současnému organismu chybí. Díky civilizaci jsme si prodloužili život, ale dali jsme si limity, kam můžeme jít. Když se nehýbeme, začíná tělo atrofovat, a to nemluvím jen o estetické stránce, ale začnou problémy s pohybovým aparátem, ucpanými cévami, atd. Nechci to malovat černě, ale když pohyb zmizí ze života, tak dochází k civilizačním nemocem.

Debata o životním stylu, tedy o potřebě pohybu, tu však probíhá také.

Ale se zpožděním. To je hendikep českých klubů, že se začalo trochu později, není tu dlouhodobé kontinuální povědomí. To je problém a dalším je, že se za to musí platit. Zvykáme si na to poměrně nedlouhou dobu, dříve se chodilo do Sokola, nebo se nacvičovala spartakiáda a stát podporoval, že si lidé jdou dvakrát týdně zacvičit do školních tělocvičen. Že by za to měli platit, nebylo zvykem. Ve Vídni podobná situace byla před 25 lety. Přechod ke klubovým zařízením byl bolestný. Tady je návštěva fitness centra -pro někoho prestižní záležitost, pro dalšího příslušnost k nějaké komunitě. Ale klubové členství motivuje, aby tam člověk šel, dal přednost klubu před plovárnou, protože tu má víc alternativ pro trávení volného času. Lidé to musí zakomponovat do svých výdajů stejně, jako platí pojistku na auto. Tato daň za kompenzaci zdraví, dát tři tisíce korun měsíčně za klubovné, se posléze vyplatí, ale teprve se to učíme.

Center pro volný čas v celé ČR přibývá a přibývalo by i více, kdyby se našly volné finanční prostředky pro výstavbu. Co ještě z pohledu zahraničí chybí?

Chybí tu síť pro střední sociální vrstvu, větší akcent pro wellness kluby, pro relaxaci. Náš klub profituje z toho, že tu lidé mají širokou volbu. Plavání, saunování, vířivku, masáže, fitness… Mají vyhrazen čas pro klub a vyberou si podle nálady, co zrovna mají chuť dělat. Není to jen o fitness, ale o určité komunitě s podobnými zájmy, je to další sociální místo, kde se mohou potkat s lidmi, s nimiž se mohou dát do řeči. V řadě míst chybí svoboda výběru - široká paleta služeb.

Otázkou je, zda budou centra nyní prosperovat, jak si udrží klientelu. To je řada otazníků pro každého provozovatele. První škrty v rodinných rozpočtech středních vrstev během hospodářské recese cílí většinou do kultury a trávení volného času. Nebo tomu tak není?

V období hospodářské stagnace jsou na tom nejhůř zařízení středního stavu. Ta, co prakticky nic nestojí, pojedou dál. Ty luxusní přežívají díky tomu, že za každé situace jsou bohatí lidé a budou na to mít. Hospodářské turbulence mohou - do určité míry, pro fitness v branži - znamenat vzpruhu. Je-li všechno špatně, tak si aspoň půjdu zacvičit. Když roste pracovní tlak a stres, tak lidé začnou vyhledávat kompenzaci. Ne všichni se vrhnou do fitness, kompenzace může mít negativní jevy. Je to výzva poskytnout kvalitní služby lidem, kteří jsou schopni si uvědomit, že smyslem života není jen hromadění peněz, ale je potřeba pro svoji tělesnou schránku něco udělat. Možná jsem trochu optimistický. Když pohlédnu do našeho klubu, tak počet členů se zatím nezměnil, ale musím přiznat, že jsem zaznamenal víc výpovědí. Máme čtvrtletní výpovědní lhůtu a těch je víc. Když jsou lidé bez práce, projeví se to bezprostředně.

Jak by měla klubová zařízení v této situaci postupovat? Jak si udržet svoji úroveň?

Kluby by určitě neměly snižovat ceny, jít na dumpingové ceny, aby za každou cenu udržely zákazníka. Zažil jsem to v Moskvě, kdy byla skutečně hospodářská krize a klientela spadla na polovinu. Bylo to nesmírně tvrdé, trvalo to asi rok a pak se vše zas začalo vracet do normálu. Ale kluby, které šly na polovinu ceny, se pak z toho nedostaly, v branži ztratily image. Chce to trpělivost.

Centrum pro volný čas Balance Club Brumlovka, které řídíte, slaví letos dvouleté výročí otevření. Co se od té doby změnilo?

Máme asi 2500 členů, nakoupili jsme další stroje, dali jsme aroma zařízení do saun a buduje se japonská zahrada na střeše. Někdy jsou to drobnosti, ale snažíme se udržet infrastrukturu.

Vyžádali si nějaké změny klienti?

Jaký je typický návštěvník klubu Balance Club Brumlovka?

Skoro polovinu klientů tvoří zaměstnanci kancelářských objektů z blízkého okolí klubu. Další skupinou jsou labužníci fitness, nabízíme širší paletu než jinde. Pak jsou to bývalí sportovci, kteří vědí, že i když přestanou aktivně sportovat, tak tělo vyžaduje pravidelnou dávku pohybu a fyzické zátěže. A skupina seniorů se začíná pravidelně setkávat v dopoledních hodinách (tedy na nejlacinější kartu) kolem bazénu a u saun. Průměrná návštěvnost je kolem 2,7x týdně, což je vysoký průměr. Znamená to, že někteří lidé sem chodí i denně a průměrná věková struktura je 37 let u mužů, u žen ještě o půl roku vyšší. Poměrně vysoký průměr. Ale lidé klub využívají - když si to zaplatili, tak chodí.

Nyní jste získali ocenění. To musí potěšit.

Byli jsme velmi příjemně překvapeni, ani jsme nevěděli, že se takové ocenění uděluje. Odrazila se v tom úroveň, profesionalita služeb, které se tu poskytují. Také určitě sehrálo roli naše kvalitní vybavení - struktura strojů odpovídá trendům. Bylo to několik šťastných momentů a profesionalita týmu, která si to ocenění zaslouží.

A mohu osobní otázky? Téměř 25 let jste působil v zahraničí. Co vás vedlo k návratu do České republiky?

Do ČR jsem nemohl přijet do sametové revoluce. Takže jsem ani moc nepočítal, že se vrátím. Změna politického režimu byla úžasná, a když jsem byl v Moskvě, přišla mi skvělá nabídka, zda bych vedl v ČR klubové zařízení. Každé fitness mám jako svoje dítě, a když jsem dostal nabídku do ČR, tak bylo pro mě potěšením vytvořit takové dítě i tady. Trochu nahrála shoda okolností - oslovili mě rakouští investoři, zda bych měl zájem něco podnikat v ČR. Investoři však odstoupili a pustil jsem tu otázku z hlavy. Začal jsem otevírat klub v Litvě, když se znovu ozvali Passerovi, že ten klub otevřou sami, zda bych to chtěl vést. Byla to výzva. Mám tuhle práci rád, navíc znám místní prostředí, jazyk, mentalitu lidí. Asi bych tu práci rád dělal kdekoli na světě, ale tady o trochu radši. A taky trochu mužská ješitnost, že takové úspěšné dítě bych měl rád i doma.

Řekněte, jak odborník na fitness tráví svůj volný čas?

Výhoda téhle profese je, že se volný a pracovní čas prolíná, takže se nedá oddělit. Mám do posilovny asi 15 metrů, což má málokdo. Ale o to je to horší. Vždy je něco důležitějšího, co se dostane před můj volný čas. Asi se budu muset zamyslet nad svojí disciplínou, protože ta výhoda udělat si volný čas kdykoli to posouvá do nekonečna.