Anglicky mluvící turista musí v Ostravě používat spíš ruce než jazyk

Domluví se zahraniční turista v Ostravě? Sedmička to vyzkoušela.

Jak se cítí cizinec, který přijede vlakem do Ostravy a neumí ani slovo česky? Domluví se anglicky na místech, kde se předpokládá, že mu budou rozumět? Dvojice redaktorů si cestu turistů vyzkoušela. Od vlakového nádraží do centra Ostravy. Ostravané neobstáli. Mnozí vůbec nevěděli, co po nich vlastně chceme. Přitom začátek putování po Ostravě byl slibný. Mladá slečna v městském informačním centru překvapila plynulou angličtinou.

Na nádraží to šlo

Předstíráme, že jsme turisté , kteří přijeli Pendolinem z Prahy. V Ostravě jsme deset minut před půl devátou ráno. Scházíme po schodech dolů do vestibulu a míříme do ČD centra. „Excuse me, do you speak english?“ ptáme se ženy za stolem, zda mluví anglicky. Po kladné odpovědi pokračujeme s dotazem na odjezdy vlaků Pendolina za několik dní. Železničářka pochopila a podala nám brožurku s jízdním řádem. S výběrem hotelů nám pak poradila pracovnice vedlejšího městského informačního centra, taktéž s přehledem. Pro začátek dobré. Voláme si taxi s tím, že chceme jet do hotelu Maria na Přívozské ulici. Po počátečním nedorozumění jsme si s řidičem ujasnili, že se potřebujeme dostat do hotelu v centru, a nikoliv v Radvanicích. „How much is it going to cost?“ zajímá nás, kolik nás jízda bude stát. Prý stovku. Cestou se snažíme s řidičem mluvit a ptát se ho na Ostravu. Moc jsme neuspěli. „Jste z Ostravy?“ Taxikář přitakal, ale o počasí ani o nakupování jsme si s ním už nepopovídali. Cena odpovídala, platili jsme dvaadevadesát korun. Zavazadlo si z kufru auta vytahujeme raději sami. Jeho prázdný obsah by nás mohl prozradit.

Zklamání v hotelu

Po anglickém pozdravu recepční hotelu Maria poněkud ztuhla. Cenu za pokoj jsme z ní ještě nějak vypáčili, i když si pletla číslovky padesát a pět set. Ale způsob, jak si pokoj zarezervovat, nám už vysvětlit nedokázala. „Can you tell us, what is the date today?“ ptali jsme se jí posléze asi třikrát, kterého dnes je. Mladá žena nereagovala. Evidentně netušila, na co se jí ptáme. Stejně tak nám poněkud zmateně vysvětlovala, která restaurace patří k hotelu, kvůli snídaním. Rozloučili jsme se se smíšenými pocity.
Po ‚náročné cestě‘ máme chuť na kávu. Do oka nám padne kavárna Atlantik, sedáme si ven pod slunečníky. Po pár minutách si nás všimne servírka a ptá se nás, co si dáme. Anglicky nerozumí. Volíme mezinárodně srozumitelné preso a kolu. Dopíjíme a čekáme. Chceme platit. Servírka nikde. Po deseti minutách se rozmýšlíme, jestli neutečeme. Jsme přece turisté, a už se tady nikdy neobjevíme. Nakonec jsme se rozhodli, že budeme slušní. Hledáme servírku u baru. Platíme a pomocí gest získáváme účtenku. Odvažujeme se optat na cestu k poště. Velkým rozmáchlým gestem její ruky jsme pochopili, že máme jít někam za roh.

Na poště jen česky

Vzpomněli jsme si totiž, že potřebujeme poslat peníze domů do USA. Na hlavní poště v centru marně hledáme nějaké informace. Bereme si lístek z elektronického vyvolávacího systému. Zatímco čekáme, až se dostaneme na řadu, stále se pídíme po informacích. Zkoušíme to u přepážky s novinami, časopisy a ceninami. Mladá poštovní úřednice jen bezradně kroutí hlavou, že nám nerozumí ani slovo. Co potřebujeme, jsme jí museli ukázat. Zvukový signál nás upozorní, že můžeme jít k přepážce Western Union. „Hello, we need to send money to the United States. How much do we need to pay for this service?“ snažíme se zjistit u okýnka, kolik by nás stálo poslání peněz. Nejsme si jisti, zda pošťačka ví, o co nám jde, proto jsme ji gesty požádali o tužku a papír. Angličtině očividně nerozumí. Jednoduchými vysvětlivkami naznačujeme, že chceme poslat určitou částku. Neustále nám na formuláři ukazuje, co máme vyplnit, ale cenu se stejně nedozvíme. Vzdáváme to. Odcházíme a říkáme si, že peníze pošleme po poštovním holubovi. Po vysilující gestikulaci nám vyhládlo, takže když cestou míjíme lahůdky na rohu ulic Poštovní a Čs. legií, neodoláme a vcházíme dovnitř. My na prodavačku anglicky, ona na nás česky. V podstatě jsme si rozuměli až na to, že jsme místo dvou baget dostali čtyři.
Kde jinde by nám měli rozumět než v americkém KFC? „One coffee with cream and sugar,“ zní naše přání a obsluhující slečna nám chce natočit zmrzlinu do kávy. Když jí vysvětlíme, že chceme „milk“, tak pochopí. Ale zmrzlinu si dáme taky. Vanilkovou s čokoládovou polevou. Když na zmrzlinu přistála poleva karamelová, raději jsme naše námitky vzdali. Procházíme Kuřím rynkem, kde se koná Den Evropy. Když ale přijede Angličan do Ostravy, s eurokrajany se příliš nedomluví.