Kdyby Brňanka Anežka Jašková tušila, co na ni její rodina chystá k jejím devadesátým narozeninám, jistě by nemohla dospat. Dárek, který ke svému jubileu dostala v neděli 30. ledna, jí totiž ubral několik desítek let. Čekala ji cesta do minulosti, a navíc historickou tramvají, kterou řídila už v době, kdy se poprvé do vesmíru vydal Jurij Gagarin.
Je nedělní ráno a Jašková se strojí na vystoupení své pravnučky, pětileté Karolíny. Ta má podle příbuzných přednášet básničky v Drásově na Brněnsku. Jako pyšná prababička si Jašková obléká slavnostní šaty. Zabalenou v teplém černém kabátu ji krátce po poledni vyzvedává vnuk Petr Sadílek. Říká jen, že bude vše podle plánu a na tváři má přitom potutelný úsměv. Posadí babičku do auta a vyráží do centra Brna.
Pár minut před jednou hodinou odpoledne zastaví Sadílek u zastávky Lipová v Pisárkách. Teprve teď se Jašková dozvídá, že slibované vystoupení byla jen zástěrka. „Mám pro tebe překvapení, které pro nás přijede z vozovny,“ říká vnuk.
Jubilantka ještě netuší, co ji čeká. Za pár vteřin už si ale všímá, že po kolejích přijíždí „plecháč“. Přesněji tramvaj 4MT, která jezdila po Brně v sedmdesátých letech minulého století. A zároveň vůz, za jehož madly strávila Jašková mnoho let coby řidička dopravního podniku.
„Pracovala jsem tam osmnáct let, z toho dva roky jsem dělala průvodčí,“ vzpomíná Jašková, když se užasle dívá na blížící se zhmotnělou historii. Už ví, že ji čeká narozeninová jízda městem. Jen co se uvelebí, je tu další překvapení – příbuzní, kteří přistupují s dárky, šampaňským a jednohubkami na Mendlově náměstí.
Na vrásčité tváři se objevují první slzy dojetí. „Lidičky, ale mně ještě není sto. Slavím teprve devadesátiny, tak pročpak takové překvapení?“ ptá se Jašková mnoha členů rodiny.
Jízda tramvají, kterou dopravní podnik vyřadil už v roce 1974, je pro ni ohromný zážitek. Při malé okružní jízdě zasněženým Brnem vzpomíná na časy, kdy s „plecháčem“ po městě vozila cestující. Ozvěny ztraceného času zazní zejména ve chvíli, kdy ji řidič v historické uniformě pouští do kabiny. Jašková jako by se vrátila o čtyřicet let zpátky.
„Nic se nezměnilo. Knoflíky jsou pořád stejné a pořád si pamatuji, k čemu který slouží. Jen ten odraz ve zpětném zrcátku se trochu změnil,“ podotýká žertem oslavenkyně a utírá si další slzu. Ráda by se na sedadlo historické tramvaje ještě někdy znovu dostala. Kdo ví, třeba se dočká při oslavách stovky.
