Ceny pro radioamatéra i volejbalistku | E15.cz

Ceny pro radioamatéra i volejbalistku

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
V úterý 27. října se budou v Přerově předávat Ceny města.

Medaili Komenského získávají osobnosti z Přerova už čtyřiačtyřicet let. Rok od roku se ale jejich nominace tenčí. Zatímco v letech minulých přicházely od lidí desítky návrhů, letos jich na adresu města dorazilo jen devět. A z nich radní vybrali čtyři osobnosti, které letos cenu převezmou.

Se sluchátky

Třiasedmdesátiletý Jiří Peček patří mezi radioamatéry ke světové špičce. Svědčí o tom řada ocenění, která posbíral na mezinárodních soutěžích. Navazování spojení s jinými radioamatéry ho zaujalo už před více než půl stoletím a jeho manželka dokonce říká, že jinak než se sluchátky na uších ho rodina ani nezná.
„K technice jsem se dostal už jako kluk. Tatínek pracoval na poště jako telegrafista a rád jsem za ním chodil. Tenhle svět mě lákal,“ vzpomíná. Coby student přerovského gymnázia si složil své první rádio a začal se hlouběji zajímat o jeho principy. Studijní pokračování bylo logickým vyústěním zájmu. Vybral si Vysokou školu radiotechniky, která sídlila v Poděbradech.

„Na koleji jsem jednoho dne slyšel ze svého pokoje zvláštní pípání. V sousední místnosti bydlel student, který byl radioamatér-posluchač. To mě zaujalo, takže jsem se naučil morseovku a nakonec i složil zkoušky, abych mohl sám navazovat spojení s jinými radioamatéry,“ řekl Jiří Peček. Získat vlastní koncesi byl ale tehdy problém. Jako studenti totiž vysílali na kolejích načerno, takže si museli počkat, až se na jejich nerozvážný mladický hřích zapomene. První koncesi proto získal až po nástupu do zaměstnání v Přerově a 1. února roku 1962 navázal prvé telegrafní spojení pod vlastní značkou. „Telegrafie je dodnes mojí doménou,“ podotýká Jiří Peček.

S loutkou v ruce

Jan Kučera je pro přerovské loutkové divadlo nepostradatelný. Dá se říct, že je jeho živou legendou. Vodí tu loutky, čte texty, přednáší, ale i vyrábí kulisy. A patnáct let tu byl principálem. Šestého října slavil sedmdesátiny. Lásku k loutkám si v sobě nese od dětských let, která prožíval v době války a těsně po ní. „Rodiče mi tehdy koupili kouzelné rodinné divadlo. Nesmírně rád jsem v něm vodil postavičky a vyprávěl druhým pohádky,“ říká. Dodnes ještě mohou někteří šedesátníci vzpomenout, jak ve statku na Velké Dlážce tehdy dvanáctiletý Honza Kučera hrál malým divákům z okolních domů divadlo. „Jeden sedlák nám na zimu půjčil místnost, kde jsme měli jeviště. Děti byly vždycky nadšené. I dospělí se chodili dívat,“ vzpomíná Jan Kučera. Později se loutkám tak trochu vzdálil, ovšem životní láska si ho sama našla. Když v roce 1963 jeden jeho kamarád odcházel na vojnu, poprosil ho, jestli by za něj dva roky vodil loutky v přerovském divadle. Přátelskou výpomoc neodmítl. Jenže ze dvou let se jich nakonec vyklubalo bezmála padesát. Divadlo se tak stalo jeho druhým milovaným domovem.

Stále na túrách

Turistické trasy v České republice má prochozené křížem krážem, přesto se na ně vydává znovu a rád. Zasloužilý turista Vladimír Wnuk je v tomto ohledu nezmar. Na výšlapy chodí téměř každý víkend od Nového roku po Silvestr už od listopadu roku 1970. „Tehdy mě vylákal na první trasu můj spolupracovník. Jeli jsme do Jeseníků, kde jeho otec značil turistické trasy. Bylo krásné počasí, výšlap se vydařil a mě chození po horách nadchlo natolik, že jsem se začal zajímat o možnosti organizovaných pochodů,“ vzpomněl. A protože pracoval u železnice, jeho prvním oddílem byla Tělovýchovná jednota Lokomotiva. Každý rok ušel až tři tisíce kilometrů, během jednoho dne pro něj nebylo problém překonat po svých až padesát kilometrů. „Můj rekord je ovšem sto kilometrů za den. Tehdy jsme dělali túru kolem Olomouce,“ vzpomněl Vladimír Wnuk, který za pár dnů oslaví sedmdesáté narozeniny.

Pod sítí

Milada Spalová je ze čtyřlístku oceněných nejmladší, v listopadu oslaví teprve třicátiny. Přesto bude na předávání cen všechny převyšovat. Svou výškou určitě. Bez centimetru má metr devadesát, a i to ji předurčilo ke skvělé kariéře volejbalistky. Přerovská rodačka reprezentovala i v Polsku, Francii a Turecku, kde několik let působila. V letech 2004 až 2007 byla dokonce vyhlášena nejlepší volejbalistkou Česka. Málokdo ale ví, že volejbal začala hrát až ve čtrnácti letech. „Když mi bylo devět let, moje nejlepší kamarádka se chystala na nábor do volejbalu. Strašně jsem doma škemrala, že bych tam chtěla chodit s ní. Tak vlastně začala moje sportovní dráha. Jenže místo volejbalu jsme hráli basket. Teprve až v osmé třídě jsme od košů přešli k síti. A myslím, že to byl dobrý tah,“ konstatuje Milada Spalová. V současné době obléká dres Prostějova, žije s přítelem v Bílovci a do Přerova jezdí jen k rodičům. Její plány do budoucna jsou ale spíše soukromé. Příští rok plánuje svatbu a také zatoužila po mateřství. „Co bude potom, nevím. Ke trenérství se neupínám, spíše bych chtěla učit na základní nebo střední škole,“ konstatuje Milada Spalová.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.