Cannes je hektický festival se zvláštním pozlátkem, říkají mladí česko-slovenští filmaři | E15.cz

Vše o realitách

Vše o  realitách Vstoupit do speciálu

Cannes je hektický festival se zvláštním pozlátkem, říkají mladí česko-slovenští filmaři

Iva Přivřelová

Český i slovenský film měl letos na festivalu v Cannes jediné soutěžní zastoupení – do výběru studentských snímků Cinéfondation se dostala dramata Sto dvacet osm tisíc studenta FAMU Ondřeje Erbana a Pura Vida od absolventa bratislavské VŠMU Martina Gondy. Jak mladé talenty prožily své první Cannes, co je jejich krátké filmy naučily a co plánují dál?

Jak vypadá přihlašování studentských filmů do Cannes? 

Martin Gonda: Na VŠMU máme festivalové oddělení, které vybírá a hlásí filmy na festivaly.

Ondřej Erban: I na FAMU máme už festivalovou koordinátorku, Sašu Hroncovou, takže jsem se o to taky nemusel starat. Celý proces zařídila škola. Dohodli jsme se, že první půl rok budeme zkoušet obesílat větší akce, ani jsme si nemysleli na Cannes jako spíš na Rotterdam. 

Na nejslavnějším festivalu v Cannes jste oba poprvé. Jak skutečnost odpovídá vašim představám?

Martin: Je to tu docela hektické a chaotické, ale Cannes má zvláštní pozlátko. Dá se tu vidět kopec dobrých filmů. A hlavně mě těší, že se v naší sekci sešli milí lidé. Nikdo není arogantní, všichni jsou přátelští a otevření.

Ondřej: To je to nejpříjemnější, trávíme spolu hodně času. Jinak to je tu tak hektické, že si festival ani nestačím užívat. Představoval jsem si ho trochu větší, když jsem tady, stala se z něj každodennost. Jen nás vytrhlo, když jsme šli po červeném koberci a za námi kráčel Leonardo DiCaprio. To jsem si vyfotil.

Nový rekord českých aukcí. Kupkův obraz Plochy příčné II se prodal za 78 milionů

Viděli jste ostatních šestnáct filmů ze Cinéfondation?

Ondřej: Já viděl asi tři čtvrtiny. Spousta filmů je povedených. Některé mě zaujaly víc než novinky Terrence Malicka a bratrů Dardennů ze soutěže.

Sto dvacet osm tisíc zachycuje práci exekutorů, Pura Vida finanční krizi v rusínském městě. Nejen vaše filmy se ale ve výběru Cinéfondation v realistickém stylu zaměřují na sociální problémy. 

Ondřej: Nejsem člověk, který by chodil na demonstrace nebo něco organizoval, ale snažím se vyjadřovat aspoň v rámci média, díky kterému můžu „být slyšet“.

Martin: Souhlasím. K tomu mě ještě napadá, že ty filmy jsou financované ze státních peněz, tak tvůrci můžou do jisté míry cítit i povinnost vyjádřit se k palčivým tématům. Všechny snímky ze Cinéfondation, které jsem viděl, obsahují sociální kritiku. Což je dobré.

Ondřej: Většina lidí natočila film o tom, co je trápí, možná proto jsou v Cannes. Ale přihlášených bylo 2000 titulů a 1800 z nich mohlo být o vztazích. Přijde mi zajímavé, že naše filmy se liší formálně, přesto mám pocit, že všichni uvažujeme podobně. Je vidět, že forma je jen forma.

Jak vaše filmy vznikly? 

Ondřej: Já studuju scenáristiku, pro mě tedy jde o cvičení mimo kurikulum. Musel jsem si ve škole žádat o peníze, další jsem dostal z Nadace FILMTALENT ZLÍN. Nebylo to ale nemožné, složité nebo výjimečné.

Martin: Pro mě šlo o magisterský film, dělali jsme na něm rok. Proces to byl dlouhý a náročný.

Kostým Dartha Vadera jde do aukce, cena může vyšplhat k desítkám milionů

Jak vás zkušenost s krátkým filmem připravila na ten celovečerní? Máte teď víc sil, nebo obav?

Martin: Obojí. Strach a problémy budou stále, energii ale taky máme. Hlavně ten film potřebujeme dobře připravit. Pak by mělo jít natáčení snáz, i když záleží i na štěstí, správných rozhodnutí a náhodách, které nemůžete znát dopředu. 

O čem má váš první film být?

Martin: Bude ze stejného kraje jako Pura Vida, téma se týká staré vodní nádrže, která napájí celé východní Slovensko. Sedm rusínských vsí se muselo kvůli ní vystěhovat. Asi 1200 rodin z pěkných velkých pozemků, kde žily po generace, přestěhovali do dvoupokojových betonových rakví. Řada lidí to stěhování nepřežila. Teď pracujeme na rešerších, potkáváme se s lidmi, kteří o tom mohou mluvit. A skládáme z toho věrohodný příběh.

Ondro, co vy a celovečerní film?

Ondřej: Já pracuju na námětu a bojuju s tím. Souhlasím, že příprava je nejdůležitější, a věřím, že když budu cítit, že mám dobrý scénář, už se tolik bát nebudu. Ne že by natáčení pak bylo snadné, ale vnímám ho jako tu lehčí část. Klíčové je přijít se silným scénářem.

S režií chcete pokračovat?

Ondřej: Ano, dokonce se víc cítím režisérem než scenáristou. Na režii jsem se hlásil, ale nikdy jsem se nedostal. 

Romy Scheiderová znala všechny barvy utrpení, říká herečka Marie Bäumerová

Jste cinefilové? Jezdíte na filmové festivaly? 

Ondřej: Ani ne.

Martin: Já taky moc ne. Loni jsem ale během stáže v Bukurešti viděl hodně krátkých filmů.

Jaká byla rumunská škola?

Martin: Točí tam víc než my. Tamní absolventi natočili kraťasy i po škole. U nás chtějí všichni dělat celovečerní film nebo reklamy, nebo se věnují něčemu úplně jinému. Byl jsem v Bukurešti na hodinách produkce a ty se mi líbily. Přijdou na ně největší producenti v zemi, dají feedback žákům a pak si je rovnou vyberou za asistenty. To u nás hodně chybí.

Ondřej: Já jsem strávil týden na workshopu norské filmové školy a tam to bylo velmi pragmatické. Studenty nechali, ať se rozvíjejí sami, a spíš se je snažili cepovat praktickými cvičeními. Šlo o tříletou školu, ale aby na studenty nevyvíjeli tolik tlaku, že se musí hned v prváku prezentovat, filmaři nesměli zveřejnit žádný snímek kromě absolventského. Mohli tak klidně něco pokazit. U nás vidím, jak jsou režiséři hned docela pod tlakem, aby dva filmy, které musí v prváku natočit, byly dobré. A ony samozřejmě nikdy dobré nejsou, protože na jeden film máte jenom tři měsíce. 

Vy jste nějaký tlak při vzniku vašich filmů cítili?

Martin: Já ano. Po magisterském filmu už neexistují žádné zkoušky nebo hry a škola apeluje na to, aby v něm studenti ukázali, co se naučili z hlediska formální stránky, práce s herci, dbají i na morálku. Já pár let na škole proflákal, filmy jsme dělali narychlo. V magisterském ročníku mi došlo, že všichni spolužáci mají strategii a makají. Tak jsem byl vystrašený. 

Ondřej: Já byl naopak docela v pohodě. Nebyl jsem známkovaný, nemusel jsem brát v potaz ničí připomínky, všechny hlasy byly jen poradní. Neměl jsem ani žádný deadline, mohl jsem počkat, až film bude ve stavu, jak jsem chtěl já. Nikdo od toho ani neměl velká očekávání. Jsem rád, že jsem si Sto dvacet osm tisíc mohl udělat podle svého. 

Roli Björna Borga jsem třikrát odmítl, říká severský herec Sverrir Gudnason

Předsedkyní poroty Cinéfondation, která rozhodla o vítězství francouzského snímku Mano a Mano, byla letos Claire Denisová. Máte rádi její osobitý filmový styl?

Ondřej: Se mnou její filmy úplně nerezonují. Schválně jsem se šel teď podívat na novinku High Life, ale mám z ní pocit jako z jejích ostatních filmů. Je to zajímavé, ovšem ne můj šálek kávy.

Martin: Já od ní viděl jen Čokoládu.

Zajímali vás další lidi v porotě?

Ondřej: Ne, ani jsme tu s nikým neřešili, kdo rozhoduje a kdo by mohl vyhrát.

Martin: Bereme to tak, že už účast je výhra, být v Cannes je zvláštní, snové.

Sto dvacet osm tisíc má ještě šanci na cenu BAFTA a už získalo Cenu Magnesia za nejlepší studentský film na Českých lvech. Jak vzpomínáte na tuhle výhru?

Ondřej: Seděl jsem až za kamerou, kterou jsem musel podlézat, tak jsem si říkal, že to nemůžu vyhrát. Když jsem vyhrál, jen jsem myslel na to, aby mi ta cesta na pódium netrvala moc dlouho. Pak jsem něco řekl, to bylo takové automatické. Zato mě šokovalo, když mě potom vystrčili na chodbu, kde bylo asi šedesát fotografů, a ti hned začali volat, kam se mám dívat. To bylo horší, než jít na pódium. 

Autor: Iva Přivřelová
 

Hlavní zprávy

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!