Au, to bolí! Tělocvik je dřina, která už děti nebaví | E15.cz

Vše o inovacích

Vše o  inovacích Vstoupit do speciálu

Au, to bolí! Tělocvik je dřina, která už děti nebaví

Dětem z města se moc sportovat nechce. Mají jiná lákadla, než se honit za balonem nebo dělat přemety. Shodují se na tom tělocvikáři i ředitelé.

Výmyk, skok přes kozu nebo šplh? Ještě před dvaceti lety platilo, že podobné disciplíny zvládlo vlastně každé dítě. Vždyť tělocvik býval jedním z nejoblíbenějších předmětů. Děti ho braly jako příjemné vytržení z koloběhu učení, z lavic vystřelily do šaten a hurá do tělocvičny. Situace se ale změnila.

„Tělocvik učím od roku 1992. Tenkrát bylo normální, že výmyk mi ve třídě bez problémů udělalo nějakých šedesát procent žáků. A dnes? Když to zvládnou dva ze třídy, tak je to moc,“ říká Zbyněk Chlumecký, který učí na břeclavském gymnáziu.

Přitom si nemyslí, že by rodiče své potomky v minulosti ke sportu nějak přehnaně vedli. „Je to spíš celkovým způsobem života. Děti mají více možností. Je tady televize s desítkami kanálů a hlavně počítače, u kterých tráví děti hodně času,“ vidí Chlumecký příčinu právě tady.

Ze svých nároků musel výrazně slevit. A není sám. Obdobné problémy mají další učitelé jak v Břeclavi, tak v Hodoníně. Tedy ve městech, odkud vzešla pěkná řádka sportovců, kteří to dotáhli až do reprezentace. A kde se hraje fotbal, hokej nebo stolní tenis na výborné úrovni.

„Před lety jsme měli tabulky, podle kterých jsme dávali známky. Pokud bych bral v úvahu kritéria, která platila kdysi, tak bych dal tak dvě jedničky, zbytek by byly trojky a čtyřky,“ zlobí se Chlumecký.
Platí, že děti už se v tělocviku nepředhání v lepších běžeckých časech či dosažených metrech v hodu koulí. Učitelé jsou někdy vůbec rádi, když malí sportovci dorazí do hodin.

„Spousta omluvenek a dětské nářky, to je realita dneška. Samozřejmě vždycky záleží na učiteli, jak k tomu přistoupí. Jestli neustálé omluvenky a stížnosti toleruje, nebo ne,“ popisuje tělocvikář Ladislav Bílek z hodonínské základní školy U Červených domků.

Ředitel školy Jaromír Šána ale upozorňuje, že to platí jen v případě hodin povinné výuky. „Naše škola se zaměřuje na tělesnou výchovu. Pokud si dítě zvolí tělocvik jako volitelný předmět, tak problémy nejsou. I přesto ale v poslední době pozorujeme, že děti nemají takovou fyzičku jako před lety,“ doplňuje Šána.

Učitelů, kteří se v hodinách tělocviku striktně drží tabulek, mají na krku zavěšené stopky a v ruce drží metr, zkrátka ubývá. Dnes už mnohým stačí jen píšťalka a pevné nervy – poslouchat výmluvy, proč děti nemohou cvičit. Většinou jde o nějaké banální vytáčky jako je rýma nebo kašel.

„Vidím, že pro některé děti je vlastně jakákoliv aktivita obrovský problém. Jsem z toho frustrovaný. Můžete mít nachystanou sebelepší hodinu, co jim chcete ukázat, ale ta reakce je vesměs negativní,“ mrzí Bílka.

Inspektor na hřišti

Přes koleno to ale neláme. Ví, že jeho snaha by se mohla obrátit proti němu. Rodiče jsou totiž hákliví na to, když si jejich dítě doma postěžuje, že hodiny tělocviku jsou ve škole moc náročné.

„To domlouvání s rodiči je někdy opravdu hrozné. Nemá ale cenu si něco dokazovat. Je to totiž o průšvih. Věřím tomu, že na jejich podnět by klidně přišla školní inspekce. Sice se mi to ještě nestalo, ale něco takového je klidně možné,“ tvrdí Bílek.

Známkovat tělocvik je podle něj už přežitek. „Vůbec bych děti nehodnotil. V dnešní době to už nemá cenu. Prostě by buď prospěly, nebo neprospěly. Tím ale nechci říct, že tělocvik není důležitý. Naopak. Pohyb je důležitý a nutný,“ upozorňuje Bílek.

Doby, kdy byl pohyb pro děti něčím naprosto přirozeným, jsou zřejmě definitivně pryč. „Pamatuji si, že když jsem chodila na základku, tak necvičila běžně i více než polovina třídy. Holkám se nechtělo cvičit třeba i proto, že by si zničily vlasy,“ vzpomíná dnes šestnáctiletá Markéta Horynová z Hodonína.

A kupodivu to potvrzují i někteří rodiče. „Mám v tomhle směru špatnou zkušenost s dcerou. Dokonce si sama v deváté třídě psala omluvenky. Přišla jsem na to docela náhodou. Až na třídních schůzkách mi třídní učitelka taktně sdělila, že má v tělesné výchově až překvapivě hodně absencí,“ líčí Pavlína Bartošová z Břeclavi.

Kantoři připouštějí, že hlavní problém je, že děti nemají fyzičku, kterou by získaly přirozenou cestou. „Za mých mladých let jsme uměli skákat přes švihadlo nebo hodit kamenem. Bohužel dnes se najdou i žáci, kteří ani neumí běhat. Nechci sice házet všechny do jednoho pytle, ale zdá se mi, že děti mají z tělocviku někdy i strach,“ všímá si Zuzana Pappová, která vyučuje tělesnou výchovu na břeclavské základní škole v ulici Komenského.

Tělocvik učí už dvacet let. A pozoruje, že výkony děti jsou rok co rok v hodinách horší. „Máme třeba nejrůznější závody, ve kterých žáci reprezentují školu, ale žádných skvělých výsledků nedosahují. Je vidět, že jsou průměrnější a průměrnější,“ říká Pappová.

Navíc ji mrzí, že ve školních osnovách se důraz na tělocvik moc neklade. „Máme pouze dvě hodiny týdně. Moc toho tak nestihneme. Ale v prvé řadě by se měli snažit rodiče. Ti by měli dát dítěti impulz, aby začalo sportovat. Pak by nedocházelo k zvláštním situacím, že žáci nezvládají naprosto banální cviky. Ale nechci všechny jen hanět. Máme tady také děti, které si vedou výborně. Je to ale pochopitelně menšina,“ vysvětluje Pappová.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!