Je to už víc než rok, co se rozloučil s kariérou olympijský vítěz z Nagana Jan Čaloun. Hokej ale neopustil, v současné době trénuje mládež v Ústí nad Labem, kde odstartoval svou úspěšnou dráhu.
„Ještě se mi po hokeji občas zasteskne, ale už to není tak intenzivní. Srovnal jsem se s tím a žiji jiný život,“ říká čtyřicetiletý Čaloun.
Co teď děláte?
Trénuji extraligový mladší dorost v Ústí a řídím naši základnu dětí narozených v roce 2005. Máme jich tu třicet, takže je na čem stavět. Cílem je předat jim zkušenosti a naučit je hokej, jaký jsem se já naučil v Česku, Americe a Finsku.
Když jste končil kariéru, trápila vás řada zdravotních potíží. Jak jste na tom dnes?
Docela to jde, pořád se udržuji. Hraji první okresní ligu hokejbalu, chodím čtyřikrát i pětkrát týdně běhat. Uběhnu tak deset až dvacet kilometrů. Udržuji kondici, protože ji potřebuji k práci. Nejsem typ trenéra, co jen stojí u mantinelu. Dobrý trenér je podle mě ten, který vše dokáže dobře vysvětlit a ještě lépe ukázat.
Už vážně hokej nikde nehrajete? Ani za starou gardu?
Jen za HC Židovice. Koupil jsem tam manželce koně, když ho tam máte ustájeného, je to registrace do klubu. Jednou za měsíc se sejdeme v Bílině a zahrajeme si. Je tam pár bývalých hokejistů. A hodně se zapojuji i do cvičení s mladšími dorostenci, takže jsem vlastně úplně hrát ještě nepřestal.
Nikdy jste nedostal nabídku vrátit se na led?
Koketoval se mnou Děčín. Ještě loni bych o tom přemýšlel, ale teď už ne. Dnes už se mi život změnil, jde jiným směrem. Mám jiné povinnosti, jsem táta dvou dětí.
Váš syn taky hraje, že? Potatil se?
On je v té skupině dětí narozených v roce 2005. A už ten menší se mnou chodí a šape tam s kuželem. Dáváme oběma ale možnost poznat i jiné sporty. Tenis, fotbal, golf. Aby kluci viděli, že není jen hokej. Ale nejvíc jim samozřejmě dokážu dát po hokejové stránce. Podle mě u něj zůstanou.
Neláká vás pomalu přejít k trénování dospělého hokeje?
Jsem rád za to, čím vším jsem si během kariéry prošel. Ale pořád se ještě učím trénovat. To mě žene dopředu. My jsme národ, pro který je typické, že když člověk něčeho dosáhne, uspokojí ho to. Nechce se nám dál rozvíjet. A to já chci změnit. Posunout to tady dál, abychom vychovali velké hráče a dělali tady v Ústí jednou velký hokej. A ještě jsem si navrch udělal i licenci na trenéra golfu, už v létě jsem měl nějaké klienty. Takže toho mám docela dost.
V kariéře jste dosáhl hodně vysoko, máte i nějaký nesplněný sen?
Mrzí mě, že jsem se víc neprosadil v NHL. Měl jsem k tomu příležitost, ale odehrál jsem tam jen pětadvacet zápasů. Ale jinak v Evropě, ve Finsku, v Rusku i tady jsem spokojený s tím, čeho jsem dosáhl.
Asi největší úspěchy jste zažil ve Finsku. Byl jste tam nejraději?
Ve Finsku jsme žili s manželkou strašně rádi. Asi mi to po hokejové stránce dalo nejvíc.
Neuvažovali jste, že tam zůstanete?
Žili jsme tam sedm let a přemýšleli o tom, že se tam usadíme. Ale život nás nasměroval jinam. Jsme šťastní a spokojení, chceme zůstat tady a věnovat se našim dětem.
Váš kamarád z Ústí Milan Hejduk pořád válí v NHL za Colorado. Jak dlouho ještě vydrží?
U něj je to závislé hlavně na zdraví. V létě říkal, že když je koleno odpočaté, tak drží, ale s přibývajícími zápasy se projeví únava a začíná bolet. Každého to čeká, jednou kariéra skončí. Ale přeji mu, aby vydržel co nejdéle.
Máte teď víc času na soukromý život?
Především se mi život strašně změnil. Byl jsem zvyklý na rytmus snídaně, trénink, polední klid, zápas. Spát jsem chodil až kolem jedné, vše bylo posunuté. Teď je to naopak, jak trénuji mládež. Dopoledne mám volno, chodím běhat, odpoledne pracuji. Bylo těžké si zvyknout, tělo chtělo každé ráno sportovat, ale nebyl už žádný další trénink ani další zápas.
Pracujete v Ústí, kde jste hokejově vyrostl. Klub usiluje o postup do extraligy, ale soutěž se možná uzavře. Co na to říkáte?
Jsem zásadně proti jako většina lidí. Vůbec nesouhlasím s tím, že když se zavře extraliga, tak budou hrát mladí. To je nesmysl. Když objeví nějaký extraligový kouč talent, zařadí ho do týmu. Ale když se zavře extraliga, zhroutí se hokej ve všech jiných klubech. Proč bychom měli vychovávat hráče pro cizí týmy? Smyslem naší práce je, aby z toho něco měl klub, pro který pracuji. A ne aby hráč, kterého jsme tady piplali, v patnácti někam odešel.
