Byl jednou jeden chudý chalupník, jmenoval se Klapzuba, a ten měl jedenáct synů. Ve své chudobě nevěděl, co s nimi, a tak z nich složil fotbalové mužstvo. U chalupy měl pěkný, rovný kousek loučky. Z té udělal hřiště, prodal kozu, koupil za to dva míče a kluci začali trénovat.
Alespoň tak si vymyslel slavný fotbalový příběh spisovatel Eduard Bass. „Řekl jsem si, že když měl svou jedenáctku Klapzuba, já ji udělám taky,“ vypráví třiašedesátiletý Jan Beneda z Nových Hodějovic u Budějovic. To byl rok 1983.
Slavný románový rodinný tým tvořili jen bratři. Mančaft vyhrál české mistrovství a potom si zahrál i v Barceloně, Miláně nebo v Oslu. Všechny porážel. Tým Benedů je trochu jiný. Nikdy se nedostal za hranice regionu. Hrál v Lomnici nad Lužnicí, v Lišově, ve Štěpánovicích nebo v Ledenicích. Občas zápas prohraje, ale hlavně nejsou všichni hráči bratři.
„Mužstvo z bráchů bych dohromady nedal,“ přiznává Jan Beneda, který má jen dva sourozence a z toho jednu sestru. Knížku četl. Viděl i film, a proto se snažil přiblížit svou sestavu co nejvíce vzoru. Místo z bratrů složil jedenáctku z jedné větve rodu Benedů, která má kořeny na konci devatenáctého století v Miletíně u Lišova. Na hřišti se vedle bratrů prohánějí otcové, synové, dcery, bratranci, synovci, vnoučata. Někteří jsou z Českých Budějovic, jiní z Lišova, část z Miletína, z Lomnice nad Lužnicí nebo z Malont.
Věkový rozdíl i 50 let
Několik hráčů má ještě dlouhé vlasy, zatímco jiným už z hlavy pomalu mizejí. Vždyť věkový rozdíl nejmladšího a nejstaršího člena byl vždy okolo padesáti let. Koneckonců při posledním zápase Benedovy jedenáctky byl nejmladším jedenáctiletý Lukáš a nejstarším třiašedesátiletý Jan. Nejstaršímu hráči, který kdy za tým nastoupil, bylo sedmašedesát let. Tomu nejmladšímu zase deset.
Když už nemá mužstvo přímo z bratrů, dohlíží poctivě Jan Beneda na to, aby v sestavě nehrál nikdo, kdo by neměl příjmení Beneda. „Je mi jedno, jestli je to kluk, nebo holka,“ usmívá se. „Jednou mi bratr nabízel, že do brány přivede vnuka, ale to nešlo. Nejmenuje se Beneda,“ odmítl zakladatel týmu možnou posilu.
Za Benedovu jedenáctku si zahrály už tři ženy. První byla na začátku devadesátých let Helena Benedová. Později se však provdala, a proto už teď hrát nemůže. Nahradila ji Zuzana Benedová a pokračuje Vendula Benedová. „Je to rodina a fotbal mě baví. Proto si jdu zahrát,“ vysvětluje dvacetiletá Zuzana.
Zápasy rodiny Benedů nejsou jen o fotbale, ale také o setkávání. Na kraji hřiště stojí dalších dvacet rodinných příslušníků a povzbuzují. „Jsou to chvíle, kdy se sejde široká rodina. Popovídáme si, vyměníme novinky,“ dodává sedmatřicetiletý Petr Beneda, syn Jana. Mnozí z hráčů se během roku mimo trávník nepotkají. Někdy se ti nejmladší mezi sebou ani neznají.
O dalším rodinném týmu Benedovci ani fotbalový svaz neví. „Bohužel si teď z hlavy nevzpomenu, ale mám nějaké tušení, že jsem kdysi něco o novodobých Klapzubácích věděl,“ říká člen komise statistiky a historie Českomoravského fotbalového svazu Lubomír Král. Najít rodinný fotbalový tým není jednoduché. Mezi registrovanými nejsou a těžko se hledají mezi nadšenci. Své o tom ví i Jan Beneda, který v osmdesátých a na začátku devadesátých let posílal výzvy do fotbalových magazínů. Marně.
Před dvěma lety slavili Beneďáci čtvrt století a chtěli uspořádat turnaj podobných týmů. Neozval se nikdo. „Jen jednou jsme hráli proti rodinnému týmu. Byli to Váchové z Hluboké,“ připomíná Beneda slavný rod i s ligovým kanonýrem Karlem. Vzájemný zápas v roce 1997 skončil 6:6. K dalšímu už Váchové jedenáct lidí dohromady nedali.
Tým Benedů sehrál během sedmadvaceti let třicet přátelských utkání převážně se starými gardami různých klubů. Před dvěma roky chtěli končit. „My stárneme rychleji, než mladí dorůstají,“ míní Jan Beneda. Ovšem loučení v Lišově ukázalo, že jedenáctku dají dohromady, a proto pokračují dál.
