Bojíme se neonacistů, říkají českobudějovičtí pamětníci holokaustu | E15.cz

Bojíme se neonacistů, říkají českobudějovičtí pamětníci holokaustu

Sedmička našla svědky genocidy a zániku židovské synagogy v krajském městě. V červenci uplyne osmašedesát let od jejího zboření.

Je jim osmdesát a více let. Pamatují druhou světovou válku, zničení budějovické synagogy a odsun Židů do koncentračních táborů. S obavami sledují zprávy kolem novodobého rasismu a vzniku neonacistických skupin.
Brzy oslavíme pětašedesát let konce druhé světové války. Před několika dny, ve středu
27. ledna, si svět připomenul Den památky obětí holokaustu. Vzpomínku na genocidu Židů připravila i Střední škola obchodu, služeb a podnikání v Kněžskodvorské ulici. V projektu vystaveném na krajském úřadě se pokusili její žáci zmapovat sedm válečných let, které poznamenaly město a židovské rodiny.
Českobudějovická židovská synagoga stála naproti dnešnímu zimnímu stadionu. Dnes je na jejím místě památník.
Podle svědků měla monumentální architekturu a patřila mezi nejkrásnější stavby města. Zbyly z ní jen staré pohlednice a fotografie, velké množství jich měl dnes už zesnulý sběratel Jiří Dvořák.
„Říkalo se, že má u sebe u několik tašek bobrovek ze synagogy,“ říká předseda Klubu přátel Českých Budějovic Vladimír Musil.
Sedmička mimo jiné při cestě za pamětníky navštívila syna sběratele v Rožnově. „Velkou část otcovy sbírky jsem věnoval okresnímu archivu. Něco jsem si nechal a z osmdesáti procent mám sbírku prozkoumanou,“ líčí Jan Dvořák.
Na podnět redaktora Sedmičky ji znovu prohledal, ale tašky bohužel nenašel. Z velkolepé stavby, kterou navštěvovaly za první republiky rodiny Neubauerů, Hermannů, Mühlsteinů, Fleischmannů nebo Wachtů, zůstalo jen několik vzpomínek pamětníků.

1. Otto Sepp

Letos oslaví sedmadevadesátku. Známého fotografa Otto Seppa mohli lidé vidět ještě vloni v ulicích města s fotoaparátem na krku. V roce 2006 obdržel jako významná osobnost Cenu města. Jeho snímky zdobí například Encyklopedii Českých Budějovic. V domě na Dobré Vodě u Českých Budějovic žije s dcerou.
„Na synagogu si samozřejmě pamatuju, ale u jejího odstřelu v roce 1942 jsem nebyl. Nacisté ji tehdy obehnali páskou a nikoho k ní nepustili. Zbořili ji skoro tajně,“ vzpomíná Sepp.
Fotograf pocházející ze židovské rodiny málem přečkal válku bez nehody, ale perzekuci nakonec neunikl. Dostihla ho až v roce 1944.
„S nikým o tom nemluvím, ale věznili mě na Pankráci a potom v Malé pevnosti v Terezíně. Kvůli takové hlouposti,“ svěřuje se muž.
Pro Otto Seppa se stal skoro osudným pokřik několika mladíků před budovou věznice jen pár kroků od bývalé synagogy. „Volali na mě, Otto, Otto, ahoj Otto. Zastavil mě esesák, který si asi řekl, že když toho člověka všichni tak dobře znají, musí mít nějaké styky. Zavřeli mě nejdřív do českobudějovické věznice,“ popisuje Sepp.
Domů se vrátil po osvobození Terezína. Za nejhorší zážitky považuje štvaní psů na zubožené vězně.
„Byl jsem tehdy nejsilnější z cely, musel jsem vynášet kbelíky s vykonanou potřebou. Když něco vyšplíchlo, řvali na mě dozorci se psy,“ líčí zážitek.
Dnes nechápe, že někteří mladí lidé se zhlížejí v neonacismu. Sám přitom mladé lidi s oblibou fotil, dlouhá léta pracoval jako fotograf v Jihočeské pravdě.
„Začíná to na sportovních stadionech a přerůstá v organizované násilí,“ tvrdí muž.

2. Josef Geršl

Osmdesátiletý budějovický patriot Josef Geršl má živé vzpomínky z likvidace synagogy. „Bydlíme v bývalé Divadelní ulici, a to je odtud kousek. Vedle Broukárny. Výbuch jsem přímo neviděl, ale hned druhý den jsme byli s kamarády na místě. Trosky tam ležely ještě asi půl roku, než celé prostranství Němci zplanýrovali. Tradovalo se, že je pod nimi poklad. To bylo něco pro nás. Neustále jsme je prohledávali a lezli do děr do sklepů. Žádný poklad ale nikdo nenašel. Pokud tam něco cenného bylo, odvezli to Němci,“ míní Geršl.
Výstava o holokaustu na krajském úřadě v Budějovicích, kam přišel i s manželkou, jej zaujala. Našel v ní vzpomínky. Nejhorší ale má na bombardování města na jaře 1945. „Bomby tenkrát dopadly na divadlo, na soud. To bylo kousek od nás. Také na most a několik do Malše. Byli jsme schovaní ve sklepě, pamatuju si, že jsme se tam ani nemohli vejít. Na druhé straně si vybavuju, že jako patnáctiletí kluci jsme válku neprožívali tak tragicky. Viděli jsme všude dobrodružství,“ popisuje s odstupem pětašedesáti let.
Současný extremismus odsuzuje a nechápe, že někdo může dnes popírat genocidu Židů a koncentrační tábory.

3. Hana Tvrská

Patří k posledním jihočeským pamětníkům koncentráků.
U  neustále usměvavé dámy by nikdo takové zážitky nehledal. Přežila válku jen s maminkou, jejich sedmašedesát příbuzných se z lágrů nevrátilo.
Jednaosmdesátiletá Hana Tvrská zažila transport Židů v dubnu 1942 z Českých Budějovic do Terezína. V prosinci 1943 se dostala s matkou a otcem v dobytčích vagonech do polské Osvětimi. Její úřední životopis skrývá ve třech větách námět na román, který někdy musí vyprávět posluchačům.
„Zvou mě teď na besedy, ale už se nerada ukazuju. Mám také strach z násilností. Zase se objevuje ve společnosti rasismus,“ nezapírá obavy žena, jež přežila i selekci obávaného lékaře Josefa Mengeleho po příjezdu na nádraží do Osvětimi. Její otec tam zemřel na tuberkulózu. Ke konci války se dostala do Hamburku, kde pomáhala odklízet trosky a pak do vyhlazovacího tábora Bergen Belsen v Dolním Sasku. Tady ji zastihlo osvobození. V té době jí bylo sedmnáct let a vážila čtyřiatřicet kilogramů. Rodačka z Protivína dnes žije v Budějovicích.

4. Hana Bingesová

Odmítá se fotit, se zveřejněním jména a příběhu souhlasila jen výjimečně.
„Ví to o mně jen blízcí známí. Myslím, že dnešním mladým lidem už to nic neřekne. Nevíte, kde se v mladých lidech bere touha po vojenských organizacích, po drilu? Většinou to na vojně kritizovali,“ přemýšlí pětaosmdesátiletá Hana Bingesová.
Po matce je žena poloviční Židovka. Zatímco matka se nevyhnula Malé pevnosti v Terezíně, její dcera Hana válku přečkala na svobodě.
Od roku 1943 ale čekala na nasazení na práce do Říše, protože byla na seznamu pracovních sil ze smíšených manželství.
Jak se ale Německo postupně zmenšovalo, příležitostí k nasazení bylo stále méně.
Bingesová je skoro svědkem zboření synagogy.
„Šla jsem okolo se svým chlapcem jen několik hodin po výbuchu. Dodnes si pamatuji na zvláštní věc. Stavba byla v troskách, ale částečně stála zadní zeď modlitebny, na které zůstal kus zlaté Davidovy hvězdy. Je to místo, kde je v katolických kostelech oltář, v židovských je tam ve skříňce ukrytá Tóra. Tehdy jsem si říkala, že ta hvězda symbolizuje, že jsme nepřemožitelní,“ přemýšlí Hana Bingesová.
Shodou okolností vylétla českobudějovická synagoga do povětří v roce 1942 na rozkaz německého starosty Friedricha Davida, nositele židovského jména.

Židé v Českých Budějovicích

Od středověku se živili půjčováním peněz a obchodem. V 16. století měli židovskou obec a rabína. Roku 1921 bylo z 44 022 obyvatel města 1 402 Židů. Počet přistěhovaných rodin omezoval až do roku 1849 zákon. Mezi význačné židovské osobnosti patřil továrník Emanuel Fürth, spisovatel Norbert Frýd nebo lékař a výtvarník Karel Fleismann.
V roce 1888 vznikla v dnešní ulici F. A. Gerstnera novogotická synagoga, jedna z architektonicky nejhodnotnějších ve střední Evropě. Modlitebna měla dvě věže.
Deportace místních Židů začala v červenci 1942. Nacisté je odvlekli do Terezína a odtud do dalších koncentračních táborů. Posledním rabínem byl Rudolf Ferda, zahynul v roce 1944 v Osvětimi. Po válce se vrátilo třicet Židů.
Až do roku 1970 se místní Židé scházeli v modlitebně v Biskupské ulici. Jejich obec příslušela nejdřív k plzeňské, pak pražské a nakonec zanikla.

Zdroj: Encyklopedie Českých Budějovic

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!