V dětství chtěl být prezidentem. Žertem mu to poradili rodiče, když se jich zeptal, v jaké práci by nemusel nikoho poslouchat. Na ctižádostivce nevypadá, je přemýšlivý typ. Šéfem se sice stal, ale svůj život spojil s nejtěžšími delikty.
Z postu šéfa oddělení vražd pražské policie po vážné operaci odešel, na pracovišti se rozhodl nakonec zůstat. Případy by mu chyběly. Od 1. prosince vede malý tým, který se začne věnovat nevyřešeným případům.
„Asi to vezmeme odzadu, kde se blíží promlčecí lhůta,“ říká kriminalista, který ve svém oboru platí za špičku.
Který z „pomníčků“ byste vyřešil nejraději?
O tom bych zatím nerad mluvil. Hodně mě tížily například tři sexuálně motivované vraždy žen před devatenácti lety v Praze 4. Tam ale není skoro žádná naděje. Podařilo se sice získat vzorky DNA pachatele a kdyby se někde objevil, hned ho máme. Znalcům ale připadalo podivné, že ve vraždění nepokračoval. Takže spíš myslím, že ten člověk zemřel nebo je někde ve světě.
Za čtvrtstoletí v pražské mordpartě jste musel hodně otrnout. Byl jste někdy kvůli práci na měkko?
To se ví. Dostal mě například dopis od jedné ženy z Dejvic, co zavraždila manžela. Dodnes ho mám někde schovaný.
Co vám napsala?
Že kdyby mě potkala dřív, než se to stalo, řešila by všechno jinak. Manžel ji týral a ona ho jednoho dne utloukla železnou pánví. Měla to promyšlené, připravila si alibi. Zprvu tou vypadalo na loupežnou vraždu. V hovoru jí uklouzlo, co všechno si od muže musela vytrpět. Nakonec se přiznala. Z vězení mi napsala, že až budu její dopis číst, už nebude naživu. Skutečně spáchala sebevraždu. Dost mě to sebralo.
Máte víc takových smutných příběhů?
Nezapomenu třeba na jednoho Ukrajince z Krymu, kterému v Praze na sklonku devadesátých let krajan zavraždil bratra. Celá jeho chudá rodina se skládala na to, aby mohli tělo převést na Ukrajinu a pohřbít. Nestačilo to. My jsme mu pomohli vyjednat u pohřební služby slevu za zpopelnění, zařídili jednání na ambasádě. Když odjížděl s urnou, brečel dojetím. Asi po měsíci mi přišel dopis od jeho maminky, v němž mě a kolegu zvali i s rodinou na dovolenou na Krym. Krásnými slovy nám děkovali.
A toho vraha jste chytili?
Zjistili jsme, kdo to byl, ale stihl utéct někam do světa.
Kolik neobjasněných případů se za dobu vašeho působení nahromadilo?
Tak osmdesát, sto? V devadesátých letech jsme měli v Praze až sedmdesát vražd ročně, po roce 2000 se situace trochu uklidnila. Daří se nám jich objasňovat zhruba pětadevadesát procent, a to je dost dobré číslo. Těch zbývajících pět procent teď bude mých. Nejdřív se ale musím probrat kvantem spisů, pročíst výslechy, znovu analyzovat výpovědi… bude to fuška.
Nebojíte se, že se pomníčkem stane i pohřešovaná Anička Janatková?
Vždyť to je čerstvá věc. My se jí zabýváme jen okrajově, víc ode mě neuslyšíte.
Platíte za mistra výslechu. Máte osvědčené finty?
Kdybych vám je řekl, už by nemusely fungovat.
S oblibou prý využíváte detektor lži. V čem vám třeba pomohl?
Polygraf mě utvrdí v tom, že jsem na správné stopě. V roce 1997 jsme třeba vyšetřovali vraždu osmdesátileté paní poblíž náměstí Míru. Pachatel se k ní vloupal do bytu světlíkem, a když ho vyrušila, umlátil ji. Všiml jsem si u ní starožitného porcelánového hrnečku a říkal si, že to musel být celý servis. Pět dalších jsme skutečně v jedné zastavárně našli, a tak se postupně dostali na pachatele. Zatloukal, tak jsme ho poslali na detektor lži. Já se pak při výslechu soustředil právě na ty jeho lživé odpovědi, a on to najednou pustil.
Baví vás, když na židli proti vám sedí inteligentní protivník, který vám dá zabrat?
Je to výzva a posléze větší radost, když ho přelstíme. Zabrat nám dal například lékař Vladimír Mikuš, který zavraždil svou milenku. Byli jsme si jeho vinou jisti, ale měli jsme jen nepřímé důkazy, protože chybělo tělo. Už se zdálo, že vyvázne s nízkým trestem, když najednou loni bedna s mrtvolou vyplavala z Orlické přehrady. Pro nás dar z nebes. Skákali jsme dva metry. Mikuš dostal nakonec čtrnáct let. Podle mě málo na to, že ta žena umírala v útrapách.
O vás se ví, že jste zastáncem trestu smrti…
Měl by být zakotvený v zákoně pro nejtěžší kriminální činy, na dětech, těhotných ženách… A jako hrozba pro ty doživotně odsouzené, co si myslí, že už se jim víc stát nemůže. I když třeba zabijí spoluvězně nebo bachaře. To je úplně jiný kalibr, než když někdo v hádce popadne nůž na lince.
Snad nemáte pro ty takzvané domácí zabíjačky pochopení?
Tak bych to zrovna nezval, ale afekt je prevít. Proto vždycky říkám, že není dobré hádat se v kuchyni nebo nosit s sebou zbraň do hospody.
Jak se díváte na filmy, které se točí podle skutečných událostí?
Nesnáším, když se ze zločinců dělají hrdinové.
Myslíte tím Kajínka?
Nejenom jeho. Mimochodem těžko bude nevinný. Ten případ se tolikrát přezkoumával, že kdyby se objevil jenom stín pochybnosti, proces by obnovili. Navíc glorifikovat zločince může být i zrádné. Nedávno jsme tady měli kluka, co se inspiroval filmem Sametoví vrazi. Líbilo se mu, jak si žijí na vysoké noze. Naplánoval si, že zabije bohaté prarodiče. Nejdřív si to zkusil na holce, se kterou se seznámil na inzerát. Přežila jen se štěstím.
Nepohlcuje vás ten zločin až příliš? Hádám, že ve vaší profesi člověk kouká na svět černěji.
Já ten pocit nemám. I když určitou profesionální deformaci na sobě samozřejmě pozoruju.
Jakpak se projevuje?
Dejme tomu v hospodě. Když dovnitř vejde běžný host, většinou se kouká po volném místě, zatímco já si nejdřív změřím osazenstvo. A každého si tak pro sebe škatulkuju.
