Amerika je nuda, nevydržel bych tam žít

Kytarista a kuchař Chris Rankin bydlí v Táboře už sedmnáct let. Narodil se v Americe, ale Evropa má podle něj šmrnc.

Miluje hudbu, jídlo, přírodu, svou kočku a chytré mladé lidi. Američan Chris Rankin spolu s bubenicí Hillary Binder hraje v kapele Sabot a vede kulturní centrum Cesta. Před týdnem slavil narozeniny. Na jeho párty přijeli do Tábora hudebníci ze Spojených států, Kanady, Kuby i Japonska.
Odjížděli i v průběhu rozhovoru, a tak Chrise několikrát vyrušil telefon. „Ne do Linze! Do Prahy,“ navigoval je muzikant, jehož snad nejčastější česká věta zní: „Kašli na to!“ Podobný přístup má i k vykání, které objevil nedávno.

Mám vám vykat, Chrisi?

Kašli na to! Tykání, vykání. Jsem na to líný s mojí krví. Americká gramatika jenom tyká. Ale když mluvím třeba s paní starostkou, umím vykat.

Lidé tě znají jako muzikanta, ale ty jsi i skvělý kuchař, na toho jsi i studoval. Závidím ti tu spoustu koření v kuchyni.

Chceš ho vidět? Tohle je z Indonésie. To patří do arašídového másla. A tady listy nového koření, dárek od kamarádky, která cestovala po Indii. Kupuji zajímavé koření a připravuji z něj vlastní věci, třeba domácí hořčici. Musíš ochutnat. Taky dělám konzervy, marmelády, ovoce, okurky. Vezmi si, jestli to uneseš.

Počkej. Obdarovat bych měla spíš já tebe. Ty jsi měl narozeniny.

Ne, ne. Kašli na to. Já nic nepotřebuju. Ale brácha mě potěšil anglickou kuchařkou. Je to o sous-vide. To je francouzský systém vaření, kde vše děláš v igelitových sáčcích a na vodě. Dívej!

Krásné čisté jídlo.

Čistý, intenzivní, krásný, umělecký věci. Každý jídlo je jako obraz. V létě budu mít v Táboře workshop o vaření. Učím, jak dělat marmelády, koření, směsi i domácí mýdlo. Všechno ručně. Je to trochu paradox. V Čechách byla vždy tradice dělat vlastní marmelády, kompoty. Plno mladších lidí už to dnes neumí. Patřím mezi ně. A tak nás to musí naučit Američan z Ohia.
Ty to neumíš? Musíš se to naučit! Já mám kamarády, kteří mají krásné ovocné stromy, ale marmeládu neumí. My máme na Cestě přes rok i tisíc hostů, já jim nechci marmeládu kupovat. Za prvý, je to drahý, za druhý, máme stromy a musíme s jablky a třešněmi něco dělat. Nenechám je vosám. A za třetí, kvalitní marmeládu v krámu nekoupím. To mě fascinovalo, když jsem přijel do Čech. Lidé uměli ruční práce, jídlo.

Tohle jsi ale o Čechách dopředu nevěděl? Co tě sem tedy přitáhlo?

Narodil jsem se ve Státech během studené války. Tady bylo zavřeno a my byli taky od střední a východní Evropy odloučení. Byla pro nás velký otazník. Co tam je, jak se tam bydlí? To mě magneticky přitahovalo. Pak jsme tu začali bydlet. To bylo vjemů! Evropský život je podle mého barevnější, zajímavější.

Nelákalo tě vrátit se?

Ne. Můj život je tady. Tady to má šmrnc. V Americe bych už nevydržel žít. Je to nuda oproti evropskému životu, který je i pro naše cestování a hudbu velmi praktický. Za osm hodin jsem na koncertě v Římě. Ve Státech bych za tu dobu přejel jen ze San Francisca do Los Angeles. Amerika je příliš nový svět, žádné staré baráky, historie. Všechno moderní, sterilní a v každém městě McDonald, Tesco.

To už je tady taky.

Jenže tam je jenom to. Žádná místa jako třeba Klokoty. Byl jsem tam v neděli v kostele. Nejsem náboženský člověk, ale když to tam vidím, to je magika! Geniální!

Jaké máš teď plány?

Pojedeme na turné. Začínáme o víkendu v Polsku a dál na sever. Lotyšsko, Litva, Estonsko, Finsko a pak Německo. V Táboře máme na konci měsíce FREE DIM FEST. V létě bude rockový camp pro holky, hudební a taneční workshop. A snad do Tábora přijede zahrát i kubánská metalová kapela. Jsou to naši přátelé, pojedeme s nimi hrát na Kubu. A taky jdu na pohřeb.

Pohřeb Tomáše Macely, táborského sochaře? Umřel během našeho koncertu v sobotu (1. května pozn. redakce). Byl v tu chvíli v nemocnici. Je škoda, jak to dopadlo s tím jeho alkoholismem. Jako sochař dělal geniální věci. Já Tomáše respektoval, proto se chci jít rozloučit. Jinak tady na pohřby chodím nerad.

A jinde na ně chodíš rád?

Nemám rád ten styl. Negativní, depresivní, divný. Až budu mít pohřeb, chci, aby lidé přišli slavit, poslouchat moji hudbu a pozitivně na mě vzpomínali.