Čmolík: Na ježdění jsem neměl postavu | E15.cz

Čmolík: Na ježdění jsem neměl postavu

Marcela Klingorová

Koně přitahovali Víta Čmolíka od dětství. Mezi nimi teď oslaví šedesátku.

Drezúře, nekorunované královně jezdeckého sportu, se na Karlovarsku od nepaměti dařilo. V 80. letech minulého století s ní bylo daleko za hranicemi našeho okresu nesmazatelně spojené jméno jezdce Víta Čmolíka. Čtyřnásobný republikový mistr, nestor české drezúrní scény a neúnavný propagátor se v letošním roce začlenil mezi šedesátníky.

Ty chceš jezdit na koni?

Koně přitahovaly Víta Čmolíka od útlého dětství. Jako malý klučina se na ně chodil dívat přes ulici na jízdárnu v Drahovicích a obdivoval všechny, kteří se kolem nich pohybovali. A především na nich jezdili.
Když mu bylo čtrnáct let, na škole proběhl nábor nováčků do nově vybudovaného oddílu ve Staré Roli. Původně mezi zájemci ale chyběl. „Styděl jsem se. Neměl jsem zrovna ideální postavu na ježdění,“ vysvětluje Vít Čmolík a pokračuje: „Paní učitelka, která přihlášky rozdávala, si mě změřila přísným pohledem a zeptala se, zda si svůj úmysl nechci rozmyslet.“ Ani vzdor ani truc, ale obyčejná vášeň ho v roce 1964 zavedla do klubu, kterému zůstal věrný několik dalších desetiletí.

Království za drezúru!

Nejdříve se Vít Čmolík pod trenérským dohledem manželů Pelcových věnoval parkurovému ježdění a soutěžím všestrannosti. Od roku 1976 ovšem jeho srdce patří výhradně drezúře. Ta ho pohltila a beznadějně okouzlila v době, kdy na pražské jízdárně na Pohořelci pomáhal plk.Myslíkovi s přípravou koní. „Hodně jsem od něho odkoukal a naučil se. Bohatě získané zkušenosti jsem později mohl uplatnit v přípravě mého prvního vlastního koně, kterým byla temperamentní hnědka Nitka,“ vysvětluje své definitivní rozhodnutí zapřisáhlý vyznavač drezúrního ježdění.
V letech 1982, 1983, 1985 a 1986 přivezl zlatou medaili z mistrovství tehdejšího Československa. V tehdejší době byla účast na nejdůležitějších závodech sezony podmíněna nominací z Mistrovství České republiky. Všech úspěchů na oblastní, krajské i federální úrovni mezi jednotlivci i v soutěžích družstev dosáhl právě se svým osudovým koněm, klisnou Nitkou.
K výtečným sportovním výkonům sehrané dvojice přispěla nemalou měrou rovněž možnost srovnání se zahraničím, byť se v dobách železné opony jednalo o tehdejší Německou demokratickou republiku. Na drezúrní stáž u trenéra Wolfganga Müllera ve východoněmeckém Löbnitz Vít Čmolík s odstupem času vzpomíná: „Připadal jsem si jako úplný začátečník, i když jsem tehdy startoval ve vysokých soutěžích stupně „IM1“. Tolik diskutované tajemství vnější otěže a pocit podsazeného a poddajného koně jsem měl možnost pochopit pouze na koních, kteří startovali na olympijských hrách. Dodnes vím, že pocit se nedá naučit. Ten se musí zažít. Já ho tehdy díky těmto koním a samozřejmě panu Müllerovi zažil. Nesmím zapomenout ani na Jana Holcbechera, který tuto stáž zorganizoval. Byl to pro mne výrazný impuls k další práci. Nastartoval vlastně mé výkonnostní ježdění.“

Nové výzvy

V roce 1987 se cesty Víta Čmolíka a jeho čtyřnohé partnerky nadobro rozešly. Nitka odešla do chovu a následně do malé vesničky na jižním Plzeňsku, kde trávila zasloužený sportovní důchod. Její jezdec si musel připravit další následovníky. S koňmi Alis, Vanitas a Chanson se až do roku 2000 každoročně zúčastňoval celorepublikových mistrovství. Pravidelně startoval ve srovnávacích testech (tzv. kritériích mladých koní) vypisovaných pro koňské drezúrní naděje. Vychoval deset dorosteneckých republikových mistrů. Elegantní frak i decentní cylindr dnes visí ve skříni a kokardy s medailemi pomalu zapadávají prachem, kolem koní se však Čmolík točí stále.

Autor: Marcela Klingorová
 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!