Černá barva, jasný názor. To je metal

Do tmavémo sálu pronikají v ostrých řezech barevná světla. Z reproduktorů duní kytara, bicí. Máničky na pódiu vydávají běsnící zvuky. Na černých tričkách převládají lebky, symbol smrti. V kotli těsně pod jevištěm to vře. Každý bojuje o kousek místa k pohybu. Přesto je hlava na hlavě. Vyznavači metalu jsou ve svém živlu.
„Mrzí mě, že nás někteří lidé spojují s něčím nekalým, s alkoholem, fetem. Proč? Protože jsme jiní?“ zamýšlí se Lída Benešová z Mostu, která pracuje v reklamní agentuře a ráda poslouchá metal. Má nejraději černou barvu. „Je mi nejbližší a k metalu prostě černá patří. Nedovedu si představit, že bych do Rokáče přišla v růžovém svetříku,“ pousměje se Lída Benešová. Metalisti si nejvíc libují, když na černé září lebka, nápis oblíbené kapely anebo obrácený kříž, tři šestky. Všechno jsou to ďábelské symboly. Prý proto, že metal je ďábelsky tvrdá muzika.
„Do butiků nechodím. Oblékám se hlavně v metalových shopech anebo přes internet. Na netu je obrovský výběr. Kromě oblečení tam koupíte i bytové doplňky, popelníky s lebkami a další věci,“ vysvětluje. K metalu ji přivedli rodiče. Oba byli fandové tohoto stylu. „Já to zas přenáším na svoje děti. Ještě když jsem chodila na základní školu, mamka mě vzala na koncert Stromboli a na Katapulty. Vzpomínám si jako dneska, Katapulti hráli v hale a posluchači při nich seděli. Sedět na rockovém koncertu je prostě nepředstavitelné,“ namítá Lída Benešová.
Pražský výběr, Citron, Arakain, Vitacit, Stromboli, Katapult. Legend, které vznikly ještě před pádem totality, moc v Československu nebylo. O to víc si jich jejich fanoušci vážili. „Když jsem začala metal poslouchat, nenašla jsem k sobě parťačku, se kterou bych si mohla o všem povídat,“ ohlíží se metalová fanynka. Dodnes může kamarádky, které přivedla do Rokáče, spočítat na prstech jedné ruky. V Mostě moc metalaček není. Vlastně v porovnání s ostatními městy tady není ani moc lidí vyznávajících rock a metal.
„Když je v Rokáči nějaký koncert, chodí maximálně sto lidí. A je to převážně střední a starší generace. A pořád jedni a ti stejní,“ vypravuje Petr Hanka. Jeho hudební orientace mu vlastně od mládí komplikovala život. „Schovával jsem dlouhé vlasy pod džísku. Jenže stejně jsem je musel na příkaz učitelky ostříhat. Nosili jsme vytahané dlouhé svetry, k nim do pasu džínové bundy, rifle zvané trubky a kanady. Čím otrhanější a vytahanější oblečení, tím lepší. Nikdo se nás neptal, jací jsme. Jen podle vizáže nás házeli do stejného pytle s feťáky, pobudy, kriminálníky,“ odhaluje svoji zkušenost Petr Hanka. Tvrdí, že při metalu musí člověk na rozdíl od popu a rozhlasových odrhovaček přemýšlet. „Vypustím při tom páru. Na koncerty chodí lidi, které známe. Neexistují mezi námi konflikty. Když někdo někoho strčí, tak se mu omluví. Ne jako na diskotékách, kde mladí rvačky vyhledávají. Cikáni mezi nás nechodí vůbec. Asi se bojí holých hlav a mániček,“ podotýká Petr Hanka.
Jeho kamarádka Lída k tomu dodává, že za dvacet let, co tvrdý metal poslouchá, neviděla, aby si někdo kolem ní píchal do žíly. Oba žijí v paneláku. A oba svoje oblíbené kapely poslouchají i doma. Nesmí chybět klasika od Led Zeppelin, Deep Purple, Iron Maiden přes AC/DC, Metallicu a Slayer. Velké popularitě se mezi metalisty těší také formace Napalm Death, Lokomotiva, Debustrol, Törr a Root.
„Žádný do sluchátek. Pěkně nahlas místo televize. Nejlíp při tom relaxuji a nejvíc práce mi jde od ruky. Žehlím, uklízím, vařím a přitom si trsám podle svého. Přiznávám, že když se setmí, zatahuji žaluzie, aby si sousedi nemysleli, že jsem se úplně zbláznila. Po osmé cd vypínám, abych nerušila noční klid. Nikdo ze sousedů mi zatím nepřišel vynadat,“ prozrazuje Lída Benešová.
Pořádně nahlas si muziku pouští i v autě. „Tam má člověk největší soukromí. To pak pořádně osolíme až vůz duní,“ shodují se oba.
V sedmnácti si Lída Benešová na Arakainech vyhodila krční obratel. Od té doby si prý její tělo zvyklo na prudké pohyby hlavy do rytmu a nemá s tím problém.
Lída má výhodu, že její manžel je také rocker a metalista. „Nedovedu si představit, že by můj partner poslouchal třeba Moravanku. Vůbec by to nešlo dohromady. Takhle si máme o čem povídat, jezdíme společně na koncerty, na metalové festivaly. A hlavně, doma všichni posloucháme to samé,“ říká žena v černém.
Syna vzala Lída Benešová poprvé na koncert Katapultu, když mu byly čtyři roky. „Ale ne do kotle, tam je to o hubu,“ vzpomíná Lída Benešová.
Svoji budoucnost vidí jednoznačně. Až bude rocková babička, našetří si na chopra a stráví ideální stáří. „V důchodu budu mít nejvíc času na to, co mě baví. A to je hard metal