Cestu k titulu lemují poctivé kremrole | E15.cz

Cestu k titulu lemují poctivé kremrole

Pekař a cukrář Jiří Bláha získal ocenění Živnostník roku. Podnikat začal v paneláku, dnes zaměstnává přes sto padesát lidí.

Možná by dnes vyprodával rockové kluby a sportovní haly. Kariéru profi zpěváka měl Jiří Bláha z Liberce dobře nastartovanou.
Se songem Maraton a ve dvojici s Janou Feriovou vyhrál Děčínskou kotvu. Jeho kapely Krakatit a Adept prorážely na místní hudební scéně.
Pak ale přišla sametová revoluce a s ní jiná doba. A zpěvák Bláha, který potřeboval živit rodinu, dostal nápad. Přivydělávat si chtěl výrobou nedostatkových kremrolí. To byl začátek jeho nové cesty, díky které se nedávno stal nejlepším českým živnostníkem.

Jak to tedy bylo? Jak je možné, že jste se jako zpěvák vrhl raději na kremrole?

V době po sametové revoluci nikdo nechodil na koncerty. Předtím mě muzika živila, a najednou to přestalo. Měl jsem rodinu a musel se o ni postarat. Proto jsme vymysleli to, že jako přivýdělek k muzice zkusím dělat ještě kremrole.

Proč zrovna kremrole?

Ta doba po revoluci byla specifická. Ne všechno bylo, ne všechno se vyrábělo. Třeba kremrole se téměř nedělaly, protože cukráři za ně měli málo peněz. Proto byl po nich obrovský hlad. Když jsme je začali dělat, tak jsme jich v jednu chvíli vyráběli i tři tisíce kremrolí denně. Dneska, ačkoliv máme firmu stokrát větší, tak jich za den vyrobíme jen dvě stě.

A prý jste ty kremrole nejprve vyráběli v panelákovém bytě. To jste tam zvládli vyrobit i těch tři tisíce kremrolí?

V bytě v paneláku jsme vyráběli jen asi první čtyři měsíce našeho podnikání. Pak už to tam ale nešlo zvládnout, takže jsme se pak přestěhovali do baráku k mamince a tam jsme to rozšířili. Koupili jsme první větší trouby a v nich jsme pak zvládli vyrobit i ty tři tisíce kremrolí. V paneláku jsme jich dělali asi šest set, víc už ale ne.

Kolik máte dneska prodejen?

Osm. Z toho je sedm v Liberci a jedna v Novém Boru. Před půl rokem jsme měli prodejnu ještě v Praze, byli jsme tam pátým rokem, ale přestalo se nám tam dařit, takže jsme odtamtud odešli.

A neplánujete nějakou další prodejnu v regionu? Když už jste i v Novém Boru, nezkusíte třeba Českou Lípu?

Určitě ne. To už je daleko. Nový Bor je na dojezd ještě tak akorát. Je to pro nás poslední štace tím směrem. Samozřejmě bychom rádi měli prodejny třeba v Jablonci, Turnově nebo Mnichově Hradišti, ale záleží na prostorách. Snažíme se být tam, kde jsou lidé. Za pekařinou a cukrařinou jsou dnes lidé línější si dojít. Dřív za námi chodili, ale dnes dostanou pečivo na každém rohu
Kdybyste měl jako živnostník začínat podnikat až dneska, v téhle době, pustil byste se do toho znovu?
To je otázka, opravdu nevím. Určitě by to bylo těžké dneska začínat. Dříve jsem měl čas se pořád něco učit a nebyla konkurence, většina ostatních firem fungovala jako státní podniky. Ony mohly jen něco, a my jsme mohli všechno. Díky pestrosti výrobků jsme si získali zákazníky – a tím, jak jsme reagovali na trh.

Jakému největšímu problému jste během svého podnikání čelil?

Největší problém je postavení pekařů a cukrářů na trhu. To řemeslo je nedoceněné a podceňované.
Když půjdete o pár kilometrů dál na západ, tak zjistíte, že zákusek tam stojí od čtyřiceti korun výš, pokud vůbec je. A u nás je to všechno kolem deseti korun.
Proto jsem také do soutěže o nejlepšího živnostníka šel. Chtěl bych lidem ukázat, že když se budou učit cukrářem nebo pekařem, nebo to už dneska dělají, že se za to nemusí stydět. Že to je krásná práce.

Vaše prodejny mi připomínají mléčné bary z osmdesátých let, kam mě brávala babička na kakao. Dlouho tu něco takového chybělo a mě připadá, že vás to dost inspirovalo.
Přesně tak. Vždyť na to, jak to tenkrát bylo, všichni vzpomínáme. Vy jste chodil na kakako, já si zase pamatuju na mléčný koktejl. A dělali jsme si ho i doma. Tak jsme si řekli, uděláme to i u nás. Vezmeme mléko, jahody, cukr a rozmixujeme to. A buď to lidi vezmou, nebo ne.

 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!