Na kolorované fotografii ze začátku minulého století se z první strany prosincové Sedmičky usmívají u jedné z prvních Škodovek dvě asijské modelky. „Mohlo by vás zajímat, že za volantem sedí Čech, můj strýc Oldřich Procházka, který tehdy pracoval v Japonsku u české firmy, která vozy Laurin a Klement do Japonska dovážela,“ ozve se brzy po vydání Zdeněk Procházka z Prahy.
S příbuzným z fotografie se nikdy nepotkal, jeho otec totiž do Japonska pozval svého mladšího bratra. Zatímco starší se vrátil, Oldřich Procházka se v zemi vycházejícího slunce oženil a v roce 1960 tam i zemřel. Více čtenářů jej proto těžko mohlo poznat. Zato lidem, kteří v Boleslavi žijí dnes, se po úsměvu z titulní strany ozvalo mnoho známých a přátel.
Zima Na Výstavišti
„Všimli si toho snad úplně všichni. Nosili mi Sedmičku a reakce byly jen pozitivní,“ říká šestnáctiletá Nikola Uramová. Na první straně se objevila v oblečení orientální tanečnice. Snímek přitom vznikal v parku Na Výstavišti koncem října.
„Když mi fotograf sdělil svůj plán, zděsila jsem se,“ říká Uramová s tím, že zatímco spoře oděná asi dvacet minut pózovala, chodili okolo lidé v kabátech a čepicích. Zkušenost se jí však může hodit. Studuje operní zpěv na pardubické konzervatoři, a na obálce novin či časopisů proto nemusela být naposled.
Lingvistka a cvičitelka jógy Eva Johnson už zkušenosti s modelingem má. Žena, která se v Sedmičce objevila v září v seriálu o zajímavých třiatřicátnících, po Listopadu chodila po přehlídkových molech.
Modeling je něco za něco
„V branži jsem se pohybovala od patnácti do osmnácti let. Měla jsem dobré nabídky práce z Izraele, Paříže nebo Milána, vždy to ale bylo za něco, které jsem za to nechtěla vyměnit,“ vzpomíná Johnson. S agenturou a světem krutých diet i obtěžování se rozešla ve zlém. I když ji naučili, jak se malovat nebo obléknout. A třeba o reklamě na džus, v níž tehdy hrála, mluví se smíchem. Stejně jako o zážitku, který jí zprostředkovala obálka Sedmičky, na které v září stála jako rozesmátá jogínka.
„Tlačila jsem u gymnázia kočárek se synem. Proti mně šla paní, jediná široko daleko. Četla si v Sedmičce, která ten den vyšla. Když vzhlédla, uviděla mě, koukla se zpátky, znovu na mě a pak zašla přímo do křoví. Byla to srandovní situace,“ vypráví Johnson.
Překvapilo ji, kolik lidí týdeník čte. „Myslela jsem, že článek jen tak prošumí, ale měl ohlas,“ přiznává Johnson.
Text potěšil i její příbuzné, kteří údajně z mladé česko-americké rodiny nemohli vymámit plány do budoucna. Vzali je na vědomí až na papíře, protože přeci co je psáno, to je dáno.
Evě Johnson, jež žila v Granadě, Los Angeles či Honolulu, se po vydání ozývali boleslavští známí, které řadu let neviděla, ale i kamarádi ze zahraničí, k nimž se článek dostal přes Facebook. „Ze Španělska, Itálie, z USA mi chodily zprávy, že si text hodili do překladače na Googlu. Celosvětově se provařilo, že jsme v Česku,“ říká s úsměvem Johnson.
Velkou pozornost zaznamenal také Jiří Kostílek. Na titulní straně se sice neobjevil, zato vyhrál klání o nejoblíbenějšího boleslavského číšníka.
Hosté mu drželi palce
„Když se soutěž konala, ptali se mě každý den hosté, jestli jsem to opravdu já. Říkali, že mi posílají hlasy,“ vypráví Kostílek. Při obsluhování v Pizzerii Trappola v obchodním centru Olympia na něj často lidé, třeba jen z pasáže, mávali. Víc, třeba o jeho práci v Anglii, se o něm dozvěděli i kolegové. „Poznal jsem, že Sedmičku lidé čtou,“ dodává Kostílek, kterému odezva dělala radost.
To Vladimíra Tůmu, který chtěl pomoci k návratu sprejerské kultury do Boleslavi, a proto souhlasil s fotografováním před novou graffiti stěnou u Domu kultury, pozornost nepotěšila.
„Nechtěl jsem mít v novinách obličej, ale fotograf byl natolik příjemný, že jsem s tím nakonec souhlasil,“ vzpomíná student plzeňského ústavu umění a designu. Myslel si, že bude maximálně někde uvnitř týdeníku malá fotka. Tvář na titulní straně nečekal.
„Měl jsem pak divný pocit, když jsem šel třeba ke své doktorce, že si v duchu říká, aha, tak ty jsi ten sprejer. Nakonec jsem se ale potkal spíš s lidmi, kteří reagovali pozitivně, normálně,“ vysvětluje Tůma, který si jeden výtisk schoval. Výsledek půlhodinového focení se mu totiž líbí. A také ho baví vymýšlet si, kam až se na snímku mohl dostat.
Počmáraný sprejer
„Představoval jsem si, v kolika koších jsem ležel, kde jsem se válel. A kdo a jak mě pokreslil,“ přemýšlí Tůma. V ideálním případě mu někdo dodělal šátek, aby nebyl poznat.
O to by u jednoho zveřejněného snímku mohl stát i adrenalinový sportovec Petr Manďák. V tisku se objevila jeho fotka s rozjařeným dvouletým synem v náručí. Jenže na U-rampě. „Na focení přišla babička s mým synem, který volal, táto, já chci. A už jsme jezdili,“ vzpomíná Manďák.
Na první straně Sedmičky se ovšem objevil bez malého Samuela, zato hned dvakrát, což se jinak stalo snad jen v případě herečky Veroniky Kubařové. Sportovec se smál z obálky na in-linech při jednom z triků na překážce v právě otvíraném skateparku Na Radouči a podruhé při pokusu o rekord v jízdě stočtyřicetikilometrovou rychlostí na bruslích bez držení motorky.
V letošním roce se zřejmě takto na titulní straně neobjeví. Pro překonávání dalších rekordů nejsou v Boleslavi podmínky. „Nechme se ale překvapit, co v novém roce vznikne,“ věří i tak Manďák.
Z obálky by se ovšem mohla znovu usmívat plachtařka Dana Nováková. Letos v červnu ji ve Švédsku čeká mistrovství světa žen. Chtěla by uspět.
„Švédsko je pro nás hodně odlišná krajina. Jsou tam velké lesy a jezera, která mají třeba délku sto a šířku pětadvacet kilometrů. Bude stresující, když na dokluzu uvidíme jen vodu,“ vysvětluje Dana Nováková s tím, že člověk se pak může zbytečně jistit a tím ztrácet cenné minuty. V roce 2009 ji přitom na mistrovství světa žen uniklo zlato o pouhé tři minuty.
Amazonka v důchodu
Na titulní straně se objevila loni na jaře ve větroni, se kterým jedna z nejlepších plachtařek na světě létá. Pózovala tři hodiny, Fotograf přijel z Prahy na boleslavské letiště dokonce dvakrát. Poprvé byly stroje v hangáru, napodruhé šlo fotit i na ploše.
„Konstatovala jsem, že tam vypadám jako vysloužilá Amazonka v důchodu,“ říká se smíchem Nováková. Tak náročné focení přitom nezažila. Novinářům posílala spíš archivní snímky. Ochotně však Sedmičce dva dny před Štědrým dnem pózovala znovu.
Hodně smíchu bylo slyšet také při focení titulní strany, kde se objevilo nejvíc lidí, hned šestnáct. Šlo o třídu 8.A Gymnázia Mladá Boleslav, která vyhrála soutěž Sedmičky o nejlepší tablo ve středočeském kraji. Spolužáci získali pět tisíc a rozhodli se rozdělit si je. K některým však podíl doputoval až před nedávnými Vánoci.
„Tehdy byl problém s rozměněním peněz. A s některými jsem se už pak nesešel,“ vzpomíná Jaroslav Fidra, který pokerové tablo třídy do soutěže přihlásil. Nezapomněl ani na samotné focení, před nímž se spolužáci posilňovali v kavárně vedle redakce týdeníku.
„Byla to sranda, šéfredaktor vtipkoval, užili jsme si to,“ míní Fidra, jenž nyní studuje informační management na univerzitě v Hradci Králové.
Ještě jako čerstvé abiturienty je však v červnu fotil Petr Topič, jeden ze tří mužů, který nyní pořizuje snímky pro boleslavskou Sedmičku.
Zda bude člověk tvárný, většinou pozná předem. „Mnohdy se ale stane, že ztuhne, nebo roztaje, až když zmáčknu spoušť,“ říká Topič. Že by z fotky mohla být titulní, vycítí. Dokud není spokojený, vymýšlí jiné varianty či prostředí.
„Musím ale vědět, že mě dotyčný nepošle do háje. Jsou tací, kteří jasně řeknou odtud potud. A nejhorší je, když nechtějí ani vyjít z kanceláře. Tam snímek na titulní stranu udělat nejde,“ vysvětluje Topič.
Na první straně Sedmičky se kromě Toma Cruise, který v boleslavské věznici připravoval biják Mission Impossible 4, objevil také červený medvídek, který na skládce v Benátkách nad Jizerou natáčel snímek Kuky se vrací. Jak se oběma celebritám „jejich“ titulní strana líbila, se redakci nepodařilo zjistit.
