Všichni pracují v olomoucké fakultní nemocnici, ale jejich specializace jsou velmi různorodé. Jedno ale mají společné. I přes výzvu iniciativy Děkujeme, odcházíme se rozhodli, že výpověď v nemocnici nepodají.
Například na oddělení plastické a estetické chirurgie nedal výpověď žádný lékař. „U nás je to tím, že zhruba polovina pacientů si péči hradí. A nebylo by fér, aby doplatili na tuto akci,“ poznamenává devětačtyřicetiletý primář Bohumil Zálešák, který oddělení vede. Zálešák má zkušenosti ze zahraničních stáží v Austrálii a Spojených státech. „Podmínky jsou tam velmi tvrdé, nikdo neřeší zákoník práce. Rezidenti začínají o půl sedmé ráno a končí v osm večer. Mají jeden volný víkend za měsíc. V Austrálii sloužíte týden pro tři nemocnice. Ale práce doktora je drahá, proto nemusí vypisovat nesmyslné formuláře, jen vyšetřuje a operuje,“ srovnává Zálešák.
České zdravotnictví by se podle něj mohlo inspirovat a převzít větší konkurenci, posílit soukromý sektor, zajistit průhlednost při nakládání s penězi a zvýšit spoluúčast pacientů. Právě kvůli změnám v systému protest kolegů podporuje. Nelíbí se mu ani nízké platby od pojišťoven. „Když přišijeme pacientovi ruku, pracuje na tom několik hodin pět odborníků. Od pojišťovny dostaneme šestnáct tisíc,“ vysvětluje. Pokud by si měl vybrat, znovu by volil plastickou chirurgii, protože jde o kreativní obor. Jeho syn ale v jeho stopách asi nepůjde. „Jsem pro něj odstrašující příklad. Říkal mi, že doktorem se nestane, protože pořád pracují,“ dodává.
Hrozba žalob
Obor Martina Procházky je výjimečný. Zatímco kolegové léčí nejrůznější choroby, on přivádí na svět děti. „Málokde dáváte lidem tolik radosti a spokojenosti, ale zároveň může dojít i k velkým problémům a komplikacím,“ vysvětluje Procházka z porodnicko-gynekologické kliniky. Požadavky kolegů považuje za oprávněné, ale výzvu nakonec nepodepsal. „Jinak se člověk rozhoduje v pětadvaceti bez závazků, nebo později, když má rodinu. Navíc manželka je taky doktorka a výpověď podala,“ dodává s tím, že si rodina nemůže dovolit přijít o oba příjmy. Porodnictví je podle něj velmi riziková oblast, lékařům hrozí žaloby a ve srovnání se zahraničím je právní ochrana českých lékařů mizivá. Mezi absolventy proto velký zájem o porodnictví není. Vadí jim nejen nízké platy, ale také systém vzdělávání. „Například ve Švédsku je také nedostatek lékařů a spoustu výkonů přebírají porodní asistentky. Jejich práci pak nižší zdravotnický personál. Tento trend bude nutný i u nás. Vzdělání porodních asistentek je stále vyšší a lékařů čím dál méně,“ připomíná.
Vzor v rodině
Chirurg Radim Vinter přišel na traumatologické oddělení před čtyřmi lety z nemocnice ve Šternberku. Když si vybral medicínu, věděl, do čeho jde. Jeho maminka byla také chirurg, což není u žen obvyklé. Na traumatologii ošetřuje nejčastěji pacienty po dopravních nehodách nebo úrazech. „Je to obor, kde se nic neodkládá, člověk je v ohrožení života a zdraví, pokud něco promeškáte v prvních hodinách, pak už řešíte jen následky. Nemůžete se na všechno předem připravit. Ani v životě už díky tomu moc neplánuji. Víme, do které země jedeme na dovolenou, ale další podrobnosti už nechystáme,“ říká s úsměvem zástupce primáře a dodává, že přestože je mu šestačtyřicet let, už by měl být v důchodu. Když sečte všechny hodiny včetně přesčasů, odpracoval čtyřicet let.
Přesto se necítí tak nespokojený, aby odcházel. Změna ve zdravotnictví je ale podle něj nutná. „Všichni jsou naštvaní, jen stupeň nespokojenosti je u každého rozdílný. Pokud se tato akce potlačí, mladí lékaři už nepřijdou. Stejně jako ve sportu si hráče musíte vychovat nebo koupit. Když řekne, že mu dáváte málo, bude pracovat jen do výše žoldu nebo půjde jinam,“ míní chirurg.
Odchod do zahraničí
Radioterapeut Karel Cwiertka z onkologické kliniky váhal při výběru povolání mezi dvěma odlišnými směry. Zvažoval studium fyziky, která ho hodně bavila, nebo medicíny. Ta nakonec zvítězila. Do fakultní nemocnice nastoupil po studiích před pětadvaceti lety. A volby náročného oboru nikdy nelitoval.
„Onkologie se výrazně změnila. Dřív jsme mohli nabídnout dlouhodobé přežití nebo vyléčení třiceti procentům, dnes je to polovina nemocných. Díky moderní technice ozařujeme pacienty přesněji s nižším rizikem poškození okolních tkání,“ připomíná Cwiertka.
Politikům chce dát ještě šanci, pokud ale na výzvu lékařů nezareagují a poměry ve zdravotnictví se nezmění, také on uvažuje o odchodu do zahraničí.
O tom, že by mohla hledat práci i v jiných zemích, přemýšlela během studia medicíny také Zuzana Grambalová z neurologické kliniky. Nakonec před pěti lety nastoupila po promoci do nemocnice.
„Neurologie mě chytila už při studiu. Je to jeden z posledních klinických oborů, kde se dá ještě mnoho věcí zjistit klasickým vyšetřením,“ říká mladá lékařka.
Výpověď nepodala, protože chce zůstat v Olomouci. Dnes spíš přemýšlí, jestli by si medicínu vybrala znovu. Kvůli náročnosti profese, penězům, které dostává, a množství přesčasů, které v jejím případě dělají osmdesát hodin měsíčně.
