Třináctiměsíční Adámek Kamel ze Strakonic to nebude mít lehké. Odmala vnímá ve třech jazycích. Česky, arabsky a anglicky. Máma Jana je Češka, táta Ahmed Refaat Mohamed je Egypťan a oba na něj mluví česky, arabsky a anglicky. Jediné stejné slovo ve všech jazycích je máma, jinak se táta arabsky řekne bába a pro změnu táta znamená líný.
Ve sněhu neuměl chodit
Dvaatřicetiletého Ahmeda nejvíc překvapila zima, která začala brzy po jeho příjezdu v říjnu 2008. Sníh viděl poprvé v životě a kabáty a zimní vybavení kupoval až tady. Ve Strakonicích je šťastný, ale chybí mu teplo, slunce a světlo. „Když k večeru telefonujeme s jeho rodinou, u nás je tma a u nich ještě světlo. V létě je v Egyptě třicet až čtyřicet stupňů. Teď v zimě deset až patnáct,“ říká manželka Jana. Čeho si Ahmed naopak v Čechách užívá, je stále zelená příroda, v jeho domovině převládá spíš jen vyprahlá země a písek.
Zimním sportům zatím nepropadl. Jana ráda lyžuje, a dokonce píská hokej. Ahmed viděl lyžování jen v televizi a chtěl ho zkusit, ale neuměl chodit ve sněhu ani v lyžařských botech. Hokej ho zatím jako náš národní sport nebere.
Pro muže v cizí zemi jsou důležité dvě věci. Naučit se novou řeč a najít si práci. „Čeština je fakt těžký jazyk. Chodím na ni do kurzů,“ udivuje českou odpovědí Ahmed.
S prací to má horší, protože v malém městě moc příležitostí není. To je také důvod, proč si manželé nejsou jistí, jestli v budoucnu ve Strakonicích zůstanou, nebo odejdou do Prahy. Do Strakonic přijížděl Ahmed s velkým očekáváním. I po dvou letech ho ale udivuje, jak jsou lidé uzavření vůči cizincům. „Někdy se necítím dobře. Mám pocit, že jediní, koho tolerují, jsou Vietnamci. U ostatních si říkají: co tady dělá, proč tady je a co tady chce? Občas pociťuju taky xenofobii,“ poznamenává.
Další nepochopitelná věc, kterou si musel nechat vysvětlit, je vykání. V arabštině ani v angličtině nevykají, a tak stěží rozeznával, kdy a komu vykat a tykat.
Nejrychleji si asi zvykl na jídlo, protože ve skladbě pokrmů obou zemí moc rozdílů není. Základem je rýže, těstoviny a maso kromě vepřového. Jediné, co neznal, byly knedlíky.
Ahmed je Káhiřan a s Janou se poznali na dovolené v přímořském letovisku Sharm el Sheikh. Dohodli se, že se vezmou, a tak si stanovili i jistá pravidla. Ahmed je muslim, Jana je křesťanka. Oba si nechají své vyznání a budou se tolerovat. Takže v české rodině slaví normálně Velikonoce a Vánoce.
Ahmedova rodina mu odjezd do Evropy nerozmlouvala. Je ale pochopitelné, že mu Egypt schází. Dění sleduje na internetu nebo v televizi.
Maželům Kamelovým v roce 2008 nepřála legislativa. Ahmed je sice manžel Češky, ale trvalý pobyt získá až po dvou letech.
Sáňkování ještě nezažil
Skotsko, Izrael, Francie. Místa, kde pobýval Brazilec Reinaldo Antonio Dos Santos, kterému ale nikdo neřekne jinak než Manso, měla jedno společné. Všude žilo hodně lidí s tmavou pletí a nikomu to nepřipadalo zvláštní. „V Písku jsem si říkal, ty jo, tady jsem úplně sám. Lidé po mně koukali, děti se zastavovaly. Je to pro mě zase nový zážitek,“ vypráví mladý muž.
Od chvíle, kdy se s manželkou, píseckou rodačkou Olgou Novotnou, do Písku přistěhoval, uplynuly čtyři měsíce. „Lidé jsou tu vzdělaní a vychovaní, snaží se přiblížit i k mé kultuře. Chtějí se dozvědět něco o Brazílii. Když ukážu fotky z mého domova, všichni jsou nadšení a ptají se, jaké je žít v ráji,“ hodnotí Manso.
V brazilském městečku Itacaré, odkud Manso pochází, jsou všude bílé pláže a kokosové palmy. „Mám dům deset minut od pláže. Po práci k večeru na ni zajdu, zasurfuju si nebo si lehnu. Je tam i říční voda, vodopády, jezdí tam turisté. Všechno je takové slunné, prázdninové. Tady mi chybí čerstvé plody moře a nejvíc mi chybí slunce a samozřejmě rodina a přátelé,“ srovnává.
I v Čechách je ale spousta věcí, které naopak doma nemá. „Příroda tu krásně mění barvu během celého roku, zima, kdy je všechno bílé, jaro, teď tu prvně vidím podzim, a z toho jsem nadšený. Každý den je jiný,“ usmívá se Manso.
Líbí se mu Písek v létě. To sedne na kolo a vyrazí pokaždé někam jinam, koupe se v řece. Co bude dělat ve volném čase v zimě, ještě neví. Třeba sáňkování? „Co to je, proč? Abyste viděli, kdo přijede dolů rychleji?“ nechápe Brazilec, ale manželka slibuje, že mu to předvede, hned jak napadne sníh.
Do Písku s sebou přinesli manželé nový sport. Capoeiru. Manso, který je mistrem a věnuje se tomuto sportu už devatenáct let, ji společně s Olgou Novotnou předcvičuje denně. Kombinaci tance a bojového umění si Písečtí brzy oblíbili. „Když porovnám třeba své žáky ze skotského Edinburgu a místní, vidím rozdíl už v základním pohybu capoeiry, který není úplně jednoduchý. Lidé v Písku se učí mnohem rychleji. Chtějí se zlepšovat a zakousnou se do toho,“ míní.
Při tréninku mluví Manso v portugalštině. „Moji nejmenší žáčci, kterým je maximálně osm let, napočítají už portugalsky do deseti, a z toho mám ohromnou radost, učí se něco nového, berou ze mě energii a já od nich,“ usmívá se.
Horší je to s češtinou. Zatím mu přijde hodně těžká. Jak slovíčka, tak výslovnost. Přesto věří, že se ji postupem času naučí. Zatím víc rozumí, než je schopný říct. „Kamarád z Brazílie, se kterým jsem si volal, chtěl, abych mu řekl něco česky. Tady bylo poledne, tam šest ráno, tak jsem mu řekl česky dobré ráno a on se ptal, jaké ráno, co to znamená,“ směje se Manso.
Brazilec by rád poznal víc z Čech i Evropy. „Líbí se mi kultura a jedinečnost, v každé rodině chutná jídlo jinak, štrůdl je jiný,“ uzavírá Manso.
Učil se řeč od personálu
Do Písku přijel Ital Renato Legnaro poprvé před sedmi lety. S manželkou, která odtud pochází. A město mu na první pohled učarovalo, i když bylo zrovna zdevastované po povodních. „Procházeli jsme se po náměstí a já se zeptal ženy, co kdybychom si tu otevřeli pizzerii? Byla tím nápadem nadšená. Znamenalo to pro ni mimo jiné i návrat domů. Žili jsme tehdy v Itálii,“ vzpomíná.
První rok byl pro cizince tvrdý. Hlavně kvůli jazykové bariéře. „Česky jsem se učil od svých zaměstnanců,“ vzpomíná majitel pizzerie na náměstí. Dnes už mluví velice dobře.
Přestože si našel v Písku přátele a město se mu líbí, Itálie mu chybí i po letech. „Moře, slunce. Taky mentalita Čechů je jiná, jsou uzavřenější. Většinu televizních kanálů mám italských. Jezdíme tam, když máme volno, a moje maminka přijíždí vždycky na pět měsíců v roce za námi,“ popisuje Legnaro, jak kompenzuje dálku, která ho dělí od domova.
O návratu do Itálie neuvažuje. „Náš syn sice mluví italsky a česky, ale pro život děcka je to lepší tady, jsou tu kvalitnější školy a větší klid, co se třeba kriminality týče,“ srovnává.
Na Písek si zvykl a má ho rád. „Bydlíme na Hradišti, chodíme na procházky do přírody. Je tu hezký podzim, barevný, ale to my máme v horách taky,“ přemýšlí.
Asi nejvíc Renata Legnara překvapilo, jak Češi milují Itálii. „Když jsem otevřel pizzerii, snažili se dokonce komunikovat v italštině,“ zakončuje.
