Od dob, kdy jsem opustila brány základní školy, uplynulo již více než deset let. Sice jsem studium zahájila již v porevoluční době, ale nenavštěvovala jsem nikterak výjimečnou základku.
O to více mě zajímalo srovnání, jak to v dnešní době vypadá v soukromé škole Open Gate, kterou založil Petr Kellner se svojí manželkou v Babicích u Říčan u Prahy. Nové budovy základky v areálu stejnojmenného gymnázia otevřely své brány poprvé loni v září.
Po osmé hodině ráno přijíždím do areálu. Na parkovišti zastavují auta a z nich vystupují holčičky v károvaných sukýnkách a chlapci v tmavých kalhotách. Všichni mají na krku různobarevné kravaty, zelené, žluté, fialové. V téhle škole se totiž chodí v uniformách. Barva kravaty se liší podle ročníku, který dítě navštěvuje. Rodiče své ratolesti doprovázejí do školní budovy.
Ředitelské uvítání
V hale stojí usměvavý muž v košili a vestě s modrou kravatou, jako mají některé děti. S každým žákem si podá ruku a popřeje mu hezký den. Je to zástupce ředitele základní školy Jiří Luka.
„Takhle se s dětmi vítám každé ráno, prohodíme pár slov a já vím, s jakou náladou přicházejí. Navíc mám vždy barevnou kravatu podle toho, do které třídy jdu ten den na ranní oázu, takže mají přehled, kam se chystám,“ vysvětluje význam této tradice Luka.
Co je ale ranní oáza? Dvě dívky z vyššího ročníku jsou pověřeny, aby mne dovedly do druhé třídy, kde se jí mám zúčastnit. Procházíme společně školou, která svojí architekturou spíše než vzdělávací ústav připomíná něco mezi moderní administrativní budovou a rodinným domem, ale více barevným a přívětivým. Komorní atmosféru dokresluje i fakt, že s výjimkou první třídy je v ročníku vždy jen jedna třída po šestnácti až osmnácti dětech.
Každý ročník má svoji barvu podle nějakého drahého kamene. Na chodbách najdeme barevné pruhy, které nás vedou ke smaragdové nebo jantarové učebně. Od toho se odvíjejí i varianty kravat. „Děti to mají docela rády, nedávno mi jeden prvňáček říkal, že se už těší, až bude v páté třídě, protože bude nosit fialovou kravatu,“ směje se zástupce ředitele.
Ranní oáza
Přicházím do druhé třídy, kde vládne vínová. Žáci švitoří kolem lavic, vepředu si mladý učitel připravuje věci. Jakmile se přiblíží půl devátá, všichni se shromáždí vzadu na koberci do kruhu.
Třídní učitel Jiří Hladík drží na klíně kytaru. Do oficiálního zahájení výuky zbývá ještě několik minut. „Co jste včera dělali?“ ptá se žáků. „Kdo z vás sportoval? My jsme s oktavány z gymplu hráli florbal a bylo to hodně náročný,“ rozvíjí úvodní konverzaci. Přesně v půl deváté se místo zvonku ozve melodie signalizující, že je čas začít s ranní oázou. Všichni si popřejí dobré ráno a pan učitel je krátce seznámí s tím, co je dnes čeká. Poté před sebou otevírají zpěvníčky, ve kterých mají připraveno deset písní pro tento rok, které se postupně učí.
Dnes je na řadě Krásný je vzduch, krásnější je moře od Jaroslava Hutky. Ke konci již děti zpívají naplno, některé se drží kolem ramen a kývají se do rytmu. Po písničce se rozdávají papíry s namnoženým textem. „Normálně nám nosí texty Jirka, tedy pan učitel, ale dnes budeme číst pohádku, kterou přinesl náš spolužák,“ vysvětluje mi malá Sára.
Děti oslovují učitele křestním jménem, ale vykají mu. Začíná čtení, neustále se hlásí dychtivý houf těch, kteří by chtěli předčítat. Dostane se na všechny, každý má jeden odstavec. Po chvíli učitel čtení zastaví a nechá si od žáků převyprávět a vysvětlit, co se v příběhu stalo. Když narazí na nějaké neobvyklé slovo, vysvětlí si ho.
„Co je to pletí?“ ptá se Jiří Hladík. „To je jako vytrhávání plevele,“ hlásí se jeden žáček. „A co je to plevel?“ pokračuje Hladík. Tímto způsobem rozvíjí dětské úvahy a uvádí je do širších souvislostí. Na konci se hodnotí příběh, jaké je jeho poselství, jak která postava jednala a podobně. Půlhodina ranní oázy je zakončena stejnou písní jako v úvodu, ale v angličtině. Již od první třídy se totiž děti aktivně věnují angličtině. „Ačkoli na začátku není vstupní znalost povinností, děti se s cizím jazykem postupně seznamují a mají v něm i některé předměty,“ přibližuje Jitka Tkadlecová.
Na stejnou vlnu
Ranní oáza je u konce, děti se pomalu přesouvají k lavicím, všechny se zdají být v dobré náladě. „Hlavním smyslem oáz je uvolnit se a naladit se na stejnou vlnu, pozitivně žáky motivovat a v neposlední řadě hledat hodnoty ve čteném textu. Sám se zúčastňuji oázy každý den v jiné třídě, abych žáky poznával a zároveň znal jejich radosti i starosti,“ objasňuje Luka důvody rituálu.
Po přestávce dětem začne vlastní výuka. Neučí se však v pětačtyřicetiminutových hodinách, ale v ucelenějších blocích. „Nemáme pevný rozvrh předmětů. Učitelé připravují pro žáky týdenní plány, obsahující výstupy, které mají naplnit. To, jakým způsobem učivo do vyučovacích bloků zakomponují, je věcí jejich kreativity. Učitelé pracují v projektech a témata vzájemně propojují. Vyučovací metody jsou voleny tak, aby žáci udrželi pozornost i delší dobu. Proto nevadí, že i ti nejmladší mají odpolední vyučování do tří hodin,“ zdůrazňuje zástupce ředitele.
Rejža v akci
Nyní zamířím ke smaragdovým čtvrťákům, těm začíná čeština. Všichni si stoupnou do kruhu mezi lavice, které mají uspořádané do tvaru písmena U. Paní učitelka si myslí písmeno, některý z žáků stopuje. Zastaví se u L. Děti po kruhu rychle říkají vyjmenovaná slova po L, kdo se splete nebo zpozdí, vypadává. To samé následuje ještě se S. Poté si děti sednou do kroužku a každý má říci jednu větu o pavoukovi.
Dozvídáme se různé informace, od toho, kolik měří největší pavouci na světě, až po to, že se jich některé holčičky bojí. Po hře, kdy si děti posílají klubíčko se vzkazem o dobré vlastnosti adresáta a vytvářejí tak mezi sebou jakousi pavoučí síť, následuje několik příkladů s násobením.
Já se už ale přesouvám do budovy divadla na druhém konci areálu. Tam páťáci zkoušejí nové představení Malého prince. Před příchodem mě Jiří Luka varoval, že mi tam nebude k dispozici ředitel, ale rejža.
Skutečně Jiří Luka se na jevišti mění k nepoznání. Na hlavě má červenou kšiltovku, na které je napsáno „rejža“, a jen co se objevím ve dveřích, volá: „Podívejte, paparazzi jsou tady! Já vám říkal, že nás budou sledovat, ale my si jich nebudeme vůbec všímat.“
Dopolední vyučovací blok se pomalu chýlí ke konci. Z budovy gymnázia vylétávají nafouknuté balónky a rozjaření studenti. Mají dnes poslední zvonění. Kolem nich se proplétají žáci základní školy. Všichni společně míří na oběd. Místní jídelna je vyhlášená, na výběr je ze tří jídel včetně vegetariánského, k dispozici je i polévka, zeleninové saláty a ovoce.
Odpoledne chodí děti plavat do krytého bazénu nebo sportují v tělocvičně či na venkovním hřišti. Ve volných chvílích se mohou starat o ovce a koně, kteří jsou zde ustájeni. Instruktor je může naučit i základům jezdectví. „Nabídka zájmových kroužků je velmi pestrá, nabízíme od florbalu přes balet až po hru na hudební nástroje. Tyto kurzy sice nejsou v ceně školného, ale mnohdy jsou i levnější, než srovnatelné kurzy jinde,“ připomíná Jiří Luka.
Zápis od tří let
Zmíněné školné zde pro jednoho žáka základní školy na rok vyjde na sto čtyřicet čtyři tisíc korun. Zájem rodičů je ale obrovský.
„Kvůli tomu jsme otevřeli dvě první třídy namísto plánované jedné. Už teď máme v pořadníku přihlášené i tříleté děti,“ popisuje Jiří Luka.
„Při přijímacím řízení rozhodují tři kritéria. Jednak schopnosti a studijní předpoklady dítěte, i když ty se v tak raném věku zjišťují jen velmi těžko. Dále nás zajímá, zda už u nás nestuduje sourozenec dítěte. To je výhodou, protože dbáme na to, abychom zbytečně nerozdělovali rodiny, které k nám už tak musí děti denně vozit. A v poslední řadě rozhoduje i datum podání přihlášky,“ vypočítává. Základní škola se i přes krátkou dobu svého fungování těší dobré pověsti i díky své návaznosti na gymnázium, které bylo založeno již v roce 2005. To se zaměřuje na vzdělávání nadaných žáků, díky vlastním kolejím je může přijímat z celé České republiky. Možnost studia ale není omezena pouze na děti ze zajištěných rodin. Těm z dětských domovů, pěstounských rodin nebo z úplných rodin ve špatné finanční situaci na studium přispívá nadace manželů Kellnerových The Kellner Family Foundation.
„Zpočátku k tomuto projektu někteří místní lidé přistupovali trochu s obavami. Báli se, že tu vyroste velký areál, kde bude spousta dětí, které přece jenom naruší klid. Dnes jsou ale spokojení. Řada z nich zde našla práci a školní divadlo, bazén i knihovna jsou otevřeny veřejnosti,“ líčí místní symbiózu Tkadlecová. Zda bych chtěla takovou školu absolvovat nebo do ní zapsala své děti? Uzavřený komplex, školní uniformy, vysoké školné a specifický výukový program mohou působit elitářsky a bezesporu také jsou. Ne však ve smyslu pěstování nabubřených mazánků. Z místní atmosféry jsem nabyla spíše dojmu, že se zde snaží o výchovu kriticky myslících jedinců se širokým rozhledem, kteří se už nyní musejí vyrovnávat s předsudky ostatních vrstevníků.
„Pokud se nám podaří vzdělat a vychovat člověka, který své povolání bude vykonávat profesionálně a s radostí, splnili jsme jako škola své poslání,“ shrnuje svoji filosofii Luka.
