Cítím před čtenáři ostych. Psát knihy znamená otevírat se lidem | E15.cz

Vše o designu

Vše o designu Vstoupit do speciálu

Cítím před čtenáři ostych. Psát knihy znamená otevírat se lidem

Spisovatelka Lenka Chalupová cítí při psaní knih lehkost. A někdy ji samotnou překvapí, jak se románové charaktery vybarví.

Březen patří četbě, také proto si vysloužil přízvisko Měsíc knihy a internetu. A neméně to platí také pro Přerov, jak v rozhovoru pro Sedmičku potvrzuje spisovatelka Lenka Chalupová.

Za dvacet let své novinářské praxe prošla několika médii. Na svém kontě má dvě vydané knihy – Neříkej mi vůbec nic a Vosí hnízda. Třetí román by měl vyjít letos. A právě dokončila svou čtvrtou knihu s pracovním názvem Utopená.

„Celý život ráda čtu a píšu. Na nočním stolku mám pořád nějakou rozečtenou knihu a v počítači mám stále něco rozepsáno. Někdy i příběhy, které si píši jen tak, bez ambice, aby kdy vůbec vyšly. Psaní je pro mne už diagnóza,“ říká Chalupová.

Myslíte, že březen jako Měsíc knihy nebo čtenářů, je stále aktuální?

Věřím, že fenomén knih nezmizí a bude provázet další generace. Četba je důležitá, přináší nám nové prožitky, nechává nám nahlédnout do jiných životů a myšlenek, konfrontuje nás s autory nebo jejich postavami. Nelituji žádného času stráveného čtením, i když si přečtu knihu, o které pak řeknu, že byla nic moc.

Co si myslíte o budoucnosti elektronických knih? Vytlačí časem z trhu klasické tištěné knihy?

Netroufnu si to odhadnout, doba je rychlá až zběsilá v mnoha ohledech. Ale když budu mít na výběr, vždycky sáhnu po knížce. Mít doma techniku nadupanou knihami, anebo knihovnu? Já mám jasno. Mně prostě umělohmotná placka s tisícovkou nahraných knih nenahradí jednu poctivou, papírovou, klidně i ohmatanou knihu. Navíc hrozně ráda čtu ve vaně, kam se prostě žádná technika nehodí.

Která kniha vás oslovila v dětství?

V dětství jsem milovala knihu Říkali mi Leni od Zdeňky Bezděkové. Dojímal mě příběh českého děvčátka, které za války dali na převýchovu do německé rodiny. Hltala jsem ten příběh opakovaně a pokaždé ho prožívala, i když jsem věděla, že se Leni vrátí domů. Každopádně tahle kniha mě ovlivnila, mám dodnes ráda silné lidské příběhy, nepřikrášlované a nesentimentální.

Jaká kniha vás zaujala v dospělosti?

V dospělosti mě oslovila třeba kniha Hodiny tance a lásky od Pavla Kohouta, která pro mne byla také silná svou psychologií, prokresleností postav a hlavně příběhem, který se odehrává během jednoho dne v nacistické pevnosti protektorátu Čechy a Morava. Líbila se mi i Bílá masajka od Corinne Hofmannové a taky mám ráda psychologicko-detektivní romány od Ruth Rendelové. Zápletky v jejích knihách jsou rafinovaně ďábelské, a přitom děj nepůsobí nevěrohodně.

Myslíte, že dnešní děti čtou méně než předešlé generace?

Jak které. Záleží na rodičích, na vzorech. Mají ale větší lákadla, než jsme měli my. Zajímají je počítače, mají vymakané tablety, telefony, které je umějí zabavit, aniž by z nich vůbec musely telefonovat. Moje děti třeba čtou, protože je k tomu odmalička vedu, a také možná i proto, že mě odjakživa vnímají s knihou v ruce. Navíc jim říkám, že díky četbě budou mít bohatší slovní zásobu, což i v budoucnu určitě ocení. Pravdou je, že dnešní doba trochu lidi otupuje. Nabízí jim rychlou a bezpracnou zábavu, stačí se proklikávat televizní programy a nechat se bezdušně vléct třeba i omezenými pořady a plytkými seriály. Netvrdím, že já občas do takového stereotypu taky neupadám.

Kdy jste vlastně začala psát?

Ve dvanácti letech mě poprvé napadlo, že bych se jednou chtěla psaním živit, ale konkrétnější představu jsem neměla. V šesté třídě jsem totiž vyhrála celostátní literární soutěž pro školáky, takže šlo spíše o povzbuzení úspěchem. V té době jsem psala slohovky, které se mojí češtinářce dost líbily, a občas mě vybídla, abych je přečetla ve vyšších ročnících. Tehdy jsem také poprvé pochopila, že psát, to také znamená otevírat se lidem a počítat s jejich reakcemi. Dávat jim nahlédnout do svých úvah, pocitů a niterných prožitků, do svého vidění světa. Dodnes cítím jakýsi ostych, když vím, že někdo čte mou knihu.

Kdo vůbec vás přivedl k lásce ke knihám?

Máma. Je velká čtenářka a také obvykle bývá mým prvním kritikem. Jejímu názoru věřím, i když občas vidí určitou věc jinak než já. Tak třeba ona je pro slušnost v každé situaci a občas se mě pohoršlivě zeptá, jestli je nutné, aby nějaký románový hrdina pronášel hrubá slova. Pak mi ale dá za pravdu, že by bylo uhozené, kdyby třeba otřelý kriminálník říkal svému komplicovi, ať jde k šípku, podvedená manželka svému muži nadávala do moulů, anebo kdyby prostitutka tvrdila, že se milovala se zákazníkem. Prostě i slova na hraně mají význam, když jsou správně použita. Vulgárnosti za každou cenu samozřejmě ne, to ani není můj styl.

Vydala jste už dvě knihy, obě se na pultech skoro neohřály. Letos máte vydat knihu další. Co je na psaní nejhorší?

Píšu lehce, není to pro mne žádná námaha nebo přemáhání, ale radost. Občas se jen zadrhnu u nějaké zápletky a tápu, jestli je věrohodná. Nikdy vlastně dopředu nevím, jak kniha skončí. Udělám si základní kostru, kterou pak obaluji masem, a občas mě samotnou překvapí, kam až příběh došel a jak se některé charaktery vybarvily.

Můžete připomenout, o čem knihy, které jste napsala, jsou?

První kniha Neříkej mi vůbec nic je čistě vztahový román, v němž se prolínají dvě časové linie. Hrdinka popisuje svůj současný život a zároveň se v druhé linii vrací do minulosti, která vlastně čtenáři dovysvětluje tu současnost. Kniha Vosí hnízda je detektivka, která si žádala větší propracovanost. Román o zakuklené sektě má dvě části, které spolu zdánlivě nesouvisejí, ale v závěru se oba příběhy nečekaně protnou. Letos mi má vyjít kniha, která se z části odehrává v malém moravském městečku a částečně ve velkoměstě v Severní Karolíně. Téma je prozaické – nevěra.

Pracujete teď na nějaké další knize?

Dopsaný mám i další román, který jsem prozatím nazvala Utopená. Je to zase detektivní příběh, který čtenáře zavede do života pomalu stárnoucí, svobodné ženy, která za podivných okolností upadne do komatu. Kriminalista rozplétá její minulost a narazí na okolnosti, které nikdo nečekal. Myslím, že ani čtenáři nebudou do poslední chvíle tušit, kdo a proč chtěl ženu zabít.

Když píšete, máte nějaký rituál?

Ne. Stačí mi notebook a kafe. Fantazii si umím nasměrovat sama. Nejraději píšu vleže v posteli, nebo večer u televize. Klidně dokážu vnímat děj odehrávající se na obrazovce, u toho komunikovat s dětmi a psát si své příběhy. Nepotřebuji klid, ani soustředění.

Čeho byste chtěla ve své spisovatelské kariéře dosáhnout?

Nemám v tomto ohledu žádné mety. Když mě bude stále těšit vymýšlet si příběhy, když budou vydavatelé, kteří do nich budou chtít investovat a hlavně když budou čtenáři, kterým se moje knihy budou líbit, tak to mi bude stačit.

ZAJÍMAVOSTI O KNIHÁCH

• Měsíc knihy se uskutečnil v Česku poprvé v roce 1955. Posléze se z března stal Měsíc knihy a internetu. Dnes se označuje jako Měsíc čtenářů.

• Nejvíce knih vychází ve Velké Británii, zhruba 100 tisíc titulů ročně.

• Největší knihovna na světě je ve Washingtonu – Library of Congress. Je v ní
119 000 000 knih, leží na policích o délce 853 kilometrů.

• Největší knihou na světě je zvětšená replika fotografického titulu Beirut's Memory od Aymana Trawiho. Kniha váží 1060 kilogramů, má 304 stran, které měří 3,85 a 2,77 metru.

• Nejmenší kniha na světě je šestadvacetistránková kniha od Josua Reicherta, německého typografa. Měří 2,4 x 2,9 milimetru.

• Nejprodávanější knihou světa je Bible, na druhém místě islámský Korán a na třetím místě Guinessova kniha rekordů.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!