Pánvičky, bábovky, vibrátory. I s takovými věcmi se setkávají pracovníci policejní pyrotechnické služby při svých výjezdech po Praze a Středočeském kraji.
Lidé dnes za bombu považují ledacos. Pyrotechnici ale nenechávají nic náhodě. Raději vyjedou stokrát k odložené tašce, než aby jednou mávli rukou nad planým poplachem a došlo k výbuchu. V průměru vyjíždějí dvakrát až třikrát denně.
„Nedávno jsme vyjížděli k podezřelému předmětu v Berouně. Dělníci ho našli připevněný dvěma magnety na mostě. Rentgen ukázal, že obsahuje jen papírek a tužku,“ popisuje policista z pyrotechnické služby Karel Čadil, jak se z bomby vyklubala schránka na geocaching. K takzvané kešce jeli už potřetí, první dva případy se odehrály v Praze.
Karel Čadil je vedoucí oddělení, které se zabývá nástražnými výbušnými systémy neboli envées, jak se bombám v odborné hantýrce říká.
Naštěstí jsou výjezdy jeho týmu z devadesáti procent planým poplachem. Povinnost prověřit podezřelý předmět však mají v každém případě, i kdyby schránka byla řádně označená nápisem geocaching.
„Ale pomohlo by nám, kdyby příznivci této hry neumísťovali schránky do center měst a ke strategickým objektům,“ říká Čadil.
Ruce pryč od toho kufříku
Hráči stále oblíbenější hry geocaching připouští, že někdy mohou kešky skutečně vypadat podezřele. „Nikdo z nás nechce zbytečné konflikty, takže se obvykle snažíme vyvarovat kontroverzních umístění, i když výjimka potvrzuje pravidlo,“ vysvětluje geocacher Lukáš Procházka.
Podle něj by měla být označena každá keš, a to jak nálepkou na obalu, tak kartičkou s kontaktem na majitele a informacemi pro náhodného nálezce. „Když se zakládá keš v rizikovějších místech, doporučuje se průhledná krabička, aby byl vidět obsah,“ dodává další hráč Jakub Rozumek.
Zvláště po jedenáctém září 2001 přibyla pyrotechnikům práce. Lidé jsou mnohem obezřetnější a volají je ke každému předmětu, jehož původ neznají. „Zloději ukradnou po Praze zavazadlo, batoh nebo tašku. Vezmou peníze a ostatních věcí, jako jsou klíče a doklady, se zbaví. Takže například najdeme u vchodu do Kotvy kufřík,“ popisuje praxi Čadilův kolega Jiří Elis.
Nálezci se jim prý často omlouvají, že volali zbytečně. „Říkám jim, aby se neomlouvali, protože od toho jsme tu,“ říká Čadil.
Důležité je, aby lidé při nálezu podezřelých předmětů na nic nesahali a okamžitě volali policii.
„Zejména rodiče by o tom měli poučit své děti,“ dodává Elis. Platí to jak při podezření na výbušninu, tak při nálezu staré, nevybuchlé munice. To Pavel Studený, muniční koordinátor pro Středočeský kraj a Prahu, má s dětskými nálezci pozitivní zkušenosti.
„Před lety v Milovicích našli dva žáci šesté třídy obranný ruční granát po sovětské armádě. Ležel pod stromem nedaleko cesty, asi padesát metrů od paneláku. Zachovali se perfektně, na nic nesahali a ihned zavolali policii,“ chválí šesťáky Studený.
Muniční sklad? Středočeské lesy i potoky
Zatímco se skutečnou bombou se pyrotechnici setkají málokdy, u munice je tomu naopak. Devadesát procent podezření se ukáže jako oprávněných.
„Munice je ve většině případů ostrá a při neodborné manipulaci nebezpečná,“ varuje před sbíráním suvenýru Jiří Elis.
A Pavel Studený hned přidává dva příklady, proč s nalezenou municí nemanipulovat. „Jeden muž ve snaze získat železo zkoušel munici přepůlit bruskou, jiný sekal sekerou do třicetimilimetrového náboje. Oběma to vybuchlo a skončili s těžkým zraněním v nemocnici,“ popisuje Studený.
Středočeský region je přitom posetý starou municí všeho druhu. Jedná se hlavně o bývalé vojenské prostory, jako jsou třeba Milovice. Nachází se tam zejména výbušniny z druhé světové, ale také z první světové války, nebo dokonce granáty z roku 1866. „Kvůli pobytu sovětských vojsk je tu také spousta současné munice. Najdou se i kousky od naší armády, například z osmdesátých let,“ uvádí Studený.
Středočeští pyrotechnici rozhodně nemají o kuriozní případy nouzi. Nedávno dostali e-mailem fotografii, na které byl předmět připomínající ženijní protitankovou minu.
„Na místo okamžitě vyjel náš tým, protože takovou věc nelze posuzovat z fotografie. Nakonec to byl jen brusný kámen,“ vyprávějí pyrotechnici a dodávají, že místo zasílání e-mailu mají případní nálezci ihned telefonovat.
Lidé se však nemusí bát, že jim při procházce, nebo sběru hub v bývalých vojenských prostorech automaticky hrozí nebezpečí. „Z devadesáti osmi procent – i když na to šlápnou – není munice tak nebezpečná, aby vybuchla. Ale ve chvíli, kdy ji začnou přenášet, rozebírat nebo házet do ohně, tak to riziko je velké,“ upozorňuje Jiří Elis.
Nejčastěji dochází k nálezům v jarních a letních měsících. Lidé chodí častěji do lesa a více se staví.
Starou munici však neukrývají jen pole a lesy, nebo dna potoků a rybníků. Stejně tak se s ní mohou lidé setkat na půdě, ve stodole nebo při koupi starého statku.
Práce pyrotechniků se řídí přesnými pravidly. Po příjezdu na místo specialista nejprve zváží, jaké je riziko, a podle toho zvolí rozsah území, které je nutné uzavřít, případně evakuovat. Pak přijde na řadu speciální nářadí a stroje.
„Určité riziko tu samozřejmě existuje, i když máme odborné vzdělání. Proto se musíme chránit,“ říká Čadil.
K ochraně pyrotechnik obléká speciální oblek, který ho má chránit před výbuchem a váží dvaatřicet kilogramů. Není tak divu, že pyrotechnici vždy pracují ve dvojicích.
Dalšími nezbytnými pomůckami jsou teleskopická tyč, endoskopy a stetoskopy, ale také rentgen. Ve výbavě nechybí ani robot, který se využívá při podezření na výbušný systém. S jeho pomocí lze podezřelý předmět nejen prozkoumat, ale i přenášet, nebo zlikvidovat. K převozu takových předmětů zase slouží výbuchový kontejner.
Někdy při práci pyrotechnici využívají také psy. „Jsou důležití zejména při preventivních pyrotechnických prohlídkách nebo při kontrolách vozidel,“ upřesňuje Karel Čadil.
Výhodou psů je, že díky svému čichu odhalí výbušninu ukrytou za stěnou nebo v nepřístupných prostorech. Dokáží tak za poměrně krátký čas prohlédnout velké prostory. V řadách policejních pyrotechniků zatím nejsou žádné ženy, ale to neznamená, že by o práci neměly zájem. Například v armádě slouží dvě pyrotechničky.
„Za poslední čtyři roky se hlásily dvě. Jedna prošla i náročnými fyzickými testy, ale přijetí jí překazila oční vada,“ popisuje Miloslav Žán z ředitelství pyrotechnické služby.
Práce, kterou za vás nikdo jiný neudělá
Za posledních čtyřicet let žádný pyrotechnik v Česku nezemřel, ani zranění nejsou příliš častá.
V novodobé historii zaznamenala služba pouze dva úrazy v roce 1997. Přesto jde o práci, která je velmi riziková. Na místě se pyrotechnik rozhoduje sám za sebe. Rizika i zodpovědnosti jsou si všichni vědomi, přesto však mají práci rádi.
„Je to zajímavá práce a hned tak někdo se k ní nedostane. Navíc, když něco rozeberete, můžete si zpětně říci: Někomu jsem zachránil život,“ odpovídá Jiří Elis na otázku, proč se stal pyrotechnikem.
„A protože tomu rozumí málokdo, nikdo vám do toho nemůže mluvit,“ usmívá se Pavel Studený. Pak ale zvážní a kolegovo vysvětlení dokresluje nedávným případem.
U Mladé Boleslavi, asi dvě stě metrů od sídliště, se našel odjištěný ruční granát. Když tým přijel na místo, v sedmdesátimetrové vzdálenosti od granátu jezdily děti na kole.
„V tu chvíli nehledíte na sebe, ale začnete prostor vyklízet. Není nic horšího, když v tom jsou děti,“ dodává Studený.
