Antoníček slavil 120 let | E15.cz

Antoníček slavil 120 let

Nejstarší hospoda ve městě funguje už více než sto let. Pravidelní hosté se na památku vyfotili.

Vyvětrali sváteční obleky, vykartáčovali klobouky a naleštili boty. Narozeniny podniku, ve kterém hostinští čepují pivo nepřetržitě dvanáct desetiletí, pojali štamgasti stylově. Nechyběl guláš, cikánská muzika, pivo a na závěr hromadné foto před hospodou. Společné fotografování skalních hostů vymyslel Milan Oboda už před deseti lety. „Zpravidla to jsou moji kamarádi a lidé, co sem chodí pravidelně. Záměr je, aby fotka vypadala jako fotografie školní třídy. Nejmenší si sednou dopředu, vysocí stojí vzadu,“ říká Milan Oboda. Při pohledu na řádku obrázků je vidět, jak školáci rostou. Snímky z Antoníčka seřazené vedle sebe některým nemilosrdně přiznávají rostoucí břicho nebo postupující pleš. Osazenstvo se příliš nemění. „Všechny snímky visí v lokále. Někteří, co se fotili, tu chodí dodnes, jiní se ztratili. Vždycky, když se na ně dívám, dochází mi, jak dlouho už Antoníček táhnu,“ přikyvuje majitelka Anna Žáčková. V podniku pracuje
už dvacet roků.
Za Rakouska-Uherska, první republiky, světové války i během vlády komunistů se U Antoníčka pořád pilo pivo. Lidé z Frýdku-Místku jsou na svou pivnici pyšní, dokonce se před ní nechávají zvěčňovat.
„Jsou to vesměs starší muži. Ostatně na snímcích je to vidět,” říká majitelka podniku Anna Žáčková.
Její hospoda má k luxusu daleko. Veliké stoly přikrývají obyčejné ubrusy. Na stěnách je dřevotřískový obklad, který časem zflekatěl v místech, kde se o něj unavení lidé opírají hlavami. Historie tu dýchá z
každého rohu, i když je přikrytý překližkou. Před revolucí jako dnes Současná majitelka spojila svůj život s hospodou už před dvaceti lety. „Nastoupila jsem tu jako servírka v devětaosmdesátém roce, kdy měla hospoda sto let. To bylo osudové. Po revoluci podnik získala společnost Union – od té jsem
ho za další čtyři roky koupila,” vypráví Anna Žáčková. Musela se vypořádat s restituenty a teprve potom si mohla hospodu zařídit, podle představ. „Začali jsme vařit. Dělali jsme klasické pokrmy jako
guláš a polévky. Jen co jsme se do toho pustili, přišlo nové nařízení z Evropské unie. Museli bychom vybavit celou kuchyň za půl milionu korun. To bylo moc,“ vysvětluje Žáčková. Na její dršťkovou polévku hosté vzpomínají dodnes. „Lidi si pro ni chodili a brali si ji i namraženou domů,” vzpomíná
Libor Kapča. K Antoníčkovi chodí už přes čtyřicet let. „V pětašedesátém jsem tu nechal na útratě dvacet korun, dneska stovku. Když se sešla dobrá partyja, tak se sedělo a pilo,” vzpomíná Kapča.
Pamatuje dobu, kdy pivo stálo pivo korunu a čtyřicet haléřů stejně jako malý rum. „Pak to zdražili na dvě padesát,” dodává Kapča. Na oslavu stodvacátých narozenin hospody přišel s kamarádem. Manželky
zůstaly doma. „Řekly nám, že nás milují jako psy. Dají nám nažrat a pak nás vypustí. My jim to usnadnili, protože jsme tu dostali narozeninový guláš gratis,“ libuje si Kapča.

Hospoda a dobytčí trh

Když hospoda vznikla, prostranství před ní vypadalo úplně jinak než dnes. „Bylo tam tržiště. Sedláci se k Antoníčkovi chodili občerstvovat,“ vypráví Jaromír Polášek z Muzea Beskyd. V roce 1908 Antoníčkovi
konkuroval Haasův hotel. Německý podnik sice nabízel pestrý jídelní lístek, lidé přesto více tíhli ke klasické české pivnici. Prodej před hospodou neustal ani po druhé světové válce. Změnilo se jen zboží. Krávy a ovce vystřídala zelenina. „Díky trhovcům bylo vždy u Antoníčka živo. Dnes tržišť ubývá a určitě to ovlivní i jednu malou hospodskou tradici,“ uzavírá Polášek.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!