Sedm set delikventů sedí za mřížemi ve věznici v Bělušicích. Z aktuální statistiky vězeňské služby vyplývá, že Bělušice jsou dokonce nejpřeplněnější věznicí v Česku. Překračuje kapacitu o osmatřicet procent.
„Když k nám někdo přijde s právoplatným odsouzením, musíme ho přijmout,“ konstatuje ředitel věznice Marian Prokeš.
Zrušili lůžkovou část zdravotního střediska a po menších stavebních úpravách, které provedli sami vězni, získali přes dvacet lůžek.
Krádeže, loupežná přepadení, znásilnění, ublížení na zdraví, vraždy, distribuce drog. To jsou nejčastější trestné činy, za které odsouzení z Mostecka, Teplicka, Ústecka v Bělušicích sedí. „Deset let jsem aktivně hrál fotbal. Byl to můj život. Do osmnácti jsem neznal diskotéky, jen hřiště. Jednoho krásného dne mi lékař řekl, že musím přestat. Skončil jsem, a tím i má každodenní motivace. Hledal jsem něco nového,“ líčí svůj příběh František, vyučený číšník.
Hrad své spokojenosti
Kamarádi mu nabídli marjánku. „Zalíbilo se mi to. Najednou jsem měl bezstarostný život. Jenže jsem se postupně dostal až k závislosti na pervitinu,“ lituje dnes své rozmařilosti mladý muž.
Při jedné rvačce, kdy si vyřizoval účty, ublížil chlapovi. Dostal tři a půl roku. Když je odseděl, pobyl rok venku a spadl do toho znovu. Tentokrát dostal šest let natvrdo. Za distribuci drog.
„Zařídil jsem si práci, sehnal přítelkyni, pořídili jsme si auto. Stavěli jsme si hrad své spokojenosti. Jenže se rozsypal,“ posteskne si František.
Je začleněný do čtyřicetičlenné skupiny specializovaného protidrogového odvykacího zařízení, kde má jiný režim než většina ostatních.
Každý den se tam vězňům věnuje pedagog, psychoterapeut, pod odborným dozorem je učí rukodělné umělecké práci, mají akvaristický kroužek. „Mají tady pořád co na práci, konstatuje vedoucí výkonu trestu Ondřej Kroupa. Tak by to podle něj mělo být všude, pak by vězeňská služba naplnila smysl převýchovy. Ale kvůli nedostatku peněz a z personálních důvodů to není možné.
Kvůli označení bachař se rozčílil. Považuje ho za hanlivý název, nadávku. Je slangem vězňů a vznikl zkrácením výzvy: Bacha, už jde!
Celám se v této části věznice říká ložnice. Chlapi tam nespí na palandách. Každý má svoji postel, noční stolek, šatní skříňku.
Když vedoucí výkonu trestu vstoupí do jejich ložnice, vstanou. Když odchází, postaví se do pozoru znovu. Musí.
Pokud vězni opouštějí specializované zařízení a odvádí je někam na práci, svléknou se donaha. Strážný je prohlédne od hlavy až k patě. Pak je posadí do monitorovacího křesla, které přesně rozpozná, jestli neuchovávají něco v těle. „Máme tu nejrůznější případy. Vynalézavost vězňů nezná mezí. Zkušenosti a fígle si tady předávají z generace na generaci. Ani mobil v konečníku není výjimkou,“ krčí rameny Ondřej Kroupa.
Když se odpoledne z práce vrátí, čeká je stejný proces.
David vystudoval gymnázium s maturitou. Baví ho psychoterapie a chlapi mu tady říkají mimozemšťan. „Zajímá mě esoterika. Dokonce jsem napsal a na internetu vydal duchovní knihu,“ rozjasní se mu oči při vzpomínce na časy venku. „Co tady dělám? Sedím za staré věci. Drogy mi obstarávaly bezstarostný život. Až vylezu ven, změním prostředí. Anebo do toho spadnu znovu,“ zamýšlí se nad budoucností David. Do konce výkonu trestu mu schází ještě dva a půl roku.
Pavučina vazeb
V ostatních budovách je atmosféra jiná. Vedoucí výkonu trestu tam návštěvy nevodí.
Jestliže člověk mezi chlapy z protidrogového, kteří lepí lampičky ze smotků papírů, na chvíli zapomene, kde je, všudypřítomné ostnaté dráty venku mu to hned vmetou do tváře.
Krajní budovy, které sousedí s vesnicí, lemují husté sítě. „Brání lidem za zdí, aby sem cokoliv vhazovali nebo naopak, aby se odtud dostalo cokoliv ven,“ říká Ondřej Kroupa.
Vězni drží basu a do spletité pavučiny jejich vazeb ostraha těžko proniká. „Našli jsme tu technicky velice složitý plán. Lámali jsme si hlavu, o co jde. Až pak jsme poznali, že je to rušička naší mobilní antény,“ uvádí příklad Kroupa.
Přes veškerou snahu se do cel dostanou zakázané věci, mobily nevyjímaje. „Máme speciální anténu, která monitoruje, v kterých místech někdo telefonuje. Plánek byl důmyslnou rušičkou našeho zařízení,“ dodává a upozorňuje na rychlost a přesnost, s jakou vězni spolupracují.
Kdokoliv překročí vstupní bránu bělušické věznice, podstoupí osobní prohlídku věcí a prochází pod detektorem kovů. Mobily, hodinky, diktafony, fotoaparáty a jiné věci novináři, ale i zaměstnanci u vrátnice, bez výjimky zamykají do plechových skříněk. Mobil z burzy za pětistovku vězeň koupí i za dva a půl tisíce.
Jaké práce by podle vás měli vězni vykonávat?
