S Alison Smale se potkávám v její kanceláři v Paříži v pralese administrativních budov kousek od La Défense. Drobná, perfektně upravená blondýnka s pronikavým pohledem má napilno. Společnost New York Times Company totiž před pár dny oznámila, že International Herald Tribune budou v průběhu tohoto roku přejmenovány na International New York Times a noviny čeká restrukturalizace.
Váha této novinky pořád visí ve vzduchu – zpráva je příliš čerstvá a po pár „mediálních“ otázkách je zjevné, že tudy cesta nepovede. Šéfka těchto významných novin ožívá až s tématy, která nás vracejí do minulosti. „Nějaký nevysvětlitelný instinkt mne vedl do Moskvy na počátku 80. let. Pro americké novináře to tehdy bylo vysněné stanoviště – přímo v srdci studené války. Po nějaké době ale zjistili, že to je vlastně docela nuda, takže když jsem přijela já, všem kolegům bylo jako mně jen kolem třiceti. Nakonec se ukázalo, že jsme to byli my, kdo tak mohl psát o největším převratu naší doby,“ vypráví a ukazuje mi fotografii z Prahy, jejího zamilovaného města, z počátku devadesátých let, na které je zachycena s Václavem Havlem. Pár týdnů po našem rozhovoru jsem se dozvěděla, že se Alison stane vedoucí berlínské redakce New York Times. Vrátí se tak na místo, kde to všechno začalo.
Proč jste se stala novinářkou?
Viděla jsem to jako způsob, jak uniknout z předměstí Londýna, kde jsem vyrůstala. Dopisovala jsem si s kamarádkou z Německa a díky tomu strávila rok v Mnichově. Mimo jiné jsme jeli i do Berlína, kde jsme týden pobývali se studenty z východní části. Bylo to poprvé, co jsem se octla v místě, kde vládl komunismus, a byla jsem fascinována představou jednoho města, které žije dva absolutně odlišné životy. Nepřestávala jsem se sama sebe ptát, proč to tak je. Chtěla jsem se naučit co nejvíc o společnostech, které jsem neznala, naučit se jejich jazyk, potkat lidi, kteří mne tím vším provedou, a potom o tom psát. Považuji za privilegium být placena za to, že jsem očima a ušima ostatních lidí.
Obrázek z pádu berlínské zdi z listopadu 1989
Lidé čtou dnes zprávy převážně na internetu. Proč by si podle vás měli stále kupovat i tištěnou verzi novin?
Pro mladší lidi, jako je třeba moje dcera, jsou dnes noviny mediální společností, jejíž zprávy a příběhy absorbuje rozličnými způsoby. A jako většina jejích současníků to dělá digitálně. Ale pořád rozlišuje optikou jména – The Guardian, The Independent, The Daily Mail a další. Já osobně si stále ráda přečtu noviny tištěné, ale je pravda, že si také čím dál více uvědomuji, kolik je z novin papíru. Jakmile je pár dnů nečtu, říkám si, co se mi to doma hromadí. Na druhou stranu ale náhodou vezmete doma do ruky Le Figaro a najednou narazíte na článek, který je velmi zajímavý a v digitální verzi vám unikl. To je to příjemné překvapení, ta šťastná náhoda, která je novinám vlastní, kterou na nich lidé opravdu oceňují a která je tak těžce replikovatelná. Ovšem digitální komunikace, používaná správným způsobem, může být velmi obohacující. To koneckonců platí o všem, co umíme správně používat.
Na našem trhu jsem zaznamenala poměrně značný nárůst lifestylových příloh a publikací. IHT udělaly to samé s expanzí své přílohy Weekend. Je to nadcházející trend?
V našich novinách jsme vždy věnovali velkou pozornost módě a luxusu obecně, a ne pouze kvůli inzerci. Vznikli jsme pro Američany, kteří v době Belle Epoque přijížděli do Paříže, aby zde nakoupili umění, oblečení a aby se zde usadili. Potřebovali zprávy z Ameriky a také potřebovali zprávy z nové domoviny v jazyce, kterému rozuměli. Přirozeně jsme se tedy soustředili na věci, které Francii proslavily, mimo jiné móda. Luxusnímu průmyslu se navíc velmi daří a je jedním z mála, který dnes ve Francii kvete. Tradiční řemeslná zručnost kombinovaná s moderním marketingem. A také s chutí vznikajících středních vrstev na kabelky, oblečení a jiné výrobky. Jeden by mohl říct: Ať žije čínský konzument, protože jsou to oni, kdo to všechno kupují a umožňují našemu průmyslu modernizaci, adaptaci a zajišťují mu pokračování. Když jsem vyrůstala, nepamatuju si, že bych vůbec něco věděla o nějakých značkách. Zejména na Západě je dnes lidé vidí všude. Nesoudím, zda to je správně či ne, jen tento fakt registruji.
Když padla železná opona, byla jste v Berlíně. Od té doby postkomunistické země sledujete. Jak hodnotíte jejich vývoj?
Poté, co jsme prožili ten magický moment, následoval univerzální pocit jakéhosi zklamání. To je normální. Život se nesestává z magických momentů, proto to bylo nevyhnutelné. Okamžik, kdy jsem překročila Checkpoint Charlie, byl neuvěřitelný. Bylo to jedinkrát v životě, kdy jsem se musela štípnout, abych se ujistila, že se mi to nezdá. Chytla jsem si taxi, abych se dostala zpátky do redakce, a taxikář mi říká: „Tak a teď nám sem přijdou všichni cizáci a budou chtít své banány a svá piva.“ Měl pravdu. Nemáme jen dobré vlastnosti, máme i ty špatné.
Jak se to projevilo?
Organizovaný zločin velmi rychle zaregistroval příležitost, která na Východě vznikla. Lidé na Východě, ale ani jejich podporovatelé na Západě na to možná nebyli připraveni. To vedlo k tomu, co jsme viděli dál. Jedním příkladem je Bulharsko, země, kterou mám moc ráda. Živkov, který vládl zemi 35 let, byl najednou pryč. Všechny oči se upíraly na Berlín, a revoluce v Bulharsku se tak stala velmi tiše a nejrůznější vazby nikdy nebyly odhaleny. Nikdo skutečně neví, co se stalo s komunisty a tajnou policií. Například vražda Andreje Lukanova. Byl jednou z prominentních osob ve státě a nikdo skutečně neví, kdo ho zavraždil. A to nemluvím o Sovětském svazu. Tolik turbulencí, zločinů, ale i dobrých věcí, které se odehrály pod vládou komunismu, nelze zamést za jeden den. Myslím si dokonce, že první schůzka mezi ruskou a italskou mafií se odehrála kolem roku 1990 v Praze.
Kde se tedy stala chyba?
Dnes víme, že železná opona padla za jednu noc díky sérii lidských chyb a lidské moudrosti. Dovedete si představit, že by strážci skutečně následovali příkazy, které měli, chránili zeď svými životy a pozvedli zbraně? Mohlo se to lehce stát. Máme vůči těmto lidem velký dluh, protože to neudělali. Neudělali to navzdory tomu, že žili ve společnosti, kde bylo příkazy nutno plnit. Myslím si tedy, že následný vývoj jsme všichni trochu podcenili, možná o něm dost nepřemýšleli. Podcenili jsme také vše, co se pod komunistickým režimem událo. Jak to vše můžete otevřít, prohlédnout a jen tak pokračovat dál? Není to omluva za věci, které se následně udály v Rusku, České republice, Bulharsku nebo kdekoliv jinde a ke kterým jsem kritická. Fakt ale je, že je velmi těžké absorbovat takové dějiny.
Jednou jsem měla velkou hádku s Janem Rumlem. Řekl mi, že spolupráce s režimem byla pro lidi otázkou morální volby. Podle mě to je nesmysl. Janův otec byl disident a on vyrůstal v morálně velmi jasně definovaném prostředí, proto pravděpodobně může říct, že to byla morální volba. Věřím, že mohl trpět jinými způsoby, ale bylo velmi nepravděpodobné, že by ho režim oslovil. Nyní, když v postkomunistické době mluví o lustraci, má automaticky velmi výhodnou pozici a je pro něj jednoduché určit pravidla. Ta se ale nemusí vztahovat na ostatní lidi. Vezměte můj vlastní případ. V roce 1983 a 1984 mne vyslýchala KGB celkem devět hodin ohledně případu sovětského občana, který se údajně pokusil uprchnout ze země přes Maďarsko. Byl to někdo, koho jsem potkala jednou přes známého, vůbec jsem ho neznala. Řekl, že chce využít prázdnin v Maďarsku a uprchnout na Západ, a já na to, že to je špatný nápad. Požádal mě, abych mu schovala soukromé věci, a já to odmítla. Do dnešního dne nevím, jestli to byl skutečný případ, nebo to na mě nastražili.
Protože jsem byla cizinka, měla jsem při výslechu zástupce britské ambasády a někoho z naší kanceláře. Pokud bych byla bývala sovětský nebo československý občan, byla bych tam sama. Na konci výslechu jsem musela podepsat sumář toho, co bylo řečeno. Trvalo to dost dlouho, protože jsem s obsahem nesouhlasila. V mých KGB spisech jsou tedy bezpochyby nejméně tato dvě prohlášení, a pokud by spisy v devadesátých letech někdo otevřel, tak si dost možná řekne: Aha, šla za KGB a udělala pro ně prohlášení, vzdycky jsem věděl, že u ní něco nehrálo. Pokud bych byla Sovět nebo Čechoslovák a prošla si takovým výslechem, jediní lidé, kterým bych to řekla, by byli můj partner, rodiče a nejlepší přítel. Ti by pak také jako jediní mohli vystoupit na moji obranu, což není moc důvěryhodné, protože jde o rodinu. A je to prohlášení opravdu přepisem toho, co jsem řekla? Myslím, že jediná otázka, kterou si musíme klást, je, jestli někdo poslal nevinného člověka do vězení nebo do exilu.
Sledovala jste vznik mnoha demokracií. Dnes někteří tvrdí, že demokracie jako politický systém ztrácí relevanci. Jak to vidíte vy?
Je úplně jasné, že se něco děje. Máme patové situace ve Washingtonu, rebelie voličů v Evropě. Peníze začínají hrát přehnaně velkou roli ve více a více sekulárním světě. Je jednoduché říct, že nouveau riche kontrolují vše, bez toho, aniž bychom přemýšleli nad tím, jakou roli my sami hrajeme v tom, že peníze a materialismus se nacházejí na tak vysokém místě v žebříčku našich hodnot. Lidé protestním hlasem volili v Itálii Beppeho Grilla, vůdce hnutí, které nejenže nemá pevnou politickou agendu, ale hlavně v politice nikdy nic nedovedlo od nápadu až po realizaci, což je velké umění. Osoba, která dá takovému hnutí hlas, vytváří současnou situaci stejně tak jako superbohatý člověk. Bohatí můžou mít víc peněz, ale postoj, se kterým to dělají, je stejný. Věříte tedy, že demokracie tak, jak ji známe, má ještě budoucnost?
Existuje budoucnost pro lidstvo, a proto existuje budoucnost pro vyjadřování se, lidskou kreativitu a hledání způsobů, kterými můžeme jednat. V článku z ekonomického fóra v Davosu jsem napsala, že krize je novým normálním stavem. Fungujeme v organizaci národních států, to je ta kolektivní jednotka, která je pořád hlavní měnou mezinárodního pořádku. Globální problémy ale nemohou být vyřešeny samotnými národními státy, a nemohou být ani vyřešeny globálním kapitálem, což je hlavní výsledek pádu komunismu, globalizace a digitálních technologií. Tyto tři věci dohromady vytvořily globální kapitalismus. Máme tedy problém v tom, že existuje fenomén, kterému musíme čelit, ale nemáme tu správnou organizační strukturu, abychom mu mohli čelit efektivně.
